ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2902.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2902/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobců a) E. K. , b) M. P. – G. , c) K. G. , d) Ch. D. , e) G. Ch. , f) E. Ch. , g) A. R. , h) S. P. , i) A. G. , j) A. D. , k) X. K. , l) P. P. , m) A. P. , a n) A. P. , všichni zastoupeni JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 19, proti žalovaným 1) J. H. , zastoupený Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem v Praze 7, U studánky 3, a 2) Allianz pojišťovně, a.s. , se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 3, IČO 47115971, o 7.495.584,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 115/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č. j. 25 Co 501/2011-239, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č. j. 25 Co 501/2011-239, pokud jím bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu nákladů na léčení žalobkyně a) ve výši 50 €, žalobkyně b) ve výši 697,96 €, žalobce c) ve výši 454,77 €, žalobkyně d) ve výši 747,20 €, žalobce e) ve výši 30 €, žalobkyně f) ve výši 1.587 €, žalobce h) ve výši 80 €, žalobkyně i) ve výši 163,59 €, žalobce m) ve výši 100 €, žalobkyně n) ve výši 60 €, na náhradu věcné škody žalobkyně g) ve výši 157,32 €, žalobkyně i) ve výši 1.400 €, žalobce m) ve výši 278 €, a na náhradu ztráty na výdělku žalobce l) ve výši 1.650 €, a žalobkyně g) ve výši 191,97 €, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č. j. 25 Co 501/2011-239, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 5. 2011, č. j. 22 C 115/2009-191, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 8. 2011, č. j. 22 C 115/2009-203, v rozsahu, ve kterém jimi bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby vůči druhé žalované, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení, spolu se souvisejícími výroky, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a druhou žalovanou.
III. Ve vztahu vůči prvnímu žalovanému se dovolání odmítá .
IV. Prvnímu žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 13. 5. 2011, č. j. 22 C 115/2009-191, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 8. 2011, č. j. 22 C 115/2009-203, zamítl žalobu o zaplacení 7.495.584,- Kč s příslušenstvím vůči oběma žalovaným a ohledně nákladů řízení rozhodl, že prvnímu žalovanému se jejich náhrada nepřiznává a druhá žalovaná ani Česká republika na ni nemají právo. Vyšel ze zjištění, že dne 29. 10. 2005 došlo na silnici I/6 v katastru obce Nesuchyně, okres Rakovník, k dopravní nehodě, při které se střetlo motorové vozidlo řízené V. L. s autobusem řízeným prvním žalovaným, který byl u druhé žalované pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Žalobci (všichni řečtí občané) cestovali autobusem prvního žalovaného a při nehodě utrpěli škodu. Soud posoudil věc podle českého práva a k námitce promlčení ze strany obou žalovaných dovodil, že nárok na náhradu škody je podle §106 odst. 1 obč. zák. promlčen. Dovodil, že všichni žalobci se nejpozději v průběhu roku 2006 dozvěděli o výši škody a o tom, že první žalovaný je osobou potenciálně odpovědnou za škodu; s ohledem na to, že žaloba byla v této věci podána až 5. 3. 2009, subjektivní dvouletá promlčecí doba žalobcům marně uplynula. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci na straně jedné a prvním žalovaným rozhodl s odkazem na §150 o.s.ř.
Městský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 3. 4. 2012, č. j. 25 Co 501/2011-239, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit prvnímu žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 225.384,- Kč. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po právní stránce shledal závěry soudu prvního stupně správnými. Uvedl, že skutečnost, že žalobcům nebyl znám rozsah odpovědnosti (míry účasti) každého z řidičů, není pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty zásadně právně významná, neboť poškozený má o odpovědné osobě vědomost v okamžiku, kdy je schopen si učinit dostatečně pravděpodobný úsudek o tom, která konkrétní osoba za škodu odpovídá; nevyžaduje se tedy nezpochybnitelná jistota. Protože žalobci měli v této fázi řízení dostatek právních informací pro zvážení míry případného úspěchu či neúspěchu ve sporu, dospěl odvolací soud k závěru, že důvody k aplikaci §150 o.s.ř. při posuzování práva na náhradu nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným odpadly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zdůvodňují ho nesprávným právním posouzením věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Vytýkají odvolacímu soudu nesprávnost závěru, že se o škodě dozvěděli už v průběhu roku 2006, neboť všichni žalobci získali znalost o odpovědné osobě až na základě rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2008, č. j. 10 To 340/2008-626, kdy byl původně obžalovaný V. L. zproštěn obžaloby a za viníka nehody byl označen první žalovaný. Argumentují, že pro vědomost o odpovědné osobě nepostačuje pouhý předpoklad (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003), a že veškeré žalobcům dostupné informace vypovídaly o tom, že odpovědným bude s největší pravděpodobností V. L., jejich nárok proto nebyl promlčen. Posuzovaný případ byl podle žalobců zjevně komplikovaný, když se ani trestnímu soudu v prvním stupni nepodařilo správně určit viníka, a takové selhání státního aparátu by nemělo vést k promlčení uplatněného nároku poškozených, navíc příslušníků cizího státu. Podle dovolatelů došlo k ohrožení jejich právní jistoty a legitimní předvídatelnosti postupu orgánu veřejné moci. Žádají, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, a co se týká náhrady nákladů řízení, jež odvolací soud přiznal prvnímu žalovanému, aby bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení §150 o.s.ř. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaný ve svém vyjádření s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 723/2008, uvedl, že pro závěr o odpovědné osobě je rozhodující vědomost žalobců o podstatných skutkových okolnostech, nikoliv kvalifikovaný právní závěr. Z postupu žalobců, především z protokolů jejich výslechů potom dovozuje, že za odpovědnou osobu sami považovali řidiče autobusu – prvního žalovaného, o čemž svědčí i fakt, že druhou žalovanou kontaktovali jako jeho pojistitele ohledně odškodnění. Dodává také, že námitka promlčení zásadně není v rozporu s dobrými mravy a v posuzovaném případě, kdy žalobci svým postupem znemožnili mimosoudní vyrovnání, ji považuje za logickou, očekávatelnou a oprávněnou. Navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto.
Druhá žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že nároky dovolatelů má za promlčené. Jejich právní zástupce se na druhou žalovanou s nároky poškozených obrátil již 11. 5. 2006, což vidí jako známku toho, že o odpovědné osobě věděli. Námitku promlčení nepovažuje za rozpornou s dobrými mravy především s ohledem na to, že měla v úmyslu pojistné plnění za uplatněné nároky zaplatit a právního zástupce dovolatelů několikrát marně vyzývala k doložení a specifikaci jednotlivých nároků. Mezi druhou žalovanou a právním zástupcem dovolatelů došlo dokonce k jednání v jejím sídle, k dohodě ovšem nedošlo. Má za to, že se u soudu prvního stupně podařilo prokázat, že se dovolatelé nejpozději v roce 2006 dozvěděli o tom, kdo za jejich škodu odpovídá, a v roce 2008 došlo k promlčení jejich nároků. Navrhuje proto, aby dovolání bylo odmítnuto.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 3. 4. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání je zčásti přípustné ve vztahu k druhé žalované (v tom rozsahu je i důvodné), ve zbývajícím rozsahu je nepřípustné.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání žalobců směřuje proti výroku ve věci samé, kterým odvolací soud souhrnně rozhodl o řadě samostatných peněžitých nároků, z nichž některé nepřevyšují zákonem stanovený limit 50.000,- Kč, který je hranicí tzv. bagatelnosti z hlediska možnosti uplatnění dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Jednotlivé žalobní nároky v řízení o náhradu škody mají vlastní právní režim, je nutno je posuzovat individuálně, a to i v tom směru, zda splňují podmínky přípustnosti dovolání. Z obsahu spisu vyplývá, že následující nároky nepřesahují uvedenou částku (podle §155 o.s.ř. byly částky v cizí měně přepočteny podle středního devizového kurzu České národní banky, platného ke dni splatnosti pohledávky): žalobkyně a) náklady na léčení ve výši 50 €, žalobkyně b) náklady na léčení ve výši 697,96 €, žalobce c) náklady na léčení ve výši 454, 77 €, žalobkyně d) náklady na léčení ve výši 747,2 €, žalobce e) náklady na léčení (nemocniční poplatky) ve výši 30 €, žalobkyně f) náklady na léčení ve výši 1.587 €, žalobkyně g) věcná škoda ve výši 157,32 € a ztráta na výdělku ve výši 191,97 €, žalobce h) náklady na léčení ve výši 80 €, žalobkyně i) náklady na léčení ve výši 163,59 € a věcná škoda ve výši 1.400 €, žalobce l) ztráta na výdělku ve výši 1.650 €, žalobce m) náklady na léčení ve výši 100 € a věcná škoda ve výši 278 €, žalobkyně n) náklady na léčení ve výši 60 €. Ve výše stanoveném rozsahu není dovolání ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) přípustné a musí být proto částečně odmítnuto podle §218 písm. c) ve spojení s §243b odst. 5 větou první o.s.ř., a to ve vztahu k oběma žalovaným. Ve zbývajícím rozsahu je dovolání proti výroku, týkajícímu se druhé žalované, přípustné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud je povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., stejně jako k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a to i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad nebyla dovolateli namítána a nevyplývá ani z obsahu spisu.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelé uplatňují jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“ popř. podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „zákon o rodině“), neboť posuzované promlčecí doby počaly běžet před 1. 1. 2014.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je založena k otázce promlčení nároku uplatněného vůči druhé žalované. Odvolací soud v tomto směru postupoval podle §106 odst. 1 obč. zák. a aplikoval dvouletou subjektivní promlčecí dobu počínající od okamžiku vědomosti poškozených o tom, že utrpěli škodu a kdo za ni odpovídá. Přehlédl ovšem, že nároky uplatněné vůči druhé žalované jako pojistiteli odpovědnosti prvního žalovaného za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku, nemají charakter nároku na náhradu škody, nýbrž pojistného plnění. Tomu musí odpovídat i délka a počátek běhu promlčecí doby.
Přestože ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. dává poškozenému oprávnění uplatnit svůj nárok přímo proti pojistiteli toho, kdo mu odpovídá za škodu, neznamená to, že by do odpovědnostního vztahu mezi škůdcem a poškozeným vstoupil namísto škůdce jeho pojistitel, který není za vzniklou škodu odpovědný. Jeho povinností je pouze plnit za pojištěného, jestliže poškozený uplatnil vůči němu své právo na plnění. Mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé škody vůči škůdci (§420 a násl. obč. zák. ) a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce (§9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. ) je třeba důsledně rozlišovat. Plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný; toto plnění má charakter pojistného plnění a tomu musí odpovídat i promlčecí doba. Nárok poškozeného na plnění od pojišťovny na základě pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla se řídí úpravou promlčení nároku na pojistné plnění podle §101 obč. zák. ve spojení s §8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, podle kterého se právo na plnění z pojištění promlčí nejpozději za 3 roky, a jedná-li se o životní pojištění (§54), za 10 let; promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná běžet za 1 rok po vzniku pojistné události (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, publikovaný pod č. 93/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud posoudil otázku promlčení nároku dovolatelů vůči druhé žalované podle nesprávného právního předpisu, napadený rozsudek je tak v daném rozsahu nesprávný, a Nejvyšší soud jej proto v části výroku I., kterým bylo potvrzeno zamítnutí žaloby vůči druhé žalované s výjimkou tzv. bagatelních dílčích nároků, zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.), včetně souvisejícího výroku o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu částečně zrušeno, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v příslušném rozsahu rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
Ve vztahu k prvnímu žalovanému pak není dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí v tomto směru nepředstavuje otázku zásadního právního významu. Odvolací soud zde správně aplikoval ustanovení §106 obč. zák., neboť proti přímému škůdci jde o nárok na náhradu škody. Námitky dovolatelů směřují primárně proti tomu, jak soudy určily okamžik, kdy se dovolatelé jako poškození dozvěděli o osobě škůdce. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatelé již před uplynutím promlčecí doby podnikali kroky k mimosoudnímu vyrovnání s prvním žalovaným, jehož zavinění, nebo alespoň podíl na vině mohli dovodit (a podle svědeckých výpovědí i dovozovali) ze své bezprostřední zkušenosti, když jako pasažéři havarovaného autobusu byli přímými svědky předmětné dopravní nehody. Jelikož správnost skutkových zjištění zásadně nepodléhá dovolacímu přezkumu, jehož přípustnost se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nelze než uzavřít, že závěr soudů o marném uplynutí promlčecí lhůty vůči škůdci – prvnímu žalovanému – byl správný, neboť dovolatelé měli k dispozici informace, na jejichž základě si mohli učinit úsudek, že za škodu odpovídá první žalovaný; na tom nic nemění ani skutečnost, že ve věci bylo vedeno trestní řízení, které původně za viníka nehody označilo řidiče druhého vozidla. Je běžné, že ve věcech náhrady škody připadá v úvahu více odpovědných osob, jejichž míra účasti nebývá zřejmá a určí se standardně až v průběhu občanskoprávního soudního řízení o náhradu škody. K situacím, kdy je škodná událost předmětem trestního řízení, dochází naopak spíše výjimečně a vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku sleduje jiný účel, totiž rozhodnout o vině a trestu, naplnilo-li počínání řidiče skutkovou podstatu trestného činu. Po žalobcích není vyžadována znalost definitivního výsledku šetření příslušných orgánů ani nezpochybnitelná jistota v určení osoby odpovědné za vznik škody, neboť i ta je předmětem dokazování v občanskoprávním soudním řízení. Zákon vychází z předpokladu, že po poškozeném, který ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnil, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, z nichž lze usoudit, že určitá osoba za škodu odpovídá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 25 Cdo 1657/2012).
Dovolatelé dále požadují, aby dovolací soud posoudil, zda námitka promlčení nebyla v dané věci v rozporu s dobrými mravy. Tuto otázku v řízení podrobně řešil již soud prvního stupně a Nejvyšší soud v jeho postupu ani argumentaci neshledal žádné pochybení. Zcela v souladu s judikaturou vyložil, že námitka promlčení v zásadě není v rozporu s dobrými mravy, neboť aby tomu tak bylo, musí být dány a náležitě prokázány okolnosti zvláštního zřetele hodné, což se v tomto případě nestalo. Jak bylo popsáno výše, ze skutkových zjištění vyplývá, že dovolatelé měli důvodné podezření, že viníkem nehody, a tedy osobou, na které mají nárokovat náhradu škody, je první žalovaný, nebylo naopak prokázáno, že by jim v podání žaloby něco objektivně bránilo, nebo že by žalovaní postupovali v souvislosti s tímto řízením v rozporu s dobrými mravy.
Dovolateli napadené výroky o náhradě nákladů řízení podle právní úpravy, kterou se toto dovolací řízení řídí, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu (nejde o rozhodnutí ve věci samé - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Mohou být zrušeny pouze jako výroky související, k čemuž v tomto řízení také došlo, a sice u výroků, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení vůči druhé žalované.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolání je důvodné jen v té části, kdy směřovalo proti části výroku, jímž bylo rozhodnuto o právech a povinnostech druhé žalované. V tomto rozsahu dovolání Nejvyšší soud vyhověl a napadená rozhodnutí zčásti zrušil spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a druhou žalovanou, ve zbývajícím rozsahu dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale ve vztahu mezi žalobci a druhou žalovanou znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení, kterým bylo skončeno řízení ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným, bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy v dovolacím řízení úspěšný první žalovaný by měl proti žalobcům právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, nicméně dovolací soud podle §150 o.s.ř. z důvodů hodných zvláštního zřetele prvnímu žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal. Vzhledem k tomu, že nárok na náhradu škody vůči prvnímu žalobci pozbyli v důsledku promlčení v právně i lidsky poměrně složité situaci, do níž se dostali bez vlastního přičinění v zahraničí, bylo by uložení této povinnosti vůči nim přílišnou tvrdostí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu