ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.2913.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 2913/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce H. M. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Viglaským, advokátem se sídlem Nová Ves 142, adresa pro doručování Banská Bystrica, Mlynská 54, Slovenská republika, proti žalovaným 1) MUDr. D. K. , 2) ALMEDA, a. s., IČO 25079174, se sídlem Neratovice, Alšova 462, oběma zastoupeným JUDr. Janem Havlem, advokátem se sídlem Kralupy nad Vltavou, Přemyslova 457, 3) M. K. , 4) M. K. , 5) K. M. , 6) Oblastní nemocnici Mladá Boleslav, a.s. , nemocnici Středočeského kraje , IČO 27256456, se sídlem Mladá Boleslav, třída Václava Klementa 147, 7) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/1, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 54/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2008, č.j. 19 Co 183/2008-288, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví s tím, že dne 24. 3. 1995 byli on a jeho matka napadeni třetím žalovaným. Neposkytnutí adekvátní zdravotní péče matce žalobce prvním a druhým žalovaným, nepotrestání třetího žalovaného, jakož i čtvrté a páté žalované, které lživě vypovídaly v přestupkovém řízení, neuvedení rentgenového snímku v propouštěcí zprávě vydané šestou žalovanou a nevyšetření incidentu příslušnými orgány státu (sedmého žalovaného) mělo za následek psychické onemocnění žalobce a jeho invaliditu.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 31. 1. 2008, č.j. 9 C 54/2005-222, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaných náhrady škody na zdraví, a to bolestného ve výši 100.000.000.000,- Kč, dále odškodnění ztížení společenského uplatnění v částce 10.250.000.000,- Kč, náhrady na ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě a náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením v částkách 23.287.500,- EUR a 11.905.000,- Kč; soud nepřiznal žalovaným náhradu nákladů řízení. Soud zjistil, že žalobce dne 24. 3. 1995 ve vzájemné potyčce s třetím žalovaným utrpěl drobná poranění a hematomy a poté byl v pracovní neschopnosti od 24. 3. 1995 do 12. 4. 1995. Incident byl projednán Městským úřadem v Neratovicích jako přestupek a řízení bylo zastaveno, neboť odpovědnost za přestupek zanikla [§76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích]. Soud konstatoval, že žalobce neprokázal, že škoda na zdraví (psychická újma) byla v příčinné souvislosti s jednáním žalovaných. Navíc první žalovaný nebyl podle soudu ve sporu pasivně věcně legitimován, neboť v době ošetření žalobce byl jako lékař zaměstnancem druhé žalované. Žaloba vůči prvnímu, druhému a třetímu žalovanému byla zamítnuta také z důvodu promlčení nároku. Běh promlčecí doby soud vázal na vědomost žalobce o psychických problémech, které měly vzniknout z protiprávního jednání žalovaných, přičemž tuto vědomost žalobce měl již v roce 1997 v souvislosti s vyšetřením u MUDr. Kemanové, popřípadě 17. 1. 1998, kdy odešel do invalidního důchodu, nejpozději však v roce 2000 v souvislosti s vyšetřením u PhDr. Annerové.
K odvolání žalobce, který napadl rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a prvního a druhé žalované, jejichž odvolání směřovalo do výroku o nákladech řízení, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2008, č.j. 19 Co 183/2008-288, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovaným nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žádný ze žalovaných neodpovídá za žalobcem tvrzenou škodu. Mezi žalobcem a prvním žalovaným brání vzniku odpovědnosti za škodu tehdejší smluvní vztah prvního žalovaného k nemocnici (druhé žalované), kde vykonával lékařskou praxi. Za škodu neodpovídá ani druhá žalovaná, neboť tehdejší jednání (opomenutí) lékaře, spočívající v tvrzeném neposkytnutí adekvátní lékařské péče matce žalobce, nemohlo mít přímý dopad na zdraví žalobce. Žalobce neprokázal, že by třetí žalovaný, který jej fyzicky napadl, mu způsobil psychickou újmu, neboť závěr znalce z oboru chirurgie MUDr. Kehera o příčinné souvislosti mezi napadením žalobce a jeho psychickou újmou přesahuje do oboru psychiatrie, pro který znalec nemá patřičnou odbornost. Rovněž tvrzení o nepravdivém vylíčení průběhu incidentu čtvrtou a pátou žalovanou před přestupkovou komisí se žalobci nepodařilo prokázat. Nebylo prokázáno ani porušení právní povinnosti ze strany šesté žalované, jež by vedlo k poškození zdraví žalobce. Odvolací soud též neshledal naplnění podmínek odpovědnosti státu podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, který platil až do 15. 5. 1998, tedy v rozhodné době, kdy šetření příslušnými orgány probíhala. Žalobce v této souvislosti nesouhlasil s hodnocením důkazů, zjištěním skutkového stavu a s právním posouzením věci příslušnými orgány, což nemůže podle soudu založit odpovědnost státu podle shora uvedeného zákona. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že nárok žalobce je vůči prvnímu a druhé žalované promlčen, neboť vědomost o svých zdravotních obtížích (vzniku škody) žalobce získal již v roce 1998, kdy mu byl přiznán plný invalidní důchod, nejdéle však v roce 2000, kdy se opakovaně podroboval psychologickým vyšetřením, která odhalila jeho psychické obtíže. Ve vztahu k třetímu je nárok žalobce též promlčen, neboť žalobce proti němu uplatnil nárok až doplněním žaloby dne 1. 3. 2007, tj. po uplynutí subjektivní dvouleté doby, jež počala plynout podle tvrzení žalobce od vypracování znaleckého posudku MUDr. Kehera ze dne 10. 3. 2003. Pro uplatnění nároku proti státu pak zákon č. 58/1969 Sb. stanovil tříletou subjektivní lhůtu, která do dne podání žaloby vůči sedmému žalnému (tj. 1. 3. 2007) také marně uplynula.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolací důvod shledává v existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel namítá též neúplnost a nesprávnost skutkových zjištění soudů obou stupňů. Vytýkal odvolacímu soudu neprovedení všech žalobcem navržených důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie, výslech MUDr. Kehera s možností doplnění jeho posudku, dále opomenutí závěrů klinické psycholožky PhDr. Komadové a navrhované výslechy svědků H.é a matky žalobce. Argumentoval závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a klinické psychologie ze dne 28. 10. 2008, který si nechal vypracovat. Podle dovolatele započala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba až dnem 30. 4. 2003, kdy se dozvěděl, kdo za škodu odpovídá, z fotokopií pořízených z přestupkového spisu, nárok žalobce při podání žaloby dne 4. 2. 2005 tak nemohl být promlčen. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud, jenž je vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), neshledal právní otázku, jejíž řešení by mělo zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Obsahem dovolání jsou v podstatě námitky proti skutkovému stavu, jak byl v řízení zjištěn (především zda se žalovaní dopustili tvrzeného protiprávního jednání, zda je mezi tímto jednáním a škodou na zdraví žalobce příčinná souvislost a kdy se žalobce dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá). Tyto skutkové námitky nemohou být právní otázkou zásadního významu, nýbrž by mohly naplňovat dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164).
Námitka dovolatele, že v řízení měl být nařízen znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie a vyslechnuti další žalobcem navrhovaní svědci, rovněž přípustnost dovolání nezakládá, neboť je jí vytýkána vada řízení [dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], která však nepřestavuje dosud neřešenou nebo spornou otázku interpretace procesních norem, navíc se vztahuje ke konkrétním poměrům projednávané věci, a nemá tudíž judikatorní přesah (dopad do rozhodování obdobných věcí).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani námitka nesprávného určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Po právní stránce odvolací soud odůvodnil promlčení nároku ve vztahu k prvnímu, druhému a třetímu žalovanému uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby, která počala běžet okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá (nejpozději v r. 2000), a uplynula před podáním žaloby (4. 2. 2005, resp. před jejím doplněním dne 1. 3. 2007). Posouzení otázky promlčení je v souladu se zákonem (srov. §106 odst. 1 obč. zák.) i ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 569, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2682/2005). Nelze tedy dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud posuzoval otázku promlčení na základě konkrétních skutkových zjištění, přičemž závěr, kdy se žalobce o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl, je otázkou skutkovou, která v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243 odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. srpna 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu