ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.3805.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 3805/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Annou Romanovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, nám. 5. května 812, proti žalovanému Královéhradeckému kraji, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, zastoupenému JUDr. Danou Páleníkovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Hviezdoslavova 313, za účasti České pojišťovny , a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO: 45272956, adresa pro doručování: Regionální pracoviště Hradec Králové, náměstí 28. října 20, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 6 C 25/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. dubna 2009, č. j. 25 Co 477/2008-628, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 3. 7. 2008, č. j. 6 C 25/96-583, zamítl žalobu na náhradu škody na zdraví (bolestné 9.750,- Kč, náhrada za ztížení společenského uplatnění 24.000,- Kč, za ztrátu na výdělku po dobu a po skončení pracovní neschopnosti ve výši 70.408,- Kč a 32.289,- Kč, renty 12.000,- Kč měsíčně od 1. 1. 1996 a náhrada nákladů spojených s léčením ve výši 1.805,- Kč) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody s tím, že v době hospitalizace v nemocnici v Jičíně došlo k poškození nervů jeho levé horní končetiny (dále též jen „LHK“), které vedlo k jejímu ochrnutí, a v důsledku toho je žalobce částečně invalidní. Soud na základě provedeného dokazování zjistil, že žalobce z důvodu extrémní obezity se dne 29. 11. 1994 podrobil na chirurgickém oddělení nemocnice v Jičíně, jejímž právním nástupcem je žalovaný, operaci žaludku – gastroplastice. V současné době trpí lehkou parézou nervů radialis a medianus vlevo s poruchou motorické a senzitivní funkce. Během hospitalizace si žalobce stěžoval na potíže s levou horní končetinou, což však nebylo zcela bezpečně prokázáno; jeho zdravotnická dokumentace nebyla řádně vedena, ovšem toto pochybení zdravotnického personálu nebylo v příčinné souvislosti se vznikem škody. Potíže s LHK se rozvíjely postupně, v době hospitalizace se ještě nerozvinuly tak, aby bylo možno vyžadovat jiné léčebné úkony, než které byly provedeny. K postižení nervů LHK žalobce došlo nejspíše v období od 15. do 19. 12. 1994, tj. poté, co byl dne 7. 12. 1994 z nemocnice propuštěn, postup zdravotnického personálu v době hospitalizace byl vzhledem ke klinickým projevům onemocnění adekvátní, tj. lege artis, opatření provedená ze strany nemocnice byla dostatečná, neboť nebylo možno předem určit, k jak závažnému postižení následně dojde. Soud vázán právním názorem odvolacího soudu v jeho předchozím zrušujícím usnesení ze dne 25. 9. 2002, č. j. 21 Co 80/2002-286, že věc je třeba posoudit podle §420 obč. zák., dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, neboť v řízení byl prokázán vznik škody, avšak nebylo prokázáno jakékoliv protiprávní jednání žalovaného, které by bylo v příčinné souvislosti se vznikem žalobcovy škody.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 4. 2009, č. j. 25 Co 477/2008-628, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právním posouzením. Na základě ústavního znaleckého posudku (Ústřední vojenské nemocnice Praha) byla zjištěna diagnóza poškození zdraví žalobce - lehká parézu nervů radialis a medianus vlevo, přičemž poškození funkce nervu medianus mělo nejspíše příčinu v zánětlivých komplikacích po infuzi při pobytu v nemocnici, u nervu radialis došlo k útlaku až po propuštění z hospitalizace zřejmě vlivem únavy a hlubokého spánku při rekonvalescenci. Postup nemocnice byl lege artis a tento závěr se shoduje se závěry dvou předešlých posudků. Protiprávní jednání, které by bylo příčinou žalobcovy škody, nebylo prokázáno.
Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) a odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 615/2006 a 25 Cdo 2542/2003), z jejichž odůvodnění cituje některé pasáže, namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší odlišně právní otázku a řeší ji v rozporu s hmotným právem, zejména s ust. §415, 420, 420a, 421a obč. zák. Reprodukuje dosavadní průběh řízení a předchozí rozhodnutí v dané věci, v nichž soud prvního stupně opakovaně dospěl k závěru, že základ nároku žalobce je opodstatněný. Namítá, že soud nepřihlédl k dříve provedeným důkazům prokazujícím, že již v době hospitalizace si stěžoval zdravotnickému personálu na problémy s LHK, že již tehdy se jeho obtíže projevily bolestmi, otokem a ztrátou hybnosti LHK, a dovozuje, že bylo prokázáno, že nemocnice neposkytla žalobci zdravotní péči na nejvyšší dosažitelné úrovni, neboť včas nerozpoznala, nevyšetřila a nevyhodnotila příznaky jeho potíží a neléčila je a tím porušila prevenční povinnost podle §415 obč. zák. Namítá, že znalecký posudek Ústřední vojenské nemocnice Praha byl soudem vyložen nesprávně a jednostranně, nekoresponduje s výpověďmi svědků, je v rozporu s ostatními znaleckými posudky a soud nepřihlédl k jeho námitkám proti tomuto posudku. Pojem „postup lege artis“ není žádným právním předpisem definován a ani postup lege artis nevylučuje odpovědnost za škodu, pokud ze strany zdravotnického personálu došlo k porušení právních povinností. Za zásadní považuje otázku, zda odpovědnost žalovaného za škodu se řídí podle §420, §420a nebo §421a obč. zák. Odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení nevzal v úvahu, že byly splněny podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř. (ztráta trvalého zaměstnání, majetkové a výdělkové poměry, trvalé a závažné poškození zdraví). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobce pouze setrvává na svých tvrzeních a právních názorech, které byly vyvráceny. Podle jeho názoru dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a ani podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť v napadeném rozhodnutí není řešena žádná otázka zásadního právního významu. Pokud žalobce podstoupil riziko prohry ve sporu za situace, kdy znalecké posudky vyzněly vůči němu nepříznivě, musel počítat s nepříznivým důsledkem ohledně náhrady nákladů řízení. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 1. 4. 2009, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, jenž byl odvolacím soudem zrušen se závazným právním názorem na posouzení uplatněného nároku podle §420 obč. zák. a na charakter této normy (usnesení odvolacího soudu ze dne 2. 6. 1999, č. j. 17 Co 149/99-172, a ze dne 25. 9. 2002, č. j. 21 Co 80/202-286), je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Námitkou nesprávného skutkového zjištění dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu citovaného ustanovení považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že soud měl či neměl uvěřit svědkovi, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že důkazy provedené v řízení (zejména výslech svědků doc. S. a L. T.) potvrzují, že žalobce si na problémy s rukou stěžoval již v nemocnici, a proti tomu stojí úvaha svědka MUDr. E. o skutkových okolnostech, o nichž vypověděl svědek doc. S. Ničím nepodložená domněnka svědka MUDr. E., na jejímž základě soud prvního stupně vyslovil pochybnost o uvedené okolnosti, nemá oporu v provedeném dokazování. Vzhledem však ke zjištění, jež soud čerpal z ústavního znaleckého posudku z r. 2007 a jež je tedy důkazně podloženo, že během hospitalizace žalobce se klinické projevy postižení jeho ruky neprojevily natolik, aby vyžadovaly jinou péči, než která byla žalobci poskytnuta, není uvedená skutková okolnost pro rozhodnutí ve věci samé rozhodující a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tedy není naplněn.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně hodnotil znalecký posudek Ústřední vojenské nemocnice Praha. Rovněž znalecký posudek je důkazem, který podléhá hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř. V dané věci bylo soudem prvního stupně provedeno poměrně komplexní dokazování zahrnující výslechy svědků, zejména zdravotnického personálu, množství lékařských zpráv a byly vyžádány postupně tři znalecké posudky z oboru zdravotnictví (z r. 1998, 2000 a 2007). Všechny znalecké posudky jako nejpravděpodobnější příčinu poškození nervů žalobce označují paravenozní, tj. mimožilní podání infuze. Ústavní posudek z roku 2007 (ÚVN Praha) včetně jeho doplňku rozlišuje postižení jednotlivých nervů a uvádí, že nervus medianus byl pravděpodobně poškozen v důsledku úniku infuze mimo žílu a následného zánětu, nervus radialis byl nejpravděpodobněji poškozen až po propuštění žalobce z hospitalizace útlakem ruky a významnější poškození nervu ulnaris nebylo zjištěno. Všechny znalecké posudky hodnotí postup nemocnice jako „lege artis,“ s výhradou neúplné zdravotní dokumentace, v níž nebyly žalobcovy problémy zaznamenány.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází shodně se soudem prvního stupně ze závěrů ústavního posudku, že k zánětu okolní tkáně, který zřejmě vyvolal i postižení nervů, došlo nejspíše během hospitalizace žalobce, ale klinicky se plně projevil až po propuštění. Zdravotnická dokumentace je neúplná, ovšem výsledný postup zdravotnického personálu byl vzhledem ke klinickým projevům onemocnění adekvátní, tj. lege artis. Opatření provedená ze strany nemocnice byla dostatečná, dle momentálně udávaných obtíží nebylo možné předem určit, k jak k závažnému postižení následně dojde.
Skutkové závěry odvolacího soudu mají oporu ve znaleckém posudku podaném Ústřední vojenskou nemocnicí Praha a odvolací soud odůvodnil, proč se přiklonil právě k závěrům tohoto znaleckého posudku. Odvolací soud tudíž vycházel ze zjištěného skutkového stavu a nejde o situaci, že by soud při zjišťování skutkového stavu věci opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež vyšly v řízení najevo, nebo vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly. Nelze tedy dovodit, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která v základní sporné otázce nemají oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel předkládá dovolacímu soudu otázku aplikace §420a nebo §421a obč. zák. na uplatněný nárok.
Podle §420a obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností (odst. 1). Škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí, c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti (odst. 2).
Objektivní odpovědnost za škodu podle §420a obč. zák. se vztahuje na škodu způsobenou provozní činností, tj. činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při této činnosti, popř. fyzikálními, chemickými a jinými vlivy provozu na okolí. Aplikace uvedeného ustanovení nepřichází v dané věci v úvahu, neboť podle skutkových tvrzení k poškození zdraví žalobce mělo dojít následkem lékařském zákroku provedeného ve zdravotnickém zařízení a nikoliv následkem činnosti, kterou lze ve smyslu tohoto ustanovení považovat za „provozní“, nejedná se tedy o škodu způsobenou samotným provozováním nemocnice. Vyvolávajícím činitelem vzniku takové škody je sama činnost, jež má provozní povahu (popř. věc při ní použitá), byl-li škodlivý následek způsoben právě povahou této činnosti (popř. věci při ní použité), tedy jejími typickými či charakteristickými vlastnostmi, jimiž se projevuje navenek. Podstatné je, že provoz právě svou povahou zapříčinil vznik škody. Škoda vyvolaná provozní činností je totiž důsledkem samotného charakteru určitého provozu a o takovou situaci se nejedná, jestliže příčinou vzniku škody mělo být porušení povinností, bez něhož by ke škodě nedošlo; v takovém případě nastupuje obecná odpovědnost za škodu dle §420 a násl. obč. zák. Otázkou rozlišení obecné odpovědnosti za škodu založené na principu presumovaného zavinění (§420 obč. zák.) a objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností (§420a obč. zák.) se v dovolacím řízení zabýval Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2743/2010 a sp. zn. 25 Cdo 2429/2007 (obdobně srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 25 Co 167/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 3, ročník 1997, str. 97).
Podle §421a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito. Této odpovědnosti se nemůže zprostit. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odpovědnost se vztahuje i na poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb.
Odpovědnost podle §421a obč. zák. je dána, jestliže konkrétní újma byla způsobena okolnostmi, jež přímo vyplývají z povahy přístroje či věci, jichž bylo použito jako prostředku při poskytnutí zdravotnické služby, tedy v případě, že použitá věc právě svou povahou zapříčinila vznik škody, tedy jestliže látka nebo přístroj vyvolaly škodlivé účinky. Toto ustanovení však nedopadá na odpovědnost za pochybení lékaře; v takovém případě se odpovědnost za škodu posuzuje podle §420 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, obdobně též rozsudek ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 118/2006, obě rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V daném případě nebylo prokázáno ani tvrzeno, že poškození nervů ruky bylo způsobeno použitím nástrojů či samotné látky, která unikla mimo žílu, ale mělo být způsobeno nedostatečnou léčebnou péčí zdravotnických pracovníků během hospitalizace žalobce v pooperačním období.
Odkazy dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2542/2003 a 25 Cdo 615/2006 nejsou přiléhavé, neboť skutkový základ v těchto věcech je zásadně odlišný. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 2542/2003 příčinou vzniku odškodňované újmy byl lékařem technicky nesprávně provedený obstřik páteře, a rovněž ve věci sp. zn. 25 Cdo 615/2006, v níž se řešila otázka promlčení nároku, bylo prokázáno pochybení lékaře při stanovení diagnózy a nesprávná léčba.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. není uplatněn důvodně, neboť odvolací soud posoudil věc podle správné normy, kterou rovněž správně vyložil.
K dovolání do výroku rozsudku, jímž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, nelze než odkázat na konstantní judikaturu, z níž jednoznačně plyne, že dovolání do tohoto výroku rozhodnutí odvolacího soudu není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť nejde o rozhodnutí o věci samé, a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 231/2000, ze dne 31. 10. 2001, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu je správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítl podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady na odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání žalobce nebyly v daném případě shledány za potřebné k účelnému bránění práva. Žalobci proto nebyla uložena povinnost k jejich náhradě.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu