ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.4712.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 4712/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivany Tomkové v právní věci žalobce: PREdistribuce, a. s. , IČO: 27376516, se sídlem Praha 5, Svornosti 3199/19a, proti žalovanému: J. Č. , zastoupený JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem Praha 9, Počernická 3104/27, o 529 476,97 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 123/2010, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 13 Co 315/2015-244, ve spojení s opravným usnesením ze dne 8. 1. 2016, č. j. 13 Co 315/2015-248, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 13 Co 315/2015-244, ve spojení s opravným usnesením ze dne 8. 1. 2016, č. j. 13 Co 315/2015-248, se ve výroku I. o zamítnutí žaloby co do částky 151 782,50 Kč a v závislých výrocích II. a VI. o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5. 5. 2015, č. j. 7 C 123/2010-205, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 229 510,15 Kč s příslušenstvím, co do částky 299 966,82 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o odměně ustanovenému zástupci žalovaného. V řízení zjistil, že při kontrole odběrného místa žalovaného byl dne 3. 2. 2010 zjištěn neoprávněný odběr elektrické energie, který byl realizován neměřeným třífázovým odbočením z elektrického vedení, a to minimálně od listopadu 2008 do 3. 2. 2010, přičemž od června 2008 byl odečet prováděn jen odhadem. Podle závěrů posudku znalce z oboru elektrotechniky a energetiky Ing. Miroslava Smolíka nebylo možno stanovit skutečně vzniklou škodu, proto znalec postupoval podle vyhlášky č. 51/2006 Sb. a stanovil škodu ve výši 427 129,26 Kč výpočtem podle §14 této vyhlášky. Z revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu a z jeho doplňku soud zjistil, že neoprávněný odběr byl prokázán synchronním měřením, skutečnou spotřebu ve sledovaném období se nepodařilo prokázat, kontrola objektu ohledně vybavení elektrickými spotřebiči nebyla provedena a při odebrání elektroměru byl zjištěn odběr s příkonem 4,5 kW. Protože skutečnou spotřebu za celé období neoprávněného odběru nebylo možno určit ani podle srovnatelného období, soud s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13, uzavřel, že při absenci skutečností, které by mohly vést k jinému výpočtu, byl použit postup podle §14 vyhlášky ERÚ č. 51/2006 Sb. a uzavřel, že škoda ve výši 190 667,39 Kč zjištěná revizním znaleckým posudkem ústavu je řádně odůvodněna a odpovídá i smyslu a účelu použitého předpisu. Značný posun mezi oběma znaleckými posudky je způsoben hlavně rozdílným přístupem ke zpracování posudku, v dosazení veličin, které výpočet ovlivňují, a v použití jiného cenového tarifu, přičemž postup znaleckého ústavu je srozumitelně vysvětlen a jeví se jako nejvhodnější, správný a logický. Proto žalovanému uložil zaplatit takto zjištěnou škodu ve výši 190 667,39 Kč s navýšením o daň, náklady na zjištění neoprávněného odběru a za posudek, celkem 229 510,15 Kč.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, č. j. 13 Co 315/2015-244, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl o další částku 151 782,50 Kč s příslušenstvím, a ohledně částky 77 728 Kč s příslušenstvím jej potvrdil (výrok I.), ve výrocích II., IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a ve výroku IV. o odměně ustanoveného zástupce žalovaného. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný neoprávněně zasáhl do trojfázové elektroinstalace před hlavním jističem a zřídil odběr neměřeného elektrického proudu. Na jedné fázi byl připojen bojler, na dalších dvou fázích byly připojeny další elektrické spotřebiče, instalaci skryl a provedl ji tak, aby nebylo možno zjistit množství neměřené elektrické energie. Zjištěné okolnosti brání tomu, aby byla výše škody stanovena v relaci s obvyklou spotřebou elektrické energie v době předcházející zjištění neoprávněného odběru. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze závěrů revizního posudku ústavu, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně z údaje o okamžité spotřebě 4,5 kW za hod. stanovil podle §14 odst. 2 vyhlášky č. 51/2006 Sb. spotřebu neměřené elektřiny za 8 hodin denně, tj. 36 kWh/den namísto znaleckým ústavem uvedené hodnoty 106,42 kWh za den, celkem za 429 dnů, k tomu připočetl související náklady a daň z přidané hodnoty a dospěl k částce 77 728 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce i žalovaný dovolání.
Žalobce napadl rozsudek ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta. Uvedl, že odvolací soud při stanovení výše náhrady za neoprávněný odběr elektřiny se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a nesprávně vyložil a na daný skutkový stav nesprávně aplikoval §13 až §15 vyhlášky ERÚ č. 51/2006 Sb. Dovolatel poukázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 3606/2012, sp. zn. 25 Cdo 3394/2014, sp. zn. 25 Cdo 997/2014, sp. zn. 25 Cdo 1589/2013) s tím, že nelze-li určit celkovou spotřebu neoprávněně odebrané elektřiny podle změřených či jinak prokazatelně zjistitelných údajů a mezi účastníky nedojde k dohodě, je třeba postupovat dle uvedené vyhlášky. Za otázku dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje, zda a do jaké míry je odvolací soud oprávněn dosadit do výpočtového vzorce znaleckého posudku libovolná data a zasáhnout tak do závěrů znaleckého posudku způsobem, který učiní závěr znaleckého posudku věcně nesprávným. Tím odvolací soud stanovil náhradu škody za neoprávněný odběr volnou úvahou bez opory v provedeném dokazování, jeho přístup k dané problematice byl neodborný, když zvolil postup, který je ve znaleckém posudku výslovně označen jako nepoužitelný pro odhad spotřeby za delší období. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání věci a rozhodnutí.
Žalovaný napadl dovoláním potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení výše škody. Namítá, že odvolací soud sice v souladu s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/13 a sp. zn. I. ÚS 668/15 uvedl, že o výši škody musí rozhodnout podle spravedlivého uvážení, avšak nevzal v potaz spotřebu elektrické energie v předchozích letech a jím vypočtená částka je mnohem vyšší než platby za předchozí období; podle faktur za spotřebu elektřiny činil měsíční průměr 762 Kč. Opakuje, že k neměřenému odběru byl připojen pouze bojler na ohřev teplé vody o příkonu 2 kW, a z odběru vody je možné zjistit běžnou spotřebu. Domnívá se, že nárok žalobce je důvodný pouze ve výši 11 000 Kč. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že se žaloba vyjma částky 11 000 Kč zamítá, nebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalobce i žalovaného byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalovaného není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť žalovaný nevymezil právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu. Přehlíží, že pouze právní námitky jsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Jeho výhrady však směřují vesměs vůči skutkovým zjištěním soudu prvního a druhého stupně, které zpochybňuje, a opětovně jako již předtím požaduje stanovit výši náhrady škody podle fakturovaných plateb za spotřebu elektrického energie za předchozí období, přičemž zcela pominul důvody, které takový způsob zjišťování škody v jeho případě vyloučily. Ostatně s touto jeho námitkou se odvolací soud vypořádal s poukazem na zjištěný zásah do trojfázové elektroinstalace před hlavním jističem a připojení dalších spotřebičů kromě jím udávaného bojleru; platby za spotřebu elektrické energie za předchozí období tak nemohou odpovídat skutečné spotřebě v odběrném místě.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobce v obou vymezených otázkách se týká postupu při zjišťování výše náhrady škody za neoprávněný odběr elektrické energie podle prováděcího předpisu.
Odvolací soud vyšel z naměřené okamžité spotřeby 4,5 kW za hodinu, jež je uvedena v revizním posudku znaleckého ústavu. Tento údaj pak použil jako základ pro svůj vlastní výpočet výše škody, když s odkazem na §14 odst. 2 vyhlášky 51/2006 Sb. uzavřel, že spotřeba 4,5 kW za hodinu činí za 8 hodin, které se počítají za den, spotřebu elektřiny 36 kWh/den místo znaleckým ústavem uvedené hodnoty 106,42 kWh za den. Výpočet škody z neoprávněného odběru za 429 dnů podle vlastního vzorce odvolacího soudu, se zohledněním odlišné ceny elektrické energie za jednotlivá období, činil v součtu 59 499,40 Kč, k tomu odvolací soud připočetl náklady na zjištění neoprávněného odběru, náklady na pořízení fotodokumentace a náklady na ekologickou daň z elektřiny a dospěl k celkové částce 64 537,40 Kč, kterou zvýšil o DPH, a výslednou částku 77 728 Kč stanovil jako náhradu za neoprávněný odběr.
Na základě skutkového závěru, že spotřebu neoprávněně odebrané elektřiny nelze v daném případě určit podle změřených nebo jinak prokazatelně zjistitelných údajů a reálnou výši odběru elektřiny v odběrném místě za celé období jeho trvání nelze zjistit ani z údajů o spotřebě elektřiny za období předcházející neoprávněnému odběru, a za situace, že mezi účastníky nedošlo k dohodě, správně soudy přistoupily ke způsobu stanovení náhrady škody podle shora uvedené vyhlášky.
Podle §127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Podle odstavce 2 je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem. Podle odstavce 3 téhož ustanovení ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může soud ustanovit k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost.
V daném případě není pochyb o tom, že k posouzení skutečností významných pro stanovení náhrady za škodu způsobenou neoprávněným odběrem elektřiny bylo zapotřebí odborných znalostí a vědomostí; k zodpovězení odborné otázky je zásadně povolán znalec. Jestliže by provedené znalecké dokazování neobjasnilo všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí nebo by soud měl pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže sám přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů a nahradit je vlastním názorem. Soud není vázán znaleckým posudkem, že by jej musel bez dalšího převzít, ale má možnost znalci uložit, aby podal vysvětlení, doplnění posudku nebo aby jinak odstranil konkrétní nedostatky.
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (např. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010). Soud však nemůže nahradit odborné závěry znalce vlastním názorem.
V dané věci měl soud k dispozici dva posudky k téže otázce, přičemž soud prvního stupně vycházel ze závěrů revizního znaleckého posudku ústavu, jenž se vyjádřil i ke správnosti posudku Ing. Miroslava Smolíka. Odvolací soud při přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně však nepostupoval v souladu s §127 o. s. ř., neboť revizní znalecký posudek ústavu použil pouze jako podklad pro počátek svého vlastního výpočtu a odborné znalecké výpočty a závěry, rozhodné pro určení výše způsobené škody, nahradil svým výpočtem z jiných veličin, než jak bylo postupováno při odborném posouzení. Nejednalo se přitom o zhodnocení nějakých specifických skutkových okolností na straně dovolatele, které by soudu umožňovaly v případě úmyslného způsobení škody snížení náhrady, jež byla odborně vyčíslena postupem podle příslušného právního předpisu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení při řešení otázky výše škody je naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř. zrušil v rozsahu napadeném dovoláním žalobce a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž soud rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu