ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.471.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 471/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, o 94.168,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 243/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2006, č. j. 13 Co 19/2006-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánu státu, který měl zanedbat své povinnosti (zejména povinnost dohledu) vyplývající ze zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona Č. n. r. č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a tak způsobit, že v P. p. d. z. (dále též jen „z.“), jejíž byl žalobce členem, došlo v důsledku špatného hospodaření k odčerpání majetku, jenž posléze nepostačoval ani k úhradě nákladů konkursního řízení, zrušeného z důvodu, že majetek podstaty nepostačuje k úhradě těchto nákladů (rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 6.11.2002, č.j. 95 K 57/2000-291); žalobci vznikla škoda ve výši odpovídající rozdílu mezi celkovou výší jeho pohledávky vůči záložně (494.168,- Kč) a částkou jemu uhrazenou ze zajišťovacího fondu d. z. (400.000,- Kč).
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 10. 2005, č. j. 18 C 243/2004-35, žalobu na zaplacení částky 94.168,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že záložna prošla již konkursním řízením s tím, že konkurs byl zrušen z důvodu, že její majetek (úpadce) nepostačuje ani k úhradě nákladů konkursu; protože však nebyla skončena její likvidace a proveden její výmaz z obchodního rejstříku, dosud právně existuje. Dovodil, že v průběhu času - do skončení likvidace záložny - by mohlo dojít (byť i jen teoreticky) alespoň k částečnému uspokojení žalobcovy pohledávky a tudíž nemůže být postaveno najisto, zda žalobci vůbec v souvislosti s uvedeným vkladovým vztahem vznikne nějaká újma v jeho majetkové sféře, tím méně, v jaké výši. Nebyl tak naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti žalované za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona Č. n. r. č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti) a uzavřel, že žaloba je minimálně předčasná.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2006, č. j. 13 Co 19/2006-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o předčasnosti žaloby na náhradu škody, která je dána i tím, že žalobce neprokázal, ba ani netvrdil, že vyčerpal všechny zákonné možnosti uspokojení svého nároku vzniklého ze soukromoprávního vztahu vůči záložně (soukromé právnické osobě), neboť náhradu škody vůči státu lze úspěšně uplatňovat pouze tehdy, pokud bude zcela vyloučeno, aby se žalobce domohl svého práva proti subjektu, s nímž je ve smluvním vztahu, od něhož se jeho původní nárok odvíjí, tj. proti záložně, která je po dobu své existence (tj. do svého zániku výmazem z obchodního rejstříku) pasivně legitimována k uspokojení nároku žalobce. Závěr o tom, že žalobci dosud nevznikla škoda, a nelze prozatím stanovit její rozsah, nemůže být nijak ovlivněn ani tím, že záložna neprošla dosud likvidací a nebyl proveden její výmaz z obchodního rejstříku přesto, že konkurs byl zrušen již k 11. 12. 2002; nepočala mu tedy ještě běžet promlčecí doba, a nehrozí mu proto ani promlčení nároku.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a namítá, že i když nedošlo na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6.11.2002, č.j. 95 K 57/2000-291, k výmazu záložny z obchodního rejstříku, a to na návrh buď správce konkursní podstaty nebo České republiky zastoupené Ministerstvem financí ČR, stále ještě se u právnické osoby (záložny) nachází „finanční rezerva, se kterou stát nepočítal“ a z níž by měl být uspokojen. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhla odmítnutí dovolání, které považuje za zcela bezpředmětné a založené především na základě domněnek.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení §154 o.s.ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. Podle právní úpravy vztahující se na činnost spořitelních a úvěrních družstev (zákon č. 87/1995 Sb.) má člen d. z. v rozsahu určeném stanovami právo na poskytování peněžních služeb, při nichž mezi ním a záložnou vznikají právní vztahy podle příslušných ustanovení občanského nebo obchodního zákoníku, a to včetně práva na výplatu vkladu. Škoda, spočívající v tom, že nárok člena d. z. na vyplacení vkladu nebyl v důsledku špatného hospodaření s členskými vklady plně uspokojen, nevzniká již v okamžiku, kdy d. z. poruší své povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu, nýbrž až okamžikem, kdy je zřejmé, že se právo člena z. (věřitele) na plnění proti záložně (dlužníkovi) fakticky stalo nevymahatelným, a že je vyloučeno, aby vůbec bylo uspokojeno. Vznik škody na straně člena záložny tedy předpokládá, že jeho právo na výplatu vkladu není uspokojeno a že je již nelze na povinném subjektu vymáhat. Tento závěr je ostatně v souladu s obecným pravidlem, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3031, sešit 31/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6.2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2822, sešit 30/2004).
Přestože konkurs na majetek z. byl zrušen z důvodu, že majetek úpadce nepostačoval k úhradě nákladů konkursu (stav k okamžiku vyhlášení rozsudku odvolacího soudu), tak z. i nadále existuje a zaniká až ke dni výmazu z obchodního rejstříku (§68 obchodního zákoníku); to znamená, že členům může škoda vzniknout až tehdy, nebude-li tato schopna jejich nárok uspokojit ani v rámci likvidace a vznikne jim majetková újma.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. srpna 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu