ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.4675.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4675/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce J. M. , zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Olomouc, Pavelčákova 14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o 15.350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 14 C 93/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008, č.j. 39 Co 476/2007-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II .Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení 15.350.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem podle zák. č. 82/1998 Sb. s tvrzením, že v důsledku výkonu rozhodnutí a exekuce na jeho majetek postižením obchodních podílů byl zmařen jeho záměr převést obchodní podíly ve společnostech s ručením omezeným, jejichž byl jediným společníkem, a ušel mu tak zisk z této transakce.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 6. 2007, č.j. 14 C 93/2006-66, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce podnikal jako fyzická osoba, byl jediným společníkem několika společností s ručením omezeným, byly proti němu vedeny výkon rozhodnutí a exekuce nařízené pravomocnými usneseními Okresního soudu v Ostravě, došlo k postižení obchodních podílů ve třech obchodních společnostech s ručením omezeným, v nichž byl žalobce jediným společníkem. Soud dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k naplnění zákonných podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu, neboť jestliže činnost státního orgánu se bezprostředně odráží v obsahu rozhodnutí, nejde o nesprávný úřední postup, a nejde ani o nezákonné rozhodnutí, poněvadž zákon stanoví pro vznik odpovědnosti podmínku, že takové rozhodnutí bylo pro svou nezákonnost příslušným orgánem zrušeno či změněno, což v daném případě nenastalo.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2008, č.j. 39 Co 476/2007-105, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Doplnil, že podmínkou objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je především existence nezákonného rozhodnutí, soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu však není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti je splněna jen tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno nebo změněno. Tuto podmínku nelze nahradit tím, že účastníku není přičítáno k tíži nepodání řádného opravného prostředku podle §8 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. ve znění platném ke dni 31. 10. 2004.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že z právních předpisů nevyplývá zákonná definice pojmu nezákonné rozhodnutí a ani soudy obou stupňů ji pojmově nerozvádí. Poukazuje na to, že ze zákona č. 82/1998 Sb. vyplývají dva samostatné náhradové tituly, a to konkrétně nejen z §8, ale i z §13. Domnívá se, že §13 zák. č. 82/1998 Sb. nijak nedefinuje, co má být považováno za nesprávný úřední postup, a předkládá svou vlastní interpretaci tohoto pojmu. Uvádí, že odvolací soud nevzal do úvahy §13 zák. č. 82/1998 Sb., jinak by dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, a zároveň neúplně zjistil skutkový stav, ze kterého je patrné, že žalobce využil všech dostupných opravných prostředků. Upuštění od dalšího výkonu exekučního příkazu rozhodnutím soudního exekutora podle dovolatele lze podřadit pod pojem zrušení či změny rozhodnutí. Zásadní právní význam dovolatel spatřuje v otázce, zda soud v řízení o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je vázán podmínkou uvedenou v §8 zák. č. 82/1998 Sb. i v případě rozhodnutí, proti kterým nejsou opravné prostředky přípustné a které může orgán, který je vydal, kdykoli i bez udání důvodu zrušit. Dále, zda uvážení soudu podle §264 o. s. ř. (zda navržený způsob výkonu rozhodnutí je zřejmě nevhodný) je nutno považovat, z hlediska úpravy zák. č. 82/1998 Sb., za nesprávný úřední postup podle §13, anebo za úřední postup vyúsťující ve vydání nezákonného rozhodnutí podle §7. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 12 zák. č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 o.s.ř. pod písmenem b) v daném případě nejde a Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání ani podle písmene c), které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu.
Odvolací soud své rozhodnutí postavil na právním závěru, že nelze dovodit nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. v situaci, kdy úřední postup v rámci vykonávacího (exekučního) řízení vyústil ve vydání rozhodnutí. Tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jelikož bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný úřední postup (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 1, pod č. 5, či rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1000) a odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4030). Nelze přitom pochybovat o tom, že úvaha podle §264 odst. 1 o. s. ř. je součástí rozhodování soudu (a to navíc nikoli rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí, nýbrž až o jeho zastavení – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod poř. č. 38), nemůže tedy její nesprávné vyhodnocení být považováno za nesprávný úřední postup.
Otázka týkající se podmínky zrušení či změny rozhodnutí již byla opakovaně dovolacím soudem řešena a závěr odvolacího soudu, že podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je zrušení či změna rozhodnutí příslušným orgánem pro nezákonnost, je v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002, publikované v Souboru rozhodnutí NS, sv. 19, pod C 1353, nebo usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, publikované v Souboru, sv. 30, pod C 2818, nebo usnesení téhož soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru pod C 4030).
Exekuční příkaz nelze odstranit tím, že by jej exekutor následným rozhodnutím zrušil, neboť ani exekuční řád ani občanský soudní řád (srov. 52 odst. 1, 2 ex. ř.) eventualitu takovéhoto rozhodnutí nepřipouští (srov. bod IV stanoviska Nejvyššího soudu k zákonu č. 120/2001 Sb., sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2006). Upuštění soudního exekutora od provedení exekuce dle §46 odst. 3 ex. ř. nelze považovat za zrušení či změnu rozhodnutí pro nezákonnost, neboť jeho předpokladem je splnění vymáhané povinnosti povinným, a nemůže jím být obcházena shora zmíněná nepřípustnost zrušení exekučního příkazu. Nejde tedy o rozhodnutí, jímž by mohl exekutor své předchozí rozhodnutí kdykoli i bez udání důvodu zrušit. Žádné rozhodnutí, v němž by bylo (mělo být) aplikováno ustanovení §264 odst. 1 o. s. ř., však podle skutkových zjištění soudů obou stupňů nebylo pro nezákonnost zrušeno ani změněno, a proto nemůže být pro rozhodnutí v této věci druhá dovolatelem předestřená otázka zásadně významná.
Námitka nesprávného (neúplného) zjištění skutkového stavu věci je v případě dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Je tedy zřejmé, že z pohledu dovolatelem formulovaných právních otázek a v dovolání uplatněných dovolacích důvodů nelze napadenému rozhodnutí připisovat zásadní právní význam [§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.], a že tedy jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Robert Waltr , v. r.
předseda senátu