ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3718.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 3718/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Agricultural Research Council, s.r.o. , IČ 25146882, se sídlem Praha 4, Mařatkova 915/8, zastoupeného JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Legionářů 947/2b, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15/525, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 5, Nám. 14. října 3, o 4.563.194,50,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 30 C 72/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007, č.j. 11 Co 247/2007-81, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení 4.563.194,50,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu vznikla v důsledku nezákonných rozhodnutí finančních orgánů (platebních výměrů), jimiž bylo žalobci uloženo odvést do státního rozpočtu neoprávněně použité prostředky a zaplatit penále za jejich neoprávněné použití. Škodu představovaly náklady zastoupení finančním poradcem před správními orgány a ušlý zisk ze smlouvy o dílo, od níž smluvní partner žalobce odstoupil s poukazem na žalobcovy dluhy vůči státu.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 1. 2007, č.j. 30 C 72/2005-50, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 4.546.194,50,- Kč s příslušenstvím, co do částky 17.000,- Kč s příslušenstvím zastavil řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že v důsledku nezákonných rozhodnutí finančních orgánů, která byla odvolacím správním orgánem zrušena, vynaložil žalobce na odměnu daňového poradce, jehož služeb využil k nápravě stavu vyvolaného vydáním nezákonných rozhodnutí, 170.574,50,- Kč a ušel mu zisk ve výši 94.000,- GBP v důsledku toho, že zahraniční smluvní partner na základě publicity nezákonných rozhodnutí žalobci vypověděl smlouvu o dílo v souladu s ujednáním pro případ, že smluvní strany nebudou moci dostát smluvním závazkům z důvodů jejich ekonomické situace. Dovodil, že v daném případě byly naplněny podmínky odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2007, č.j. 11 Co 247/2007-81, rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 4.375.620,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, co do částky 145.374,50,- Kč s příslušenstvím rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se po stránce právní i skutkové ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o opodstatněnosti žaloby co do nákladů na finančního poradce, nesouhlasil však s právními závěry soudu prvního stupně ohledně náhrady škody spočívající v ušlém zisku žalobce. Z textu dopisu smluvního partnera žalobce o odstoupení od smlouvy usoudil, že důvod odstoupení nespočívá v nemožnosti splnění účelu smlouvy pro ekonomickou situaci žalobce, ale v nedůvěryhodnosti žalobce jako dlužníka státu. Dospěl k závěru, že odstoupení od smlouvy je neplatné, tudíž neexistuje příčinná souvislost mezi ušlým ziskem žalobce a předmětnými nezákonnými rozhodnutími správních orgánů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolaní, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Poukazuje na své ekonomické hospodaření s tím, že pokud by rozhodnutí finančního úřadu nebylo zvráceno, vykonatelná pohledávka, kterou nebyl schopen zaplatit z jím generovaného čistého zisku, by jej nutila podat na sebe návrh na prohlášení konkursu. Namítá, že i přes zrušení předmětných nezákonných rozhodnutí se jeho podnikatelská činnost dosud nekonsolidovala a ani jeho postavení v rámci výběrových řízení pro zakázky státu není vzhledem k vedení tohoto sporu nejvýhodnější. Odvolací soud při výkladu textu dopisu o odstoupení od smlouvy vychází z jediné věty, přičemž opomíjí další souvislosti, např. že odstupující společnost uvádí, že „žalobce dluží 50.000,- GBP a za těchto okolností hrozí nucené konkursní správcovství ze strany finančního úřadu“. Podle dovolatele odvolací soud vychází z názoru, že příslušné ustanovení smlouvy neobsahuje možnost odstoupení od smlouvy pro případ prohlášení konkursu nebo jeho hrozby, neboť to v dané větě není uvedeno. Dovolatel se domnívá, že je nutné na ustanovení smlouvy o odstoupení použít teleologický výklad a věnovat pozornost vůli stran. Dále uvádí, že odstoupení od smlouvy na základě hrozícího konkursu nemůže být vykládáno jinak, než že došlo k situaci smlouvou předvídané, tedy že ekonomická situace neumožňuje žalobci dokončit zadanou práci, zvláště pak když mu hrozí exekuce v případě nesplnění pohledávky, tedy že kdykoliv můžou být zabaveny technické pomůcky nutné k dokončení práce včetně již zpracovaných částí díla. Závěrem poukazuje na principy obecné spravedlnosti, dobré mravy, na požadavky interpretace obsahu právního úkonu podle §35 odst. 2 obč. zák. a na své legitimní očekávání, že mu bude uhrazena škoda způsobená nezákonnými rozhodnutími. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v té části, kterou byl rozsudek soudu prvého stupně změněn v neprospěch žalobce, zrušil.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zák. č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným –účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Předmětem dovolacího přezkumu je posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že k odstoupení od smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a jeho smluvním partnerem došlo z jiného než sjednaného důvodu, a že tudíž není dána příčinná souvislost mezi ziskem, jenž měl žalobci plynout z uvedené smlouvy, a zrušenými rozhodnutími správních (finančních) orgánů.
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že platební výměry finančního úřadu z 5. 6. 2002 a z 12. 9. 2002 ukládající žalobci peněžité plnění byly zrušeny rozhodnutím finančního ředitelství ze dne 2. 2. 2004, že žalobce dne 5. 1. 2003 uzavřel se zahraničním smluvním partnerem smlouvu o dílo, v níž (v čl. 5.4) si „strany dále sjednaly dle ust. §344 obch. zák. možnost odstoupit od smlouvy pro případ, že by ekonomická situace kterékoliv smluvní strany neumožňovala splnění účelu smlouvy a realizaci smluvních závazků ze smlouvy vyplývajících“, že smluvní partner žalobce v dopisu ze dne 5. 11. 2003 uvedl, aby dopis byl považován „za výpověď podle bodu 5.4 naší dohody ze dne 6. ledna 2003“, a to z toho důvodu, že na základě informací získaných od třetí osoby si uvědomil, že žalobce dluží více jak 50.000,- liber šterlinků na nezaplacených daních v ČR a že za těchto okolností mu hrozí nucené konkursní správcovství ze strany finančního úřadu a toto postavení žalobce je pro obchodní činnost podepsané firmy ve střední Evropě nepřijatelné, neboť by tato situace mohla mít vliv na její investory a partnery. Toto zjištění odpovídá obsahu listinných důkazů, které byly provedeny.
Odvolací soud na základě uvedených zjištění uzavřel, že důvod „výpovědi“ (odstoupení) nespočívá v nemožnosti splnění účelu smlouvy pro ekonomickou situaci účastníka smlouvy, ale v nedůvěryhodnosti žalobce jako dlužníka vůči státu (finančnímu úřadu). Smluvní partner žalobce tak odstoupil od smlouvy z důvodů, které dohodnuty nebyly, a nešlo ani o zákonné důvody odstoupení dle obchodního zákoníku. Odstoupení je tedy neplatné, aniž se mu žalobce právně bránil.
Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo jej učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem, učiněným v písemné formě (viz §35 odst. 2 in fine obč. zák.). Jsou-li pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu písemné smlouvy natolik jednoznačné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli účastníka smlouvy usuzovat na jiný obsah tohoto právního úkonu, nelze obsah smluvního ujednání vyložit v rozporu s jazykovým projevem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 689).
Projevy vůle účastníků, zachycené písemně ve smlouvě o dílo i v odstoupení od smlouvy byly vyloženy v souladu s jednoznačným zněním uvedených listin. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že z textu dopisu, jímž smluvní partner žalobce odstoupil od smlouvy o dílo, jednoznačně vyplývá, že důvod odstoupení nespočíval v nemožnosti splnění účelu smlouvy pro ekonomickou situaci účastníka smlouvy (žalobce), nýbrž v nedůvěryhodnosti žalobce jako dlužníka státu. Výklad nabízený žalobcem, který dovozuje naplnění smluvních podmínek pro odstoupení od smlouvy, je vybudován na nikoli skutečné, nýbrž jen hypotetické nemožnosti splnění účelu smlouvy (mohlo dojít k exekuci popřípadě ke konkursu, ale nedošlo) a podsouvá projevům účastníků ex post jiný význam, než ve skutečnosti měly. Měnit takto dodatečně obsah vůle vyjádřený v písemném právním úkonu nelze ani prostřednictvím teleologického výkladu, jehož se žalobce dovolává.
Není důvodná ani námitka, že odvolací soud při výkladu textu dopisu o odstoupení od smlouvy vycházel z jediné věty a opomněl další souvislosti, např. že odstupující společnost ve svém dopise uvádí, že „žalobce dluží 50.000,- GBP a za těchto okolností hrozí nucené konkursní správcovství ze strany finančního úřadu“. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je naopak zřejmé, že se odvolací soud i uvedenou částí textu dopisu smluvního partnera žalobce zabýval a i s přihlédnutím k němu dovodil, že důvod odstoupení od smlouvy nespočíval v nemožnosti splnění jejího účelu v důsledku ekonomické situace žalobce.
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda v důsledku nezákonného rozhodnutí finančního orgánu. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo. Splnění uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu musí být v řízení jednoznačně zjištěno.
Odstoupení od smlouvy sice mohlo být motivováno informací, jež se zahraničnímu smluvnímu partnerovi žalobce dostalo o vydaných platebních výměrech, pohnutku k určitému jednání však nelze zaměňovat s příčinou vzniku škody. Vzhledem ke shora uvedeným časovým souvislostem je zřejmé, že situace na straně žalobce se od podpisu smlouvy do odstoupení od smlouvy nijak nezměnila. Samotný obsah dopisu ani jiná skutková zjištění nedávají podklad pro závěr, že v době odstoupení od smlouvy ekonomická situace žalobce mu neumožňovala splnit závazky ze smlouvy vyplývající.
Dovolací soud tedy shodně s odvolacím soudem uzavírá, že nelze spatřovat příčinnou souvislost mezi žalobcovým ušlým ziskem a nezákonnými rozhodnutími finančního úřadu.
Neobstojí ani argumenty legitimního očekávání a dobrých mravů. Legitimní očekávání náhrady škody může mít účastník jen tehdy, jsou-li splněny zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu. Na základě §3 odst. 1 obč. zák. lze pro rozpor s dobrými mravy odepřít ochranu výkonu práv a povinností, nelze však konstituovat dosud neexistující právo a jemu odpovídající povinnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. 2 Cdon 155/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 7/1997, s. 375, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, a ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 625/05, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 87, a sv. 48, č. 49).
Rozsudek odvolacího soudu je tedy v rozsahu, v němž je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, dovolací soud proto dovolání v tomto rozsahu zamítl podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná sice měla v dovolacím řízení úspěch, a měla by proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, avšak z důvodů uvedených v nálezech Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1452/09, a ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09, nelze náklady řízení spočívající v nákladech zastoupení advokátem považovat za účelně vynaložené, neboť z obsahu vyjádření k dovolání, z povahy sporu ani z jiných okolností nevyplývá, že by výkon procesních práv a povinností v daném řízení nemohl být zajištěn příslušným odborným aparátem Ministerstva financí, a musel být zajištěn advokátem na základě plné moci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu