ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.4250.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 4250/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) L. W., a b) MUDr. Z. W., CSc., obou zastoupených JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, proti žalované JUDr. M. K., advokátce se sídlem v Brně, Úvoz 39, IČO: 66204381, zastoupené Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 616/4, o 348.847,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 238/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2013, č. j. 44 Co 418/2010-480, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. července 2010, č. j. 49 C 238/2005-371, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 87.211,95 Kč s úrokem z prodlení a žalobci b) částku 261.635,85 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná na základě generální plné moci ze dne 28. 1. 1998 zastupovala žalobce a) a b) v několika soudních sporech vedených s P. K., mj. v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a v exekučním řízení vedeném proti nim. Poté, co bylo pravomocně zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobců a P. K. a nemovitosti byly přikázány do vlastnictví žalobců, jimž bylo uloženo zaplatit P. K. částku 2.500.000,- Kč, žalovaná k dotazu žalobců na další postup jim sdělila, aby uhradili pouze částku 1.555.503,70 Kč s tím, že na zbývající částku 944.496,30 Kč žalovaná započte jejich pohledávky vůči paní K., ohledně nichž probíhalo soudní řízení. Započtení provedla dopisem a když byla soudem proti žalobcům nařízena exekuce k uspokojení pohledávky paní K. ve výši 944.496,30 Kč a nákladů exekuce, žalovaná z důvodu započtení pohledávek podala proti usnesení o nařízení exekuce odvolání, které bylo zamítnuto s tím, že započtení by mohlo být důvodem pro zastavení exekučního řízení. Návrh na zastavení exekuce však nebyl podán, žalobci zaplatili P. K. částku 944.496,30 Kč s úrokem z prodlení a náhradu nákladů exekučního řízení a uzavřeli s ní dohodu o narovnání. Soud dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá podle §16 odst. 1 a 2 a §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, za škodu způsobenou žalobcům, neboť provedla neplatný zápočet pohledávek, dala žalobcům nesprávný pokyn k zaplacení pouze části pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím a chybně prováděla úkony v exekučním řízení. V důsledku tohoto jejího jednání vznikla žalobcům škoda spočívající v úhradě nákladů exekučního řízení ve výši 204.587,50 Kč a úroků z prodlení z nezaplacené části pohledávky ve výši 144.260,30 Kč.
Poté, co byl měnící zamítavý rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 2012, č. j. 44 Co 418/2010-396, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2013, sp. zn. 25 Cdo 2224/2012, a věc byla Krajskému soudu v Brně vrácena k dalšímu řízení, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. září 2013, č. j. 44 Co 418/2010-480, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 201.474,07 Kč s úrokem z prodlení a žalobci b) částku ve výši 67.158,03 Kč s úrokem z prodlení, co do částky 60.161,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobkyni a) a co do částky 20.053,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobci b) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. S ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu, že příčinou vzniku platební povinnosti žalobců pro prodlení a náklady exekuce bylo pochybení žalované při výkonu advokacie ve smyslu §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, neboť poté, co učinila úkon k započtení, neprovedla následné procesní úkony tak, aby nedošlo ke škodě na jejich straně, když nejprve jim doporučila nezaplatit celou přisouzenou částku a v následném exekučním řízení nepodala návrh na zastavení exekuce, ačkoliv o této možnosti byla soudem poučena, odvolací soud shledal příčinnou souvislost mezi tímto jednáním žalované a škodou vzniklou žalobcům v exekučním řízení. Žalovaná si musela být vědoma, že jí navržený postup může být pro její klienty značně rizikový a hrozící vznikem nákladů exekučního řízení, a na svých nesprávných názorech ohledně způsobu ukončení exekuce setrvala; nárok na náhradu škody, která žalobcům vznikla v exekučním řízení, je dán, avšak vzhledem k tomu, že po ukončení zastupování žalobců (3. 2. 2004) již další jejich postup neměla možnost ovlivnit, jejich prodlení za dobu do skutečného zaplacení (15. 3. 2005) již nevzniklo působením žalované a bylo zcela na jejich vůli, kdy dlužnou částku uhradí. V tomto rozsahu odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu v měnícím zamítavém výroku napadli žalobci a) a b) dovoláním, jehož přípustnost odůvodňují podle §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu o existenci příčinné souvislosti mezi pochybením žalované a vzniklou škodou, vyslovený ve zrušujícím rozsudku ze dne 26. 3. 2013, č. j. 25 Cdo 2224/2012-441. Nesprávné právní posouzení spatřují dovolatelé v závěru, že mezi škodou, spočívající v úrocích z prodlení za dobu po 3. 2. 2004, a jednáním žalované není dána příčinná souvislost. Rekapitulují celou kauzu a dovozují, že pokud v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu nebyla možnost štěpení nároku zmíněna, vztahuje se závěr dovolacího soudu o příčinné souvislosti k celému jejich nároku. Odvolacímu soudu vytýkají, že nerespektoval závazný názor dovolacího soudu, a nemůže obstát ani názor, že vztah příčinné souvislosti se přerušil ukončením právního zastoupení žalobců. Uvádějí, že žalovaná vytvořila u nich určité přesvědčení, jak si mají v dané věci počínat, a na základě tohoto přesvědčení oni jednali – nezaplatili příslušnou pohledávku. I po ukončení právního zastoupení jim žalovaná mohla sdělit, že pochybila, a pokud si svoji chybu uvědomila, byla povinna i po ukončení zastoupení své bývalé klienty o ní informovat a vznik škody tak odvrátit. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, nebo rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním byl vydán dne 25. září 2013, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci dovolatelé napadli rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 60.161,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobkyni a) a částky 20.053,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobci b). Přípustnost dovolání se posuzuje u každého žalobce zvlášť bez ohledu na to, zda jejich nároky byly uplatněny jednou žalobou a bylo o nich rozhodnuto jedním rozsudkem (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2952/2013, dostupné na www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o peněžitých plněních nepřevyšujících 50.000,- Kč je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Protože dovolání žalobce b) směřuje proti výroku rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobkyně a) spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se v otázce příčinné souvislosti odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu vyslovený ve zrušujícím rozsudku ze dne 26. 3. 2013, č. j. 25 Cdo 2224/2012-441, ohledně existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody na straně žalobců.
Především je třeba uvést, že otázka existence či neexistence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní, neboť v řízení se zjišťuje, zda konkrétní jednání či škodná událost a vznik určité újmy na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp.) zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2754/2010).
V rámci závazného právního názoru vysloveného v předchozím zrušujícím rozhodnutí dovolací soud poukázal na nesprávný názor odvolacího soudu (v jeho rozsudku ze dne 1. února 2012, č. j. 44 Co 418/2010-396), který se zabýval příčinnou souvislostí mezi správností provedeného započtení a vznikem škody žalobců, a zároveň se dovolací soud vyjádřil k právní otázce, mezi kterými relevantními okolnostmi je nutno zjišťovat příčinnou souvislost v této věci s tím, že je třeba hodnotit celý postup žalované při řešení platební povinnosti žalobců, nikoliv jen samotné provedení zápočtu, a pokud se žalovaná rozhodla provést zápočet, byla povinna provést též všechny nezbytné právní kroky k prosazení zániku pohledávek započtením, aby ke škodě žalobců pro jejich prodlení nedošlo, avšak nedostála své povinnosti provést potřebné procesní úkony a v exekučním řízení řádně neochránila jejich zájmy.
Z tohoto právního názoru dovolacího soudu však nevyplývá skutkový závěr, že je prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a škodou, jež žalobcům vznikla v době po ukončení smlouvy o poskytování právní služby, ani právní názor, že by se odpovědnost advokáta vůči jeho klientovi při výkonu advokacie vztahovala automaticky i na škodu vzniklou klientovi po ukončení zastupování. V dané věci nešlo o přetržení příčinné souvislosti, nýbrž odvolací soud dovodil, že poté, co skončilo právní zastoupení žalobců a žalovaná za ně už žádné procesní úkony činit nemohla, nemohlo její jednání jejich prodlení vyvolat. Prokázání existence příčinné souvislosti je otázkou skutkových zjištění, nikoliv otázkou právní. Jestliže odvolací soud při právním posouzení skutkových zjištění nevybočil z mezí právního názoru dovolacího soudu, nejedná se o odklon od judikatury dovolacího soudu ani o nerespektování závazného právního názoru.
Jak vyplývá z uvedeného, nelze dospět k závěru, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani se nejedná o otázku, jež by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo by měla být posouzena jinak; dovolání žalobkyně a) tak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání obou žalobců odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů řízení nemusí být podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu