ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3671.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 3671/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce E. S. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemateriální újmy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 144/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2007, č. j. 1 Co 33/2007-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 8. 2007, č. j. 1 Co 33/2007-70, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 16. 10. 2006, č. j. 32 C 144/2003-59, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu na zaplacení částky 40.000,- Kč, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že není opodstatněn nárok žalobce na finanční zadostiučinění za nemateriální újmu vyvolanou délkou řízení ve věci podnětu Generální prokuratuře k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 22. 11. 1990 proti rozhodnutí o zabrání věcí. Vrchní soud v Praze dne 16. 12. 1994 vyslovil, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon, a návrh na zabrání věcí zamítl. K žádosti žalobce o vrácení věcí ze dne 29. 4. 1995 Okresní soud v Příbrami dne 30. 6. 1999 žalobci nevyhověl s tím, že soud nikdy tyto věci nepřevzal, a tedy je nemůže vydat. Rozsudkem téhož soudu ze dne 8. 10. 2002, č. j. 17 C 179/2000-37, byla České republice uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě škody za nevydané věci částku 22.920,- Kč. S poukazem na ustanovení §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“, dovodil, že k vyvážení nemajetkové újmy vzniklé žalobci nesprávným úředním postupem (k vrácení zabavených věcí nedošlo a trvalo několik let, než se žalobce dozvěděl, že věci ani neexistují, respektive nejsou a nikdy nebyly v dispozici soudu) je dostačující konstatování porušení práva ze strany žalované a omluva, kterou učinila v přípisu ze dne 3. 7. 2006, neboť hodnota věcí zabavených žalobci při domovní prohlídce byla zanedbatelná a nejednalo se o věci, které by byly nenahraditelné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, který spatřuje v řešení následujících otázek: 1) zda může odvolací soud potvrdit výrok napadený odvoláním a současně změnit výrok o nákladech řízení, který odvoláním napaden není; 2) zda vyvodil odvolací soud správné závěry z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05; a 3) zda lze zdlouhavost řízení vyřešit pouhou omluvou (podle dovolatele to přichází v úvahu jen při prodlení trvajícím několik dní, nikoliv let). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta, a aby v celém rozsahu zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek byl odvolacím soudem vydán dne 21. 8. 2007, postupoval Nejvyšší soud podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé a přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř. proti němu není dána (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), nelze napadené rozhodnutí považovat za zásadně významné po právní stránce ani ve vztahu k namítané vadě řízení uplatňované ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. právě ohledně nákladového výroku dovoláním napadeného rozhodnutí.
Otázkou zásadního právního významu není ani námitka, že odvolací soud nevyvodil správné závěry z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, neboť odvolací soud se v rámci svého právního posouzení věci v odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na tento nález vypořádal a vysvětlil, proč argumentaci v něm uvedenou nemůže v dané věci použít, byť hovoří ne zcela přesně o „omezení osobní svobody“ v souvislosti s trestním stíháním. Nález se totiž vztahuje na nárok na náhradu imateriální újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsouzením, a to podle úpravy obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb. před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.
V dané věci byl však aplikován zákon ve zněním účinném po novele č. 160/2006 Sb. a posuzovány podmínky pro přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích. Dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu v řešení otázky, zda lze újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vyřešit pouhou omluvou tam, kde řízení trvalo několik let. Podle §31a odst. 2 zákona se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Z toho vyplývá, že peněžitá kompenzace je formou náhrady, která se uplatní tehdy, není-li možné vzniklou nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V obecné rovině tedy je i omluva způsobilým prostředkem náhrady (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08, bod 25), přičemž zákon v ustanovení §31a odst. 2 věty druhé a odst. 3 stanoví kritéria, která má soud při stanovení rozsahu náhrady zvažovat. Nevznáší-li dovolatel konkrétní námitky proti posouzení věci soudem, který se kromě délky řízení zabýval i hodnotou předmětných věcí a dopadem délky řízení do osobnostní sféry žalobce (význam řízení pro účastníka), tj. k okolnostem, za nichž k újmě došlo, nelze pro konkrétní právní posouzení zákonných kritérií připisovat rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř.
Protože tedy není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo z hlediska dovoláním vymezených otázek ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., není dovolání podle těchto ustanovení přípustné, a Nejvyšší soud je tudíž odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu