ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3606.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 3606/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně PREdistribuce, a. s. , se sídlem v Praze 5, Svornosti 3199/19a, IČO 27376516, proti žalovaným 1) E. L. a 2) J. L., zastoupenému JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, o 896.930,11 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 222/2009, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2012, č. j. 64 Co 201/2011-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. října 2010, č. j. 6 C 222/2009-60, uložil oběma žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 885.829,11 Kč s úrokem z prodlení, co do částky 11.101,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o dodávce elektřiny uzavřené 13. 7. 1997 s právním předchůdcem žalovaných Č. L. žalobce distribuoval elektřinu do odběrného místa v Praze 5, kde 16. 1. 2008 zaměstnanci žalobce provedli kontrolu a zjistili neoprávněný odběr elektřiny, který byl realizován vyvedením neměřeného třífázového odběru ukrytého v přízemí, rozvedeného po celém domě a sloužícího k vytápění a přípravě TUV, s přepínačem měřené a neměřené elektřiny do zásuvek. Při zjištění neoprávněného odběru Č. L. do záznamu uvedl, že neoprávněný odběr trval 6 let. Soud posoudil nárok podle §51 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, ve znění účinném do 3. 7. 2009, a §14 vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, a dovodil, že v daném případě nelze stanovit skutečně vzniklou škodu, k dohodě o náhradě nedošlo, proto stanovil výši škody podle §14 odst. 2 uvedené vyhlášky. Vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal náklady na zjištění neoprávněného odběru v částce 11.101,- Kč, soud v tomto rozsahu žalobu zamítl. Námitku promlčení neshledal důvodnou, subjektivní promlčecí doba podle §106 obč. zák. počala běžet od 16. 1. 2008, objektivní od 16. 1. 2002 a vzhledem k tomu, že se jedná o škodu způsobenou úmyslně, byla žaloba podaná dne 19. 3. 2009 podána včas.
K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. dubna 2012, č. j. 64 Co 201/2011-99, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) ve vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil, ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že za stavu, kdy na neoprávněné odbočce nebyl instalován elektroměr, nezbylo než stanovit náhradu škody fikcí za pomoci výpočtu podle §14 a §15 vyhlášky č. 51/2006 Sb., a na tomto závěru by nemohl nic změnit ani doklad o instalaci akumulačních kamen, který žalovaní navrhli k důkazu poté, co nastala koncentrace řízení. Právně významné není množství elektrické energie, jež snad mohl neoprávněný odběratel ve skutečnosti odebrat, neboť toto zjištění není pro výpočet náhrady škody podle vyhlášky relevantní. Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že první žalovaná není ve sporu pasivně legitimována, neboť podle rozhodnutí soudu v dědickém řízení po zemřelém Č. L. odpovídá za pasiva dědictví pouze žalovaný 2).
Tento rozsudek napadl žalovaný 2) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a podává jej z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že důkaz o zřízení akumulačního vytápění neprokazuje relevantní skutečnosti, a namítá, že v daném případě je možné zjistit skutečnou škodu reálným výpočtem, neboť i pokud by všechny spotřebiče v domácnosti běžely 24 hodin denně, byla by skutečná škoda jednoznačně nižší, než škoda vypočtená fikcí, soud tedy měl skutečnou škodu nechat vypočítat. Důkaz o instalaci akumulačních kamen byl vystaven samotným žalobcem, žalovaný 2) jej získal až při inventarizaci pozůstalosti a soud pochybil, pokud důkaz neprovedl. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 26. dubna 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel napadá způsob, jakým odvolací soud stanovil výši škody, a namítá, že soud neměl postupovat podle §14 a §15 vyhlášky č. 51/2006 Sb.
Právní názor odvolacího soudu na určení výše škody v případě neoprávněného odběru elektrické energie, z něhož vychází napadené rozhodnutí, je plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Jak již dovolací soud judikoval v obdobných případech, práva a povinnosti smluvních stran v jejich závazkovém právním vztahu, jenž byl založen smlouvou o dodávce elektřiny, jsou – kromě smluvního ujednání - upraveny zvláštním právním předpisem, který je ve vztahu k občanskému zákoníku normou speciální a obsahuje i úpravu výše náhrady za neoprávněný odběr elektřiny (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 916/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4024 nebo ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2768/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4271). Za stavu, kdy bylo prokázáno, že došlo k naplnění skutkové podstaty neoprávněného odběru podle §51 odst. 1 energetického zákona, základ nároku dodavatele proti jeho odběrateli na náhradu škody za neoprávněný odběr elektřiny i jeho výše se neřídí podle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, nýbrž se stanoví podle zvláštního právního předpisu, kterým je v daném případě zákon č. 458/2000 Sb. a vyhláška jej provádějící, tj. v době neoprávněného odběru vyhláška č. 51/2006 Sb., nyní vyhláška č. 82/2011 Sb. i vyhláška jim předcházející (vyhláška č. 297/2001 Sb.), které vycházejí ze zásady, že výše škody se stanoví výpočtem přesně upraveným vyhláškou, pokud výši škody nelze zjistit měřením nebo z jinak prokazatelně zjistitelných údajů o neoprávněném odběru a nedošlo ani k dohodě mezi odběratelem a dodavatelem. Zjištění celkové spotřeby elektřiny a vyčíslení náhrady škody na základě změřených nebo jinak prokazatelně zjištěných údajů o neoprávněném odběru nebylo v daném případě podle skutkových zjištění možné, proto byl pro určení náhrady použit výpočet uvedený ve vyhlášce. Rozsudek odvolacího soudu vychází z právního názoru, který je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvodu pro závěr, že by toto rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani námitka vady řízení, která je dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť žalovaným navržené dokazování (k prokázání množství el. energie, jež mohl odebrat) se netýkalo skutečností podstatných pro rozhodnutí; k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nelze v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v dovolacím řízení přihlížet, neboť tento dovolací důvod je zákonem výslovně vyloučen (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 2) odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný 2) nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu