ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.916.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 916/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně S. e., a. s., proti žalovanému P. F., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 249.185,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 7/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 2004, č. j. 30 Co 398/2004-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, č. j. 15 C 7/2004-132, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 249.185,70 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 13. 1. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 20. 6. 2001 ve výroku, jímž bylo žalobě co do částky 270.133,- Kč s přísl. vyhověno, a rozsudek odvolacího soudu ze dne 9. 1. 2002, jímž byl tento rozsudek v uvedeném výroku potvrzen, byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, č. j. 25 Cdo 1229/2002-116, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 22. 8. 1991 uzavřena smlouva o dodávce elektřiny podle §3 vyhlášky č. 140/1978 Sb., dne 9. 2. 2000 bylo pracovníky žalobkyně zjištěno, že došlo k narušení plomby na krycím plechu elektroměru, umístěném na sloupku v plotu nemovitosti žalovaného, a byly odpojeny dvě fáze (tzv. klemy), na kterých bylo napojeno elektrické topení v nemovitosti žalovaného, a byla měřena pouze jedna fáze, která ukazovala minimální množství proudu. Elektroměr byl žalovanému instalován znovu dne 10. 11. 1995 poté, co z důvodu poklesu zaznamenané spotřeby odběru elektřiny byl odmontován a přezkoušen, přičemž závada na elektroměru nebyla zjištěna, byly však spadlé tzv. klemy, jejichž samovolné uvolnění je vyloučeno. Soud dospěl k závěru, že došlo k neoprávněnému odběru elektřiny ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 224/94 Sb., neboť na měřicím zařízení bylo zjištěno porušení zajištění proti neoprávněné manipulaci. V souladu s pokyny v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR určil soud výši škody způsobené neoprávněným odběrem za dobu od 6. 9. 1999 do 9. 2. 2000 podle §7 vyhlášky č. 169/1995 Sb. a §5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, a to v částce 247.309,30 Kč, žalovanému dále uložil zaplatit žalobkyni náhradu za poškození prostředků proti neoprávněné manipulaci a za náklady spojené se zjištěním a odstraněním neoprávněného odběru ve výši 5.743,40 Kč. Protože z celkové výše 253.052,70 Kč žalovaný uhradil částku 3.867,- Kč, soud mu uložil zaplatit zbylou částku ve výši 249.185,70 Kč s úrokem z prodlení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2004, č. j. 30 Co 398/2004-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že byl prokázán neoprávněný odběr elektřiny, jímž je podle §22 odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb. odběr měřicím zařízením, na kterém bylo porušeno zajištění proti neoprávněné manipulaci, přičemž pro naplnění této skutkové podstaty není třeba prokazovat, zda měřicí zařízení bylo poškozeno zaviněním žalovaného a zda k porušení došlo v důsledku jeho zásahu. Odvolací soud proto další dokazování navrhované žalovaným k této otázce neprovedl a k jeho námitkám, že jako odběratel neměl povinnost chránit měřící zařízení, uvedl, že z hlediska ust. §22 odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb. není tato okolnost významná. Částku přiznanou žalobkyni určil soud prvního stupně správně, neboť postupoval v souladu se závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, výši škody určil podle §7 vyhlášky č. 169/1995 Sb. a zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, a přihlédl i k částečnému plnění ze strany žalovaného.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce, zda pro rozhodnutí v této věci je důležité, zda zajištění měřicího zařízení proti neoprávněné manipulaci bylo poškozeno zaviněním žalovaného, a dále zda žalobkyně má nárok za pouhých 5 měsíců tvrzeného neoprávněného odběru elektřiny na nejvyšší náhradu škody vyplývající z vyhlášky č. 169/1995 Sb. bez ohledu na to, zda vůbec mohla být elektrická energie žalovaným v tomto rozsahu odebrána. Namítá, že je ústavně nekonformní právní názor, jenž Nejvyšší soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1229/2002, že otázka povinnosti odběratele chránit měřící zařízení ani otázka jeho zavinění není z hlediska uplatněného nároku podle §22 odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb. významná. Uvádí, že Nejvyšší soud toto ustanovení vyložil pouze gramaticky, avšak mohl použít ústavně konformního extenzivního výkladu, podle něhož by zavinění bylo jednou z podmínek pro neoprávněný odběr elektřiny. Pokud nelze text zákona vyložit tímto způsobem, měly soudy podle čl. 95 odst. 2 Ústavy věc předložit Ústavnímu soudu k posouzení rozporu tohoto zákonného ustanovení s ústavním pořádkem České republiky. Současný výklad nedává totiž odběrateli elektřiny prakticky žádnou možnost, jak se v řízení bránit. V jeho případě bylo měřicí zařízení umístěno mimo nemovitost ve skříni uzamčené obyčejným klíčem, kam se mohl dostat kdokoliv, nadto mohlo dojít k porušení jednáním pracovníků žalobkyně. Protože žalobkyně je v daném místě monopolním dodavatelem elektrické energie, neměl žalovaný možnost uzavřít smlouvu o odběru elektrické energie s jiným dodavatelem a takové zákonné zvýhodnění dodavatele energie je porušením ústavně garantované zásady rovnosti účastníků řízení a nakonec i zásady spravedlivého procesu. Vyhláška č. 169/1995 Sb. je dle názoru dovolatele rovněž v rozporu s ústavním pořádkem, neboť neoprávněně zvýhodňuje dodavatele elektrické energie proti zákazníkovi. Žalobkyní tvrzený neoprávněný odběr měl trvat od 6. 9. 1999 do 9. 2. 2000, tedy 5 měsíců a 3 dni, náhrada vypočtená podle této vyhlášky činí 247.309,30 Kč. Běžný občan by za tuto dobu takové množství elektrické energie nemohl spotřebovat a ani dovolatel je nemohl ve skutečnosti odebrat. Dovozuje, že skutečná škoda nebo ušlý zisk žalobkyně neodpovídá výpočtu podle vyhlášky, a proto žalobkyni tím vzniká na základě této vyhlášky neoprávněný zisk. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu vyhovujícímu výroku se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolatelem vymezená otázka, zda k naplnění skutkové podstaty neoprávněného odběru ve smyslu §22 odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb. je třeba zavinění odběratele, není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. pro rozhodnutí o uplatněném nároku. Jak bylo uvedeno již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1229/2002, na který dovolatel ostatně sám odkazuje, tato otázka již byla dovolacím soudem jednoznačně vyřešena, a odvolací soud i soud prvního stupně, vázány tímto právním názorem, věc v souladu s ním posoudily. Znění zákonného ustanovení je zde zcela jasné a výklad tohoto ustanovení, jaký zastává dovolatel, je v přímém rozporu se zněním zákona. Ostatně i ústavně konformním výkladem lze zákon pouze vykládat, nikoliv měnit.
Právně významná pro rozhodnutí není ani skutková otázka množství elektrické energie, které ve skutečnosti mohl neoprávněný odběratel odebrat, neboť toto zjištění není pro výpočet náhrady škody podle vyhlášky č. 169/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, relevantní. Jak bylo v řízení zjištěno, dovolatel se dopustil neoprávněného odběru elektřiny ve smyslu §22 odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb., ve znění zákona č. 83/1998 Sb. (skutkový stav dané věci není v dovolacím řízení předmětem přezkumu – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). a výše náhrady za neoprávněný odběr se určuje podle §7 uvedené vyhlášky. Množství odebrané elektřiny podle skutečné spotřeby (určené podle předchozího či následujícího srovnatelného období, v němž byl odběr elektřiny řádně měřen) se určuje v případě, kdy nelze stanovit množství odebrané elektřiny v důsledku závady na měřicím zařízení (srov. §6 odst. 7 vyhlášky), což není tento případ, neboť jak bylo zjištěno, měřicí zařízení žádnou závadu nevykazovalo. Výše náhrady za neoprávněný odběr se neposuzuje z hlediska obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě skutečné škody a ušlého zisku, nýbrž se stanoví podle právního předpisu, který je ve vztahu k občanskému zákoníku normou speciální. Proto zjištění či odhad množství neoprávněně odebrané elektřiny k vytápění nemovitosti žalovaného v zimním období r. 1999/2000 není kritériem pro určení výše této náhrady.
Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že platbou za neoprávněným odběr vzniká žalobkyni neoprávněný zisk. Vzhledem k tomu, že vztah mezi žalobkyní a žalovaným byl založen smlouvou a náhrada škody za neoprávněný odběr je upravena právním předpisem, nepřichází v úvahu aplikace ustanovení o bezdůvodně získaném obohacení (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2003, sp. zn. 33 Odo 127/2003).
Ani dovolací soud neshledal důvody pro přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení §22 odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb. a §7 vyhlášky č. 169/1995 Sb., neboť nedospěl k závěru, že by tato ustanovení byla v rozporu s ústavním zákonem, navíc když zákon č. 222/1994 Sb. byl ke dni 1. 1. 2001 zrušen zákonem č. 458/2000 Sb. a vyhláška č. 169/1995 Sb. byla ke dni 15. 8. 2001 zrušena vyhláškou č. 297/2001 Sb.
Jak vyplývá z výše uvedeného, otázky předložené dovolacímu soudu nedávají důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolací soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., kdy žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2005
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu