ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.2999.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 2999/2018-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyň: a) K. G. , b) H. V. , zastoupená Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem Jaselská 940/23, Brno, proti žalovanému: I. I. , IČO 66216877, soudní exekutor se sídlem úřadu Dědinská 893/29, Praha 6, zastoupený Mgr. Simonou Zörklerovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5, o 24.111,50 Kč a 189.100 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 199/2014, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2018, č. j. 70 Co 461/2017-174, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně b) podala dovolání proti výroku I (v části, která se týká její osoby) a výroku III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2018, č. j. 70 Co 461/2017-174, jímž odvolací soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 10. 2017, č. j. 26 C 199/2014-141, ve výroku I tak, že žaloba žalobkyně a) o zaplacení 24.111,50 Kč se zamítá, potvrdil jej ve výroku II, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu žalobkyně b) o zaplacení 189.100 Kč, změnil jej ve výroku III tak, že žalobkyně b) je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok I), uložil žalobkyni a) nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a žalobkyni b) nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok III). Ve vztahu k žalobkyni b) tak odvolací soud rozhodl o jejím nároku na náhradu škody na zdraví, která ji měla vzniknout tím, že z důvodu nepřítomnosti žalobkyně a), její dcery, na území České republiky za ni převzala poštovní zásilku od žalovaného obsahující exekuční příkazy ze dne 20. 6. 2012 a 21. 6. 2012, v nichž byla žalobkyně a) označena jako povinná. Žalobkyně b) následně u žalovaného věc telefonicky ověřovala, přičemž žalovaný jí měl sdělit, že vůči její dceři vede 8 exekucí a měl být na ni nepříjemný a arogantní. Žalobkyně b) takový tlak nevydržela, zhroutila se a byla převezena do nemocnice, přičemž nadále trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Posléze vyšlo najevo, že žalovaný vůči žalobkyni a) žádné exekuce nevede a exekuční příkazy jí zaslal omylem z důvodu chyby ve svém systému. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný porušil právní povinnost vyplývající z §46 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (ve znění účinném v době rozhodnutí soudního exekutora, tj. do 31. 12. 2012), vůči žalobkyni a) a nikoliv vůči žalobkyni b). Dále je dle odvolacího soudu v dané věci třeba vycházet z teorie adekvátní příčinné souvislosti a z ní vyplývající adekvátnosti rozsahu následků, která vylučuje z kauzálního řetězce ty následky, které jsou mimořádné a nepředvídatelné. Z hlediska optimálního pozorovatele pak nelze dovodit příčinnou souvislost mezi pochybením žalovaného, kterého se dopustil vůči žalobkyni a), a tím, že exekuční příkaz adresovaný žalobkyni a) přečetla žalobkyně b), která následně telefonovala žalovanému, což jí způsobilo zdravotní problémy. Takový vývoj nebylo možno předvídat. Žalovaný navíc popíral, že by on či jeho zaměstnanci byli při telefonické komunikaci s žalobkyní b) neslušní, a provedenými důkazy to rovněž prokázáno nebylo.
V projednávané věci dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení otázky příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody na jejím zdraví. K tomu je třeba uvést, že judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího Soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 1025, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, Soubor C 5077) a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.). Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514).
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Odpovědnost však nelze neomezeně činit závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a ve společenských poměrech neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015).
Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, Soubor C 8673). Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo v literatuře Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha, ASPI, 2002, s. 459, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012). Při úvaze o předvídatelnosti vzniku škody jde vždy o posouzení skutečností, jež jsou v době protiprávního jednání či škodní události do jisté míry potenciální (srov. již citovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3285/2015).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se judikaturou formulovanými kritérii zabýval a posoudil zjištěné skutečnosti z hlediska objektivní předvídatelnosti škodního následku. Svůj závěr, že z hlediska optimálního pozorovatele nelze dovodit příčinnou souvislost mezi pochybením žalovaného, kterého se dopustil vůči žalobkyni a), a zdravotními obtížemi žalobkyně b), opřel o zjištění, že exekuční příkaz adresovaný žalobkyni a) si přečetla žalobkyně b), která následně telefonovala žalovanému, a že nebylo prokázáno nevhodné chování žalovaného či jeho zaměstnanců vůči žalobkyni b), a dovodil, že takový vývoj událostí nebylo možno objektivně předvídat. Tomuto závěru nelze nic vytknout, neboť se pohybuje zcela v intencích výše zmíněné ustálené judikatury dovolacího soudu, od které není důvod se odchylovat.
Případná není ani námitka dovolatelky, že teorii adekvátní příčinné souvislosti lze aplikovat pouze v případech subjektivní odpovědnosti za škodu, zatímco exekutor odpovídá za škodu objektivně. Předpokladem odpovědnosti exekutora za škodu způsobenou v souvislosti s exekuční činností ve smyslu §32 odst. 1 exekučního řádu je porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vzniklou škodou a neexistence liberačního důvodu uvedeného v §32 odst. 2 exekučního řádu. Jde o objektivní odpovědnost, u níž se nevyžaduje zavinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3029/2009, Soubor 9744). Příčinná souvislost je tedy vždy objektivním předpokladem odpovědnosti za škodu, přičemž i teorie adekvátní příčinné souvislosti, jak již bylo uvedeno výše, vychází z kritéria objektivní předvídatelnosti škodního následku z hlediska optimálního (hypotetického) pozorovatele, tedy obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, nikoliv z hlediska subjektivní předvídatelnosti konkrétního škůdce a jeho subjektivních zkušeností, poznatků a možností.
Je-li vyloučena příčinná souvislost jako jeden z předpokladů odpovědnosti exekutora za škodu způsobenou v souvislosti s exekuční činností, je nadbytečné se zabývat další dovolatelkou předloženou otázkou, vůči komu může soudní exekutor odpovídat za újmu ve smyslu §32 odst. 1 a §46 odst. 1 exekučního řádu.
Jelikož uplatněné dovolací námitky přípustnost dovolání nezakládají a přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroků o nákladech řízení je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání žalobkyně b) podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který dovolatelka navrhovala, Nejvyšší soud neshledal a nerozhodoval o něm samostatným usnesením (výrokem), neboť v nejkratším možném termínu rozhodl přímo o dovolání, čímž odpadla potřeba rozhodování o návrhu na odklad vykonatelnosti jakožto návrhu akcesorickém.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §150 o. s. ř. tak, že žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, neboť s ohledem na okolnosti vzniku škody na zdraví žalobkyně b), na její přetrvávající zdravotní potíže, celkový charakter sporu a závěry o pochybení žalovaného, jež spor vyvolalo, jsou v daném případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu