ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.3205.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 3205/2021-231
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: 1. J. P. , narozený XY, 2. R. P. , narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti žalované: SILNICE GROUP, a. s. , IČO 62242105, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, zastoupená JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem Sladkovského 1640, Louny, o 340 526 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 390/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 11 Co 81/2020-170, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 12 100 Kč, k rukám advokáta JUDr. Karla Davida, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 11 Co 81/2020-170, potvrdil rozsudek ze dne 12. 12. 2019, č. j. 12 C 390/2007-101, kterým Okresní soud v Lounech zamítl žalobu o zaplacení 340 526 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu škody z provozní činnosti vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná v prosinci roku 1999 způsobila provozem vibračního válce při hutnění pozemku třetí osoby poškození domu č. p. 603 ve vlastnictví žalobců. Žalobci podali v roce 2000 u Okresního soudu v Lounech žalobu na uvedení nemovitosti v předešlý stav, kterou soudy pravomocně zamítly ke dni 20. 2. 2019. V roce 2006 nechali žalobci v návaznosti na výzvy stavebního úřadu ze dne 22. 11. 2005 a 2. 3. 2006 za cenu 340 526 Kč provést opravu domu, a to prostřednictvím třetí osoby na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 2. 5. 2006. Náhradu zaplacené ceny opravy požadovali z titulu odpovědnosti za škodu po žalované. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal nárok žalobců na náhradu škody podle §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) promlčeným. Uzavřel, že počátek běhu subjektivní i objektivní promlčecí doby nastal v prosinci 1999, neboť již v té době škoda vznikla, žalobci věděli o jejím vzniku i o původci, tudíž žaloba byla v roce 2007 podána po uplynutí promlčecí doby. Ke zmenšení majetkového stavu žalobců došlo již při poškození domu, nebylo rozhodné, jak s poškozenou věcí dále naložili, zejména zda a kdy ji opravili, nebo kdy je vyzval stavební úřad k odstranění závadného stavu. Nejednalo se ani o škodu postupně vznikající v důsledku dalšího působení žalované v následujícím období, se kterou by bylo spojeno rozšiřování poškození či vznik nových poškození. Znalost žalobců o škodě a osobě škůdce je zřejmá i z podání žaloby na uvedení nemovitosti v předešlý stav v roce 2000. Pokud žalobci nepřistoupili v delším časovém období k odstranění škod, pak zhoršení poškození v podobě postupující degradace zdiva jde výlučně k jejich tíži.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v celém jeho rozsahu dovoláním, jehož přípustnost odůvodnili tím, že závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud pochybil při určení počátku běhu subjektivní i objektivní promlčecí doby ve smyslu §106 odst. 1 a 2 obč. zák. Nepřihlédl k tomu, že škoda žalobců byla postupně vznikající škodou, která tvořila nedělitelný celek, a tudíž se počala promlčovat až v okamžiku, kdy se žalobci dozvěděli o celé škodě, tedy doručením výzvy stavebního úřadu, resp. okamžikem úhrady provedených oprav (v této souvislosti odkázali především na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74). Pro počátek objektivní promlčecí doby měl odvolací soud přihlédnout ke škodě v podobě odpadnutí části zdiva, která nastala až po výzvě stavebního úřadu k odstranění závad. Konečně odvolací soud pochybil, nezabýval-li se nárokem žalobců z hlediska generální prevenční a zakročovací povinnosti ve smyslu §415, §417 a §419 obč. zák. Žalobci po výzvě stavebního úřadu museli vynaložit náklady na opravu domu, neboť v opačném případě jim hrozila další škoda v podobě pokuty či sankce ve formě uložení povinnosti stavbu odstranit. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s posouzením odvolacího soudu, zdůraznila, že se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a navrhla dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle §106 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Podle §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Judikatura dovolacího soudu je ustálená v závěru, že o osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 599/2006). O škodě se dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Objektivní promlčecí doba běží od vzniku škody, a to nezávisle na tom, zda a kdy se poškozený o jejím vzniku dozví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4278/2015).
Podle skutkových zjištění nalézacích soudů (které dovolacímu přezkumu nepodléhají) poškodila žalovaná dům žalobců působením vibračního válce v prosinci roku 1999, v témže měsíci se žalobci dozvěděli o škodě a o žalované jako osobě konkrétního škůdce, což vyústilo v podání žaloby na uvedení nemovitosti v předešlý stav v roce 2000. V důsledku jedné škodní události vznikl jednorázově škodlivý následek a právo na jeho náhradu se započalo promlčovat v prosinci 1999, tudíž byla-li v dané věci podána žaloba na náhradu škody v roce 2007, stalo se tak po uběhnutí subjektivní i objektivní promlčecí doby. Nic na tom nemění, že v roce 2006 obdrželi žalobci výzvu stavebního úřadu k odstranění závad domu a vynaložili náklady na jeho opravu. Tento závěr je plně v souladu i s žalobci odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, uveřejněným pod č. 38/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který odlišuje jednorázovou škodu představující nedělitelný celek, která se jako celek promlčuje, a situace, při kterých z jedné škodní události vznikají škodlivé následky postupně a nárok na náhradu takto vznikajících škod se rovněž postupně promlčuje. Poškození domu spočívající v tvrzeném odpadnutí části zdiva v roce 2006 odvolací soud správně přičetl plně k tíži žalobců, kteří po řadu let neučinili žádné kroky k odstranění závadného stavu nemovitosti, neboť nešlo o bezprostřední výsledek škodlivého působení vibračního válce, ale o následek dlouhodobě neopraveného porušení zdiva. I proto nebyla v souvislosti s odpadáváním zdiva na místě aplikace §415, §417 a §419 obč. zák, které se žalobci dovolávali.
V rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu