ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.376.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 376/2017-410
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: R. K. , zastoupený JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem Fügnerova 651/III, Poděbrady, proti žalovaným: 1. Česká pojišťovna a. s. , IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, 2. J. K. , zastoupený JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem Příkopy 25, Pelhřimov, 3. J. K. , zastoupený JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem Příkopy 25, Pelhřimov, o 396 427 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 289/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, č. j. 55 Co 61/2015-341, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2015, č. j. 55 Co 61/2015-341, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 11. 2014, č. j. 16 C 289/2009-307, v zamítavém výroku o věci samé (II) a zrušil jej ve výrocích III-VI o nákladech řízení účastníků a nákladech státu a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvoláním žalobce byl napaden výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 325 680 Kč představující odškodnění bolesti. Odvolací soud vycházel ze závěru o skutkovém stavu, jak jej učinil soud prvního stupně, který na základě dokazování zjistil, že dne 27. 10. 2007 došlo k dopravní nehodě, při níž žalobce utrpěl polytrauma, zlomeninu obratlů C2 a C7, zhmoždění plic, otřes mozku, zlomeninu XI. žebra vlevo, zlomeninu pánve, kosti křížové vlevo, roztržení močového měchýře, zhmoždění lokte a mnohačetné tržné rány a oděrky na celém těle. Dopravní nehodu zavinil třetí žalovaný jako řidič vozidla, jehož vlastníkem byl druhý žalovaný a v době dopravní nehody bylo vozidlo pojištěno pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u první žalované. Žalobce byl po nehodě opakovaně hospitalizován, podrobil se několika operačním výkonům (sutura močového měchýře se zavedením katetru, fixace obratlů, dotažení fixátoru). Znalec ohodnotil bolest celkem 2 278 body (273 360 Kč při 120 Kč za 1 bod) včetně zvýšení dle §6 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 440/2001 Sb. pro pooperační oběhovou nestabilitu s napojením na ventilátor a dalšími operačními zákroky, což lze považovat za mimořádně náročný způsob léčby. Žalobce poukazoval i na další obtíže, např. neuropatické bolesti, křeče, závratě a poruchy spánku. Žádal mimořádné navýšení bolestného postupem podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. o částku 325 680 Kč. Odvolací soud posoudil nárok žalobce shodně se soudem prvního stupně podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, a neshledal (stejně jako soud prvního stupně) požadavek žalobce na mimořádné navýšení náhrady za bolest podle §7 odst. 3 citované vyhlášky důvodným, protože zjištěné újmy byly již dostatečně vystiženy zvýšením náhrady za bolest podle §6 vyhlášky, vytrpěné bolesti byly srovnatelné s jinými osobami se srovnatelným druhem poškození zdraví. Zdůraznil princip proporcionality a porovnal odškodnění žalobce s jinými případy a dovodil, že žalobci přiznaná částka 273 360 Kč je odpovídající a spravedlivá.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 325 680 Kč, napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Za dosud neřešenou právní otázku považoval nutnost posouzení jeho nároku na náhradu za bolest podle §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to na základě přechodného ustanovení §3029 odst.1 o. z., protože obč. zák. v §444 odst. 2 odkazuje na vyhlášku č. 440/2001 Sb., která byla ke dni 1. 1. 2014 zrušena. Jestliže se právní předpis dovolává ustanovení, které bylo novým občanským zákoníkem zrušeno (vyhláška č. 440/2001 Sb.), na jeho místo vstupují odpovídající ustanovení o. z. o náhradě škody na zdraví. Ustanovení §3029 odst.1 se jeví jako speciální k §3028 o. z. Dovolatel považoval za nesprávný závěr soudu, že prodělané bolesti jsou již dostatečně zohledněny v navýšení bodového hodnocení podle §6 odst. 1 písm. b) vyhlášky, protože peněžitá náhrada nevyvažuje plně vytrpěné bolesti. Přiznaná částka je nepřiměřeně nízká, rozhodnutí o náhradě za bolest je v rozporu s principem proporcionality a v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III ÚS 350/03, a rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008, tato rozhodnutí zdůrazňují princip proporcionality a přiměřenosti výše odškodnění. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl změnu napadeného rozsudku a přiznání bolestného v žalované výši, případně zrušení rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
První žalovaná navrhla odmítnutí dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodného.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelem předestřená otázka byla již dovolacím soudem vyřešena a odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Dovolatelem předestřená právní otázka, jaká právní úprava se použije pro posouzení nároku na náhradu škody na zdraví, jestliže ke škodní události došlo před 1. 1. 2014, byla již dovolacím soudem vyřešena a není důvodu, aby tato otázka byla posouzena jinak, proto uvedená otázka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení §3028 odst. 3 věty první a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, věc se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a podle podzákonného předpisu - vyhlášky č. 440/2001 Sb. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3925/2013, ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1930/2016, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1970/2015). Přechodné ustanovení §3029 odst. 1 o. z. na projednávanou věc vůbec nedopadá, ustanovení míří primárně na případy, kdy by jiný (po 1. 1. 2014 platný) právní předpis jmenovitě odkazoval na některý ze zrušovaných předpisů nebo nějakou jeho část, pak na místo zrušeného předpisu vstoupí jemu odpovídající ustanovení o. z. Taková situace však v projednávané věci nenastala a aplikace dovolatelem uvedeného §3029 odst. 1 a následně §2958 o. z. je vyloučena.
Je tedy namístě vyjít ze zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla, který byl vlastní právní úpravě účinné do 31. 12. 2013. Tento bodový systém sice podrobil kritice Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, avšak ani takový způsob, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15.
Odškodnění bolesti již samo o sobě v základní výměře představuje náhradu za nepříznivé následky poškození zdraví spočívající ve vytrpěné bolesti. Okolnost, že takto stanovená výše náhrady nevystihuje extrémní intenzitu bolesti, její dlouhodobost či opakování při více zákrocích či jiné důvody zostřeného vnímání bolesti poškozeným, lze pak promítnout do případné aplikace ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky a do mimořádného zvýšení náhrady (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4296/2010, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 10/2013, s. 360, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1223/2008, publikované pod C 8370 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4369/2011). Soudu potom přísluší, aby po zhodnocení důkazu znaleckým posudkem a jím uváděných skutečností, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§132 o. s. ř.) sám ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky uvážil, zda posuzovanou věc považuje z hlediska výše odškodnění bolesti za zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, a v kladném případě, jaké zvýšení považuje za přiměřené.
Úsudek soudu o přiměřeném zvýšení náhrady vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1004/2010). Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které nastavuje kritéria pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění a za bolest, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009) nebo je založena na nesprávném právním názoru při aplikaci příslušného ustanovení.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.), lze dovodit, že odvolací soud uvedená základní východiska právní úpravy respektoval a zvážil všechny relevantní okolnosti – operační zákroky a komplikace při léčbě. Odvolací soud provedl srovnání i s jinými dosud řešenými případy, porovnal vzhledem k vytrpěným bolestem částky odškodnění bolesti, které v těchto případech byly přiznány nebo které byly „ve hře“ (nejednalo-li se o rozhodnutí konečné, ale kasační), a tudíž postupoval v souladu s požadavky na uplatnění principu proporcionality a neodchýlil se v tomto směru od ustálené rozhodovací praxe, jeho rozhodnutí není v rozporu s dovolatelem uváděnými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Jestliže pak soud neshledal případ žalobce tak výjimečným a hodným mimořádného zřetele, aby bylo na místě další zvýšení náhrady za bolest, nelze jeho úvahu považovat za zjevně nepřiměřenou.
Protože dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu