ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.1589.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 1589/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně IV-Podmoklech, Teplická 874/8, IČO 24729035, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8 -Karlíně, Prvního pluku 206/7, proti žalovanému D. J., IČO 42948461, se sídlem v Opavě – Kateřinkách, Fügnerova 943/5, zastoupenému JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Masařská 323/6, o 1.035.158,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 28/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2012, č. j. 1 Cmo 183/2012-257, ve znění opravného usnesení ze dne 2. ledna 2013, č. j. 1 Cmo 183/2012-270, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2012, č. j. 1 Cmo 183/2012-257, ve znění opravného usnesení ze dne 2. ledna 2013, č. j. 1 Cmo 183/2012-270, se s výjimkou výroku II. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení, jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. dubna 2012, č. j. 42 Cm 28/2010-175, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 663.828,25 Kč s úrokem z prodlení s tím, že v částce 623.357,- Kč je žalovaný povinen plnit společně a nerozdílně s H. M., zavázaným k náhradě škody rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2010, sp. zn. 35 T 2/2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2011, č. j. 3 To 17/2011-2436, dále žalobu co do částky 371.330,25 Kč s úrokem z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný uzavřel dne 1. 10. 2004 smlouvu na dodávku elektřiny se Severomoravskou energetikou, a. s., právním předchůdcem žalobkyně. V období od 30. 9. 2004 do 8. 2. 2008 minimálně jednou ročně odsouzený H. M. po předchozí dohodě se žalovaným v jeho odběrném místě mechanicky nedovoleně snižoval údaje o odběru el. energie změnou polohy čísel číselníků, a to po odstranění plomb a sejmutí krytů elektroměrů a při následném nasazení krytů a nahrazení plomb falzifikáty. Dne 24. 4. 2008 bylo pracovníky ČEZ Měření s. r. o. zjištěno, že na levé straně krycího plechu rozvaděče je umístěna falešná plomba, na pravé straně plomba zcela chyběla a i na elektroměru byla falsa úředních značek a byly provedeny zásahy do číselníku elektroměru. Žalovaný uhradil za spotřebu elektrické energie za období od 11. 2. 2005 do 24. 4. 2008 celkem částku 371.330,25 Kč. Soud věc posoudil podle §51 zákona č. 458/2000 Sb. a §135 odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že na odběrném místě žalovaného došlo k neoprávněnému odběru elektrické energie ve smyslu §51 odst. 1 písm. f) zákona č. 458/2000 Sb., což vyplynulo jednak z pravomocného trestního rozsudku a jednak z důkazů provedených v řízení. Neoprávněný odběr trval minimálně od 11. 2. 2005 do 24. 4. 2008 a výpočtem podle §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 51/2006 Sb. soud stanovil výši škody v částce 1.035.158,50 Kč, neboť výši škody (množství neoprávněně odebrané el. energie) nebylo možno zjistit na základě prokazatelných údajů a nedošlo ani k dohodě se žalovaným ohledně výše škody. O platby, které žalovaný uhradil za odběr elektrické energie po dobu neoprávněného odběru, soud snížil jeho platební povinnost.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. prosince 2012, č. j. 1 Cmo 183/2012-257, ve znění opravného usnesení ze dne 2. ledna 2013, č. j. 1 Cmo 183/2012-270, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 371.330,25 Kč s úrokem z prodlení společně a nerozdílně s H. M., ve vyhovujícím výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením uplatněného nároku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud dovodil, že základ a výši nároku nelze v daném případě posuzovat podle §420 obč. zák., neboť je upravena speciálním právním předpisem, jímž je zákon č. 458/2000 Sb., energetický zákon, vztah mezi účastníky byl založen smlouvou a výpočet výše škody je upraven zvláštním právním předpisem, nelze proto použít ani ustanovení o bezdůvodném obohacení. Neoprávněný odběr el. energie byl prokázán a námitky žalovaného proti vlastní odpovědnosti byly vyvráceny i znaleckým dokazováním v trestním řízení. Pochybení krajského soudu odvolací soud shledal ohledně plateb žalovaného za el. energii v celkové výši 371.330,25 Kč, neboť soud v tomto směru připustil důkazy v rozporu se zásadou koncentrace řízení. Řízení bylo podle §118b o. s. ř. ze zákona koncentrováno, o koncentraci řízení byli účastníci řádně poučeni v předvolání k prvnímu jednání, takže tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy bylo možno pouze do skončení prvního jednání, avšak v rozporu s tím krajský soud provedl důkazy o platbách žalovaného, které byly soudu předloženy až po skončení prvního jednání. V každém případě však nebylo by možno platby započíst z důvodu, že platby přijal subjekt odlišný od žalobkyně, fiktivní škoda byla ostatně stanovena jako škoda minimální, když z výsledků trestního řízení vyplývá, že škoda byla ve skutečnosti rozsáhlejší.
Tento rozsudek napadl v celém rozsahu žalovaný dovoláním. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky charakteru náhrady škody upravené energetickým zákonem, otázky přípustnosti absolutní odpovědnosti za škodu bez možnosti liberace, otázky, zda lze výzvu k jednání považovat za pokus o smír, zda dodavatel elektrické energie nese důkazní břemeno o tom, že není možno zjistit skutečnou škodu, v kterých případech dodavatel není povinen skutečnou škodu zjišťovat, a zda od vyúčtované náhrady škody se mají odečíst platby za dodávky el. energie, a dále procesní otázky §§122, 125, 126, 132 a 135 o. s. ř. ve vztahu k hodnocení důkazů. Poukazuje na to, že skutečně vzniklá škoda se má stanovit na základě změřených nebo jinak zjištěných prokazatelných údajů o neoprávněném odběru elektřiny, a namítá, že pouhým prohlášením dodavatele, že zjištění skutečné škody není možné, nastoupil výpočet škody, který je pro dodavatele výhodnější, a za protiústavní považuje, že ustanovení vyhlášky č. 51/2006 Sb. umožňují dodavateli rozhodnout o tom, jakým způsobem bude škoda vyčíslena. Rovněž protiústavní je právní úprava absolutní odpovědnosti za škodu, která v jeho případě nemůže být uplatněna, když byl zjištěn pachatel, který s měřícím zařízením manipuloval. Domnívá se, že k manipulaci s měřicím zařízením mohlo dojít i před 1. 10. 2004, kdy uzavřel smlouvu o dodávce el. energie, přičemž pro laika je nezjistitelné, zda do zařízení bylo či nebylo zasahováno. Je přesvědčen, že ke kontrole u něj došlo na udání. Poukazuje na čl. 29 směrnice č. 2006/32/ES, z níž dovozuje, že bylo povinností odečítačů spotřeby el. energie hlásit nesrovnalosti nejen dodavateli, ale také odběrateli. Nesouhlasí s tím, že by ignoroval návrhy žalobce na mimosoudní vyřešení, neboť výzva žalobkyně k jednání nebyla kvalifikovaným pokusem o smír a žádnou konkrétní nabídku na uzavření dohody ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 51/2006 Sb. od ní neobdržel. Tato vyhláška preferuje zjištění skutečné škody, dovolatel nabízel pracovníkům žalobkyně prohlídku el. spotřebičů v odběrném místě, avšak oni se nepokusili o zjištění skutečné škody. Zdůrazňuje, že důkazní břemeno o tom, že zjištění skutečné škody není možné, stíhá žalobkyni, a namítá, že odvolací soud nezohlednil jeho platby za dodávku el. energie ve výši 371.330,25 Kč, ačkoliv s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 127/2003 a sp. zn. 25 Cdo 916/2005 neměl být v tomto rozsahu nárok žalobkyni přiznán. Soudům dále vytýká, že pominuly některé jím navržené důkazy a že nesprávně uvažovaly o vázanosti trestním rozhodnutím ve smyslu §135 o. s. ř., když trestní řízení nebylo vedeno proti němu. Dále zpochybňuje zjištění o době trvání neoprávněného odběru a namítá, že údaje v trestním rozsudku o době mezi 30. 9. 2004 a 8. 2. 2008, kdy probíhaly každoročně zásahy do elektroměru, nejsou dostatečně určité a že žalobce měl proto postupovat podle §14 odst. 3 vyhlášky č. 51/2006 Sb. tak, že neoprávněný odběr trval ode dne následujícího po provedení posledního pravidelného odečtu do dne zjištění neoprávněného odběru. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu včetně opravného usnesení zrušil.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že odebraná el. energie se bez řádného měřidla nedá zpětně změřit a k výpočtu skutečně odebrané el. energie by musely být známy přesné údaje o užívaných spotřebičích, jejich příkonu a doby užívání, a nelze vycházet ani z historie spotřeby el. energie, která je zkreslena opakovanými zásahy do elektroměru. Výpočtem dle vyhlášky není stanovena maximální možná škoda, denní doba využití je snížena na 8 hodin a hodnota odebíraného příkonu na 60 %. Za neoprávněný odběr nese odběratel odpovědnost podle §51 odst. 1 a 2 zákona č. 458/2000 Sb. (ve znění účinném do 3. 7. 2009), což vyplývá i z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V daném případě se elektroměr nacházel v objektu dovolatele a byl uzamčen, klíč měl pouze dovolatel a po výměně elektroměru se spotřeba výrazně zvýšila. K zaplaceným zálohám nelze přihlížet po koncentraci řízení. Dovolatelem předložené otázky nepovažuje za otázky nové, judikaturou neřešené. Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání v rozsahu, ve kterém je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné, ve zbylém rozsahu pak není přípustné.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 17. prosince 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 371.330,25 Kč s úrokem z prodlení, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V tomto rozsahu shledal dovolací soud dovolání důvodným jak v otázce koncentrace řízení, tak v otázce započtení zaplacených částek.
Jak vyplývá z obsahu spisu, první jednání ve věci se konalo dne 1. 2. 2012, tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř. se v projednávané věci řídí podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 8. 2012 (o. s. ř.).
Podle této úpravy o. s. ř. z ustanovení §118a odst. 1 a 2 vyplývá, že poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení, účastníci mohou uvádět rozhodné skutečnosti a označovat důkazy k jejich prokázání jen v případech stanovených zákonem, jinak soud k jejich tvrzením a k návrhům na důkazy nepřihlíží. V tzv. sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací, povinnost tvrzení a důkazní zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru, a proto také na obě strany sporu dopadají povinnost tvrzení a důkazní povinnost odlišně. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno jsou pak určující pro vymezení, vůči které ze stran sporu a o čem nastává tzv. koncentrace řízení podle §118b o. s. ř. Poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení, (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) účastníci nemohou uvádět jen ty rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a nemohou označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení však nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, publikovaný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak vyplývá z protokolu o prvním jednání ve věci samé ze dne 1. 2. 2012 (č. l. 121 a násl.), zástupce žalovaného v jeho prospěch již při tomto jednání poukazoval na zaplacené pravidelné zálohy za odběr el. energie, k započtení zaplacených záloh na uplatněný nárok na náhradu škody se vyjádřil i zástupce žalobkyně a při tomto jednání byl rovněž proveden důkaz fakturami var. s. 4252568201, 4252568202, 4252568203 a 4252568204, z nichž výše záloh vyplývá. Nelze tedy přisvědčit odvolacímu soudu, že soud prvního stupně k těmto tvrzením a důkazům přihlédl v rozporu se zásadou koncentrace řízení.
Ani právní závěry odvolacího soudu ohledně započtení plateb, které žalovaný za el. energii v příslušném období zaplatil, nejsou správné.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že poskytl-li odběratel dodavateli platby za účelem úhrady (byť chybně) naměřené spotřeby elektřiny v daném období, tyto platby se odečítají od vyčíslené náhrady škody. Nelze připustit situaci, aby se dodavateli v případě, že odběratel hradil platby za měřenou spotřebu, dostalo o tyto platby více, než v případě, kdy odběratel ničeho neuhradil. Uvedený závěr obstojí i za situace, kdy příjemce plateb za naměřenou spotřebovanou elektřinu (dodavatel) je odlišný od příjemce náhrady za neoprávněný odběr (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3287/2009, ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2617/2010, a ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1364/2014).
Jak vyplývá z uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není správné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu i ve výroku o náhradě nákladů řízení na toto rozhodnutí obsahově navazujícím zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
V rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem odvolacího soudu, se přípustnost dovolání řídí podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání je přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, tedy zejména řeší-li právní otázku dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou nebo soudy rozdílně rozhodovanou, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka předložená dovolatelem k posouzení, zda objektivní odpovědnost za neoprávněný odběr elektřiny upravená v zákoně č. 458/2000 Sb. a vyhlášce č. 51/2006 Sb., je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, byla již vyřešena rozhodnutími Ústavního soudu, který neshledal protiústavnost uvedené právní úpravy (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13). Nejedná se tedy o otázku zásadního významu, neboť byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s judikaturou Ústavního soudu.
Ani ostatní otázky v dovolání nenaplňují zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Otázka aplikace ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody na nárok dodavatele proti jeho odběrateli na náhradu škody vzniklé neoprávněným odběrem el. energie byla dovolacím soudem řešena v řadě rozhodnutí (např. rozhodnutí ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2768/2004, dále ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3606/2012, ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 916/2005, nebo ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2412/2009). Nárok na náhradu škody za neoprávněný odběr elektřiny se řídí podle zákona č. 458/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), který je zvláštním právním předpisem ve vztahu k občanskému zákoníku, a podle vyhlášky jej provádějící, která vychází ze zásady, že výše škody se stanoví výpočtem zde uvedeným, pokud nelze výši škody zjistit měřením nebo z jinak zjištěných prokazatelných údajů o neoprávněném odběru a nedošlo ani k dohodě mezi odběratelem a dodavatelem. Obecná ustanovení občanského zákoníku o náhradě skutečné škody nelze proto na předmětný nárok aplikovat; ostatně ani energetický zákon o náhradě skutečné škody ve smyslu §442 obč. zák. nehovoří.
Na základě skutkového závěru, že celkovou spotřebu neoprávněně odebírané elektřiny v předmětném období a vyčíslení náhrady škody nelze v daném případě určit ani podle změřených hodnot ani podle jiných prokazatelně zjistitelných údajů o neoprávněném odběru, a protože mezi účastníky nedošlo ani dodatečně k dohodě o výši náhrady, byl po zjištění všech relevantních skutečností použit výpočet uvedený ve vyhlášce pro určení náhrady. Právní názor odvolacího soudu na způsob stanovení výše náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny podle §51 energetického zákona a §14 vyhlášky č. 51/2006 Sb. je plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a není ani důvod, aby otázka aplikace vyhlášky č. 51/2006 Sb. byla v tomto případě posouzena jinak (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3606/2012, ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 916/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4024, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2412/2009, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2476/2014).
Pokud dovolatel namítá, že v jeho případě mohl být zvolen jiný postup ke zjištění výše škody, kdyby byla provedena kontrola spotřebičů v jeho zařízení, napadá vlastně hodnocení důkazů a skutkové závěry, jež jsou zpochybnitelné pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., tedy že skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod však není v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem (srov. §237 odst. 3 in fine o. s. ř.). To se týká i dalších námitek ohledně prokázání skutkových okolností (délka doby, po jakou neoprávněný odběr trval, že neoprávněný odběr v odběrním místě žalovaného byl prokázán apod.).
Protože k žádné dohodě účastníků o výši náhrady nedošlo a s ohledem na postoj žalovaného zřejmě ani dojít nemohlo, nemá z hlediska posouzení nároku podle energetického zákona zásadní právní význam ani vznesená otázka, zda výzvu k jednání ze strany žalobkyně lze považovat za pokus o smír. Uzavření dohody je totiž věcí smluvní volnosti obou smluvních stran a předložení návrhu takové dohody dodavatelem není podle zákona předpokladem pro stanovení výše náhrady výpočtem uvedeným ve vyhlášce (§14).
Nedůvodně pak dovolatel namítá, že soud namísto provádění důkazů převzal s odkazem na §135 o. s. ř. výrok trestního rozsudku, jímž byl H. M. uznán vinným. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který své skutkové závěry učinil na základě řady důkazů, jimiž byl zásah do měřícího zařízení i neoprávněný odběr elektřiny prokázán. Vzhledem k tomu otázka rozsahu vázanosti soudu výrokem trestního rozsudku podle §135 o. s. ř. není v dané věci otázkou zásadního významu. Ostatně odvolací soud ze skutkové věty trestního rozsudku čerpal pouze skutkové okolnosti týkající se neoprávněného odběru elektřiny.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání v tomto rozsahu tedy není přípustné a Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacím i dovolacím soudem bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2015
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu