ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.4764.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 4764/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně L. M. , zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Praha 1, Templová 747, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem Praha 1, U Prašné brány 14, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 277/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2010, č.j. 58 Co 163/2010-158, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 12. 2009, č.j. 13 C 277/2005-122, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 1.108.800,- Kč s tím, že o zbývající části žaloby a nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 10. 12. 2002 utrpěla těžký úraz při dopravní nehodě, když cestovala jako spolujezdkyně na zadním sedadle osobního automobilu řízeného M. Č., který řídil vozidlo vyšší než povolenou rychlostí, vozidlo nezvládl a narazil do sloupu veřejného osvětlení. V důsledku této nehody došlo u žalobkyně k amputaci prstů na nohou, poúrazovým psychickým obtížím s poruchami spánku a vzhledem k poškození pánve a postižení dolních končetin by případné těhotenství znamenalo velký problém; žalobkyně byla shledána částečně invalidní. Žalovaná, u níž bylo vozidlo pojištěno, a jejíž povinnost k plnění vyplývá z ustanovení §6 a §9 zákona č. 168/1999 Sb., uznala většinu žalobkyní uplatněných nároků, které uspokojila po krácení o 30 % s ohledem na spoluzavinění žalobkyně, která musela vědět o požívání alkoholu řidičem před jízdou. Soud prvního stupně částečným rozsudkem ze dne 27. 11. 2007 rozhodl pouze o nároku na náhradu za bolest tak, že žalobu v rozsahu 30 % zamítl. Odvolací soud měnícím rozsudkem ze dne 23. 4. 2008, č.j. 58 Co 118/2008-68, přiznal žalobkyni na bolestném další částku 35.178,- Kč se závěrem o spoluúčasti žalobkyně jako poškozené na vzniku škody v rozsahu 20 %. Soud prvního stupně se dále zabýval nárokem žalobkyně na náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále též “ZSU“) podle §444 obč. zák. Žalobkyně vycházela ze základního bodového ohodnocení 3.850 bodů, zvýšeného podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, o 50 % na 5.775 bodů, což odpovídá částce 693.000,- Kč. Dále požadovala trojnásobné zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky, po snížení takto určené částky 2.079.000,- Kč o 20 % spoluúčasti dospěla k částce 1.663.200,- Kč, z níž po plnění žalovanou v rozsahu 554.400,- Kč mělo zbývat k doplacení 1.108.800,- Kč. Sporným tak byl požadavek žalobkyně na další trojnásobné zvýšení základního hodnocení ZSU. Soud prvního stupně při vymezení hledisek rozhodných pro posouzení rozsahu případného zvýšení náhrady vyšel z toho, že v důsledku poškození zdraví je žalobkyně omezena v řadě činností běžného života, má psychické obtíže, její možnosti v oblasti sportu a zájmové činnosti jsou pro ni zcela ztraceny, možnost uplatnit se v zaměstnání je omezena a fyzický handicap a psychické potíže brání žalobkyni v kontaktu s okolím. Soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni přiznat požadované trojnásobné zvýšení po odečtení 20% spoluúčasti a žalovanou již zaplacených částek.
K odvolání žalované, směřující pouze proti části vyhovujícího výroku ohledně částky 369.000,- Kč odpovídající jednonásobku zvýšení základního bodového ohodnocení, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2010, č.j. 58 Co 163/2010-158, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 369.000,- Kč zamítl, a rozhodl, že o dalších nárocích žalobkyně, částečném zpětvzetí žaloby a nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s úvahou o přiměřenosti dalšího zvýšení náhrady, neshledal projednávaný případ za zvlášť výjimečný a hodný zvláštního zřetele v takové míře, aby to odůvodnilo více jak dvojnásobné zvýšení. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 759/2005 a sp. zn. 25 Cdo 968/2008, z nichž vyplývá, že zvýšení náhrady předpokládá existenci dalších okolností, zejména v případech, kdy společenské, kulturní, sportovní a jiné poškození bylo na vyšší úrovni a po poškození zdraví je další pokračování v těchto činnostech velice ztíženo, popřípadě vyloučeno, případně došlo k nevratnému a trvalému poškození zdraví z důvodu omezení funkčnosti jednoho z nejvýznamnějších orgánu v lidském těle jako celku. O takový případ však u žalobkyně nejde, nejedná se ani o případ, při němž by ji následky úrazu zcela ze života a společenského uplatnění vyřadily. Rozsah zranění žalobkyně a jejich následky pak dostatečným způsobem nalezly odraz již v bodovém hodnocení obsaženém ve znaleckých posudcích, v nichž znalci již měli za splněné podmínky pro zvýšení bodového ohodnocení pro zvlášť těžké následky o 50 % podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí s odvolacím soudem v restriktivním výkladu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., jež je v rozporu se samotným účelem právní úpravy, když následky poškození zdraví ji téměř vyřadily z jejího způsobu aktivního života, a to nejen v oblasti pracovního uplatnění, ale také rodinného a společenského života. Navýšení odškodnění pouze o částku 739.200,- Kč tak plně nevystihuje rozsah, v jakém je pro trvalé následky žalobkyně omezena v dalším životě a možnosti seberealizace ve společnosti. Soud nepřihlédl ke skutečnosti, že k úrazu došlo v relativně mladém věku 27 let, a jedná se tak u žalobkyně o náhradu na několik desítek let dopředu. Vytýká odvolacímu soudu, že nezohlednil přiměřenost celkového odškodnění, ale pouze posouzení přiměřenosti výše přiznaného násobku základního ohodnocení, čímž nesprávně aplikoval a vyložil princip proporcionality mezi přiznanou výší odškodnění a způsobenou újmou. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem, zvýšení odškodnění za ZSU považuje za přiměřené a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřující do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Podle §3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle §7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Podle této úpravy představuje odškodnění ztížení společenského uplatnění již v základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Při určení základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je v rámci sazby zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví §3 odst. 1 vyhlášky. Zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“. Hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků se opírá především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, publikovaný pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále též jen „Soubor“).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně utrpěla úraz ve 27 letech, v době před úrazem vedla běžný společenský, rodinný, pracovní a sportovní život. V důsledku úrazu nebyla žalobkyně vyloučena z pracovního, kulturního ani rodinného života, může provádět v podstatě všechny činnosti jako před úrazem, těhotenství ji (jak sama tvrdí) bude sice činit obtíže, není však vyloučeno. Okolnost, že žalobkyně zapojení do běžného života zvládá s omezeními odpovídajícími následkům amputace prstů na noze a nutnosti opakované léčby jizvy, byla náležitě vzata v úvahu při posouzení přiměřenosti zvýšení náhrady za ZSU, neboť výraznější zvýšení je nutno vyhradit případům, kdy poškození ani při vynaložení veškerého úsilí nejsou běžných životních úkonů schopni. Hlediska, která odvolací soud při své úvaze zohlednil, proto i z pohledu dovolacího soudu respektují právní úpravu i zásadu přiměřenosti, včetně přiléhavého srovnání s jinými obdobnými případy řešenými v judikatuře. Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěných skutkových okolností případu považoval za přiměřené zvýšení odškodnění ZSU na dvojnásobek, nejde o úvahu nepodloženou nebo nesprávnou a přiznanou náhradu nelze považovat za nepřiměřeně nízkou.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení není naplněn, dovolací soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimž přihlíží, aniž byly namítány (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť přezkoumával rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti částečnému rozsudku soudu prvního stupně; o všech dosavadních a dalších nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu