ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.3685.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 3685/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce MVDr. J. B. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem České Budějovice, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalované Nemocnici Písek, a.s. , IČO 26095190, se sídlem Písek, Karla Čapka 589, zastoupené JUDr. Janem Tarabou, advokátem se sídlem Písek, Prokopova 339, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované České pojišťovny, a.s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 231/2007, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2011, č.j. 8 Co 2926/2010-280, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 45.693,60 Kč k rukám JUDr. Jana Taraby, advokáta se sídlem Písek, Prokopova 339, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Ladislava Dusila, advokáta se sídlem České Budějovice, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalované nemocnici náhrady škody na zdraví ve výši 5.010.382,- Kč z důvodu chybné lékařské péče, v jejímž důsledku mu musela být amputována pravá noha. Škoda sestává z bolesti, ztížení společenského uplatnění, ušlé mzdy po dobu pracovní neschopnosti, nákladů léčení a nákladů spojených s uplatněním náhrady škody.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 9. 2010, č.j. 12 C 231/2007-241, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 5.010.382,- Kč s úrokem z prodlení z částky 486.382,- Kč od 14. 6. 2007 do zaplacení, co do úroku z prodlení z částky 4.524.000,- Kč od 14. 6. 2007 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v říjnu 2003 utrpěl žalobce zlomeninu pravé nohy a byl ošetřen v žalované nemocnici. Přestože z rentgenových snímků byl patrný nález považovaný žalovanou za cystu, nebylo žalobci provedeno žádné další vyšetření. V únoru 2005 utrpěl žalobce další úraz, kdy mu bércová kost pravé nohy praskla ve stejném místě, kde měl předchozí zlomeninu, i tento úraz byl žalovanou léčen opět pouze přiložením sádry. Z důvodu rozvinutí zhoubného nádoru kosti v pravé noze byla žalobci v prosinci 2005 končetina amputována. Z revizního posudku znaleckého ústavu Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně soud dospěl k závěru, že žalovaná neposkytla žalovanému péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, která byla v jejích možnostech a schopnostech, když při posuzování rentgenových snímků hojení zlomeniny žalobce podcenila nestandardní tvorbu kostního svalku a nepomyslila na možnost nádorového kostního onemocnění, ačkoliv další zobrazovaná vyšetření (CT, MRI) či biopsie byly v jejích možnostech. Žalovaná tak nezkoumala, co bylo příčinou patologické zlomeniny pravé holenní kosti žalobce ani v roce 2003 ani při refraktuře v roce 2005. V důsledku tohoto jednání žalované došlo k rozvinutí zhoubného nádoru kostí v pravé noze žalobce s nutností její amputace a následného vynětí uzliny z třísla, respektive ložiska metastázy v roce 2006. Soud shledal, že žalovaná svým postupem porušila ustanovení §11 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a podle §420 odst. 1, 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) odpovídá za shora uvedenou škodu způsobenou žalobci. Okresní soud proto přiznal žalobci požadovanou náhradu škody, současně zvýšil odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, za bolest na pětinásobek a za ztížení společenského uplatnění na desetinásobek bodového ohodnocení již znalcem zvýšeného podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. Soud přihlédl k věku, vzdělání a pracovnímu zařazení žalobce, dále k jeho tělesnému a duševnímu strádání, jakož i k tomu, že je omezen téměř ve všech sférách svého života, a to doživotně.
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 3. 2011, č.j. 8 Co 2926/2010-280, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu co do částky 1.192.800,- Kč, jinak rozsudek v části odstavce I. výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 3.097.582,- Kč spolu s úrokem z prodlení z 486.382,- Kč od 14. 6. 2007 do zaplacení potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud shledal v postupu žalované, resp. jejích zaměstnanců, protiprávní jednání, když nezvážili možnost, že zdravotní problémy žalobce (popsané ve znaleckých posudcích) jednak v roce 2003, jednak v roce 2005 mohou být způsobeny onemocněním nádorem, resp. že sami jej neodhalili, ani žalobce neodeslali na vyšší odborné pracoviště specializované na diagnostiku a léčbu tohoto onemocnění. Právě popsaným jednáním (opomenutím) mu neposkytli zdravotní péči v souladu se současně dostupnými poznatky lékařské vědy. Uvedeným jednáním žalované tak došlo u žalobce ke vzniku škody na zdraví. K formě zavinění odvolací soud uvedl, že lékaři žalované jednali v úmyslu nikoli zdraví poškodit, nýbrž žalobce vyléčit, ovšem postupovali chybně způsobem, který vedl ke ztrátě končetiny, a to i přesto, že vzhledem ke všem okolnostem měli a mohli vědět, že stanovená diagnóza a léčba je chybná, šlo tedy o jednání ve formě nevědomé nedbalosti. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že zjištěný skutkový stav v dané věci je třeba podřadit pod ustanovení §420 odst. 1 a 2 obč. zák., jelikož ke škodě došlo z důvodu chybného stanovení diagnózy, resp. chybné následné péče. Odlišně od soudu prvního stupně posoudil odvolací soud podmínky pro zvýšení základního bodového ohodnocení podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Vedle negativních následků zasahujících do všech sfér života poškozeného porovnával odvolací soud též výši přiznaného odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění s jinými případy poškození zdraví tak, aby se zřetelem k zásadě proporcionality odškodnění bylo přiměřené újmě, kterou utrpěl. V této souvislosti dovodil, že částka 2.880.000,- Kč představující desetinásobné zvýšení základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění (bez zvýšení podle §6 odst. 1 písm. c/ vyhlášky č. 440/2001 Sb.) a částka 204.000,- Kč představující pětinásobek bodového ohodnocení bolestného je z hlediska proporcionality přiměřeným odškodněním žalobce, zároveň je takové zvýšení zcela v souladu s právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jeho měnící části, podal žalobce dovolání je z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí s odvolacím soudem v tom, že dovodil nedbalostní formu zavinění žalované, resp. jejích zaměstnanců, aniž by k tomuto závěru učinil jakékoli dokazování, přestože soud prvního stupně spatřoval v jednání žalované úmyslnou formu zavinění. Poukazuje na skutečnost, že již při popisu rentgenového snímku matka žalobce, která je lékařkou, a žalobce sám upozorňovali na nestandardní nález v místě fraktury, na což však žalovaná adekvátně nereagovala a nevěnovala tomu dostatečnou pozornost, z čehož žalobce dovozuje, že žalovaná si musela být vědoma, že svým opomenutím může způsobit porušení zdraví pacienta a za této situace musela být s takovým porušením srozuměna. Namítá, že odvolací soud při stanovení výše odškodnění dostatečně nezohlednil skutečnost, že v důsledku chybného postupu žalované došlo k rozvinutí zhoubné nemoci, která se projevuje metastázemi, v současnosti již rezistentními vůči chemické a radiologické léčbě a ohrožujícími jej na životě. Poukazuje též na závěry zdravotního posudku z oboru psychologie, ze kterého se podávají mimořádně nepříznivé důsledky zhoršení zdravotního stavu na jeho psychiku v důsledku porušení povinností žalované. Z uvedeného dovozuje, že míra a závažnost poškození jeho zdraví představuje ty nejzávažnější zdravotní následky, jimž neodpovídá provedené zvýšení odškodnění. Judikaturu, na níž odkázal odvolací soud, označil za neaktuální. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání též žalovaná. Považuje dovolání za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, důvod dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci a existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná je přesvědčena, že nejsou dány předpoklady její odpovědnosti za škodu z důvodu absence příčinné souvislosti mezi jejím jednáním, resp. jednáním jejích zaměstnanců, a vzniklou škodou. Vychází ze znaleckého posudku MUDr. Janíčka, z něhož dovozuje, že ani včasná diagnóza nemoci žalobce by nemusela zabránit amputaci končetiny. Tvrdí, že v řízení nebyla otázka existence příčinné souvislosti postavena najisto, když i amputaci končetiny lze považovat za standardní léčbu, tedy postup lege artis. Namítá též, že odvolací soud nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení, když vycházel z původně uplatňovaného nároku, nikoli ze skutečně přiznané výše náhrady škody. Současně s dovoláním se žalovaná vyjádřila též k dovolání žalobce, ztotožnila se s rozsudkem odvolacího soudu ohledně formy zavinění i výše přiznané náhrady škody. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se žalobce písemně vyjádřil s tím, že považuje toto dovolání za nepřípustné, jelikož polemizuje se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů, pokud se týká předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu a formy zavinění, tyto námitky však podle žalobce přípustnost dovolání do potvrzující části rozsudku odvolacího soudu založit nemohou.
Nejvyšší soud po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce, pokud směřuje do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zatímco u dovolání žalované se jeho přípustnost, do potvrzující části rozsudku odvolacího soudu, řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena. Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (§420 odst. 1, 2 a 3 obč. zák.).
Odpovědnost za škodu způsobenou chybným lékařským postupem, v daném případě při stanovení diagnózy a poskytování následné zdravotní péče, se řídí §420 odst. 1 obč. zák., podle něhož předpokladem pro vznik odpovědnosti je porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), tj. jednání, které je v rozporu s právním řádem, dále vznik škody, příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované (předpokládané) zavinění (ve formě nevědomé nedbalosti). Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (příp. opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003).
Pojem nedbalosti není v občanském zákoníku blíže vymezen. Jde o formu zavinění, které bývá definováno jako psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávnímu jednání a ke škodě. Tento vztah je vyjádřen buď jako přímý nebo nepřímý úmysl nebo jako vědomá nebo nevědomá nedbalost. U nedbalosti chybí volní prvek - vůle škůdce ke škodlivému výsledku nesměřuje; při vědomé nedbalosti škůdce ví, že svým jednáním může způsobit škodu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že se tak nestane, zatímco u nevědomé nedbalosti škůdce neví, že může způsobit následek, ačkoli by to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Z hlediska ustanovení §420 odst. 1 a 3 obč. zák. tak k naplnění podmínky nedbalosti postačuje nedbalost nevědomá, která představuje psychický vztah poskytovatele zdravotnické péče k zákonem předvídanému následku – vzniku škody na zdraví, postupem, který není v souladu poznatky současné lékařské vědy a praxe, tj. postup non lege artis. Nevědomá nedbalost se předpokládá a lze na ni usoudit tehdy, pokud žalobce neprokáže úmysl a žalovaný závěr o nevědomé nedbalosti nevyvrátí.
Pokud odvolací soud neshledal v provedených zjištěních skutkový podklad pro závěr o úmyslném zavinění, nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení, dovodil-li nevědomou nedbalost žalované.
Žalobce též vytýká odvolacímu soudu nesprávný výklad ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. z hlediska splnění podmínek pro výraznější zvýšení náhrady v jeho případě s tím, že podle jeho názoru nebyly dostatečně vyhodnoceny všechny relevantní skutečnosti z pohledu zásady přiměřenosti (proporcionality) výše odškodnění.
Podle §3 odst. 1 vyhlášky odškodnění ztížení společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví. Odškodnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle §7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Odškodnění ztížení společenského uplatnění již v základní výměře podle sazeb bodového ohodnocení představuje náhradu za prokazatelně nepříznivý vliv trvalého rázu na uplatnění poškozeného v osobním životě či v jiných sférách ve společnosti. Přiznání takového odškodnění samotného tedy předpokládá, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, způsobů osobního uplatnění v rodinném životě a ve volném čase (různé záliby), v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění (srov. §3 odst. 1 vyhlášky). Předpokladem přiměřeného zvýšení základní výměry podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. je existence takových skutečností, které umožňují závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním ztížení společenského uplatnění.
Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je v zásadě založena na srovnání způsobu života poškozeného a jeho aktivit v době před poškozením a poté a spočívá na skutkovém zjištění, zda a nakolik jsou v důsledku škody na zdraví omezeny či zcela ztraceny jeho předchozí možnosti uplatnění v životě a ve společnosti. Úvaha o přiměřeném zvýšení náhrady není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru náhrady za ztížení společenského uplatnění [srov. hlediska příkladmo uvedená v §3 odst. 1 větě první a v §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky] a pro její zvýšení (§7 odst. 3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž se úvaha soudu o rozsahu zvýšení v jednotlivých případech řídí (srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro posouzení přiměřenosti je rozhodující reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel, a přiměřenost finální částky odškodnění ve vztahu k následkům poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života.
Ze shora uvedených hledisek odvolací soud v posuzované věci – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - důsledně vycházel. Zvážil všechna omezení žalobce, vzniklá následkem nesprávného postupu zdravotnického zařízení, přihlédl k charakteru těchto následků a k rozsahu, v jakém jsou omezeny jeho možnosti uplatnit se v životě a ve společnosti v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou jeho profesního, společenského a jiného uplatnění. Hlediska, která odvolací soud při své úvaze zohlednil, proto i z pohledu dovolacího soudu respektují právní úpravu i zásadu přiměřenosti, včetně srovnání s jinými obdobnými případy řešenými v judikatuře.
Soudy obou stupňů se shodly na tom, že v daném případě jde o výjimečný případ, kdy základní odškodnění ztížení společenského uplatnění nevyjadřuje následky, které jsou pro žalobce do budoucna v důsledku poškození zdraví trvale omezeny či ztraceny. Názor odvolacího soudu, že vzhledem k okolnostem projednávaného případu nebyly splněny podmínky pro tak výrazné zvýšení odškodnění, jak uvažoval soud prvního stupně, není v rozporu se zákonem ani s ustálenou judikaturou a nelze mu vytýkat nesprávný právní názor na podmínky zvýšení základního odškodnění podle hledisek §7 odst. 3 vyhlášky. Jestliže odvolací soud na základě zjištěných skutkových okolností daného případu považoval přiměřenou výši odškodnění ztížení společenského uplatnění v celkové částce cca 2.880.000,-Kč, nejde o úvahu nesprávnou či nepodloženou.
Odvolací soud vycházel při zvýšení odškodnění z jeho základní výměry určené podle §3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., bez zvýšení podle §6 odst. 1 písm. c) uvedené vyhlášky. K uvedenému je třeba poznamenat, že právní předpis nepředepisoval a nepředepisuje určitý počet násobků základního ohodnocení, nýbrž je přenecháno soudu, aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě přiměřené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3147/2005). Již citované stanovisko uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky rozhodnutí a stanovisek vyslovuje názor, že základem zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. má být bodové ohodnocení včetně zvýšení lékařem podle §6 odst. 1 vyhlášky. Přiznaná náhrada za ztížení společenského uplatnění tak byla ve skutečnosti zvýšena nikoli na 10násobek, nýbrž na 6,6násobek. Podstatné však je, zda finální částka odškodnění je s ohledem na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života přiměřená, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad přiznávaných soudy v obdobných případech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4477/2010).
Okolnosti, na něž žalobce poukazuje, byly vzaty v úvahu při posouzení výše náhrady, přičemž výraznější zvýšení je vyhrazeno případům, kdy poškození ani při vynaložení veškerého úsilí nejsou běžných životních úkonů schopni. Stanovená výše obstojí i z hlediska srovnání s výší odškodnění v jiných případech, neboť rozdíly v závažnosti poškození zdraví a v rozsahu omezení, jež toto poškození vyvolalo, se musí projevit i v rozdílné výši náhrady. K námitce žalobce, že odvolacím soudem citované případy jsou již několik let staré, lze uvést, že judikaturu z let 2008 a 2009 nelze považovat za zastaralou a nepoužitelnou, což lze ostatně doložit i judikaturou novější. Např. v rozsudku ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1170/2010, v případě 44leté ženy, která utrpěla zranění srovnatelné s žalobcem včetně vážného psychického traumatu (jež však bylo diagnostikováno a bodově ohodnoceno psychiatrem), v jehož důsledku byla dokonce uznána plně invalidní, shledal Nejvyšší soud odškodnění (zvýšené na desetinásobek) v částce 4.812.000,- Kč nepřiměřeně vysokým.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není naplněn.
Nejvyšší soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimž je povinen přihlížet i bez návrhu (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). K námitce, že odvolací soud se bez doplnění dokazování odchýlil od závěru soudu prvního stupně o úmyslné formě zavinění dovolací soud poukazuje především na to, že skutková zjištění o předpokladech odpovědnosti žalované za škodu se opírají především o listinné důkazy (znalecké posudky), které odvolací soud může hodnotit, aniž by je znovu prováděl. Závěr o nedbalostní formě zavinění byl přitom odvolacím soudem učiněn – jak již bylo výše uvedeno – na základě úvahy, že v provedeném dokazování neměl soud prvního stupně oporu pro konstatování, že pracovníci žalovaného byli srozuměni se způsobením škodlivých následků na zdraví žalobce, pro naplnění byť i nepřímého úmyslu tedy chyběl pozitivní prvek vůle způsobit nepříznivé následky na zdraví. Za této situace nelze spatřovat pochybení v úvaze odvolacího soudu, že škoda byla způsobena nevědomou nedbalostí. Konečně nelze přehlédnout, že otázka formy a stupně zavinění nemá na závěr o odpovědnosti žalované za škodu zásadní vliv; i kdyby tedy odklon od závěru soudu prvního stupně mohl být považován za vadu řízení, nemohla by tato vada mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
U dovolání žalované je třeba zdůraznit, že pokud toto dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu (jako celku), je žalovaná subjektivně oprávněna napadnout dovoláním pouze výrok, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, neboť pouze jím mohla být žalované způsobena újma. Dovolání žalované by tedy bylo přípustné podle ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud, jenž je vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), neshledal právní otázku, jejíž řešení by mělo zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Obsahem dovolání jsou v podstatě námitky proti skutkovému stavu, jak byl v řízení zjištěn, jelikož zpochybňuje existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a vzniklou škodou na zdraví žalobce.
Příčinná souvislost mezi jednáním či opomenutím škůdce a vznikem škody je jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V daném případě tedy šlo o otázku příčinné souvislosti mezi diagnostickým a léčebným postupem žalované a škodným následkem na zdraví žalobce spočívajícím v amputaci pravé dolní končetiny. V tomto směru odvolací soud a shodně i soud prvního stupně při vymezení skutkových okolností, mezi nimiž se zjišťuje vztah příčiny a následku, vycházel ze znaleckého posudku Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. Žalovaná však v této souvislosti předkládá vlastní představu o hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by formulovala právní otázku, která má zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu tak napadá nikoli z hlediska aplikace práva a závěrů právních, nýbrž z hlediska zjištěného skutkového stavu. Nesouhlas žalované se skutkovými závěry soudů je dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Dovolání žalované není přípustné ani proti výroku o nákladech řízení, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a jeho přípustnost není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., protože rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými rozhodnutími (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není zčásti subjektivně a zčásti objektivně přípustné; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) a c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení náleží žalované náhrada nákladů dovolacího řízení, vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání žalobce. Náhrada nákladů je tvořena odměnou za zastupování advokátem, krácenou o polovinu v částce 37.778,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §15, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), paušální částkou náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění), vše navýšeno o 20 % daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkově tedy 45.693,60 Kč.
Jelikož však dovolání žalované bylo odmítnuto, tak žalované vznikla povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení vzniklé v souvislosti s vyjádřením k dovolání žalované (srov. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §3 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v částce 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty celkem činí 12. 360,- Kč.
Vedlejšímu účastníku žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li povinnost stanovená vykonatelným rozhodnutím splněna dobrovolně, může se oprávněný domáhat jejího splnění výkonem rozhodnutí (exekucí).
V Brně dne 23. srpna 2012
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu