ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.5094.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 5094/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně J. S., zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, nám. Republiky 28, proti žalované DT Expres Plzeň, spol. s r. o., se sídlem v Plzni, Papírenská 1654/8, zastoupené JUDr. Václavem Vladařem, advokátem se sídlem v Plzni, Borská 13, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 10 C 145/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. dubna 2009, č.j. 56 Co 95/2009-223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 14. 10. 2008, č. j. 10 C 145/2004-185, zamítl žalobu na náhradu škody na zdraví (142.323,75 Kč na bolestném a za ztížení společenského uplatnění a 5.948,80 Kč na náhradě nákladů léčení), řízení ohledně nároků na náhradu ušlého zisku, majetkové újmy ze stavebního spoření a nákladů přestupkového řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 27. 8. 2001 došlo ke střetu žalobkyně s autobusem řízeným zaměstnancem žalované, při kterém žalobkyně utrpěla úraz horní končetiny. Na základě znaleckého posudku, výpovědí svědků a žalobkyně vzal za prokázané, že autobus narazil do žalobkyně bokem v jeho středové části, když žalobkyně, která stála mezi svým zaparkovaným vozidlem v protisměru a krajnicí vozovky, udělala pohyb směrem do vozovky, který řidič nemohl vidět ani předpokládat a nemohl na něj patřičně reagovat. Soud věc posoudil podle §427 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalovaná za škodu neodpovídá. Škoda nebyla způsobena okolnostmi majícími původ v provozu ve smyslu §428 obč. zák. jako jsou např. selhání brzd, vada materiálu apod., řidič autobusu provedl úhybný manévr ve snaze žalobkyni bezpečně minout, na jeho straně nebylo shledáno pochybení a protože vyvinul veškeré úsilí k zabránění škodě, žalovaná se zprostila odpovědnosti (§428 věta druhá obč. zák.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 4. 2009, č. j. 56 Co 95/2009-223, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho závěrem o nedůvodnosti žaloby. Žalobkyně, která porušila §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, svým pohybem zasáhla do jízdní dráhy projíždějícího autobusu, který se jí snažil vyhnout, a nebylo v reálných možnostech řidiče střetu zabránit. Odvolací soud dovodil, že v daném případě předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle §427 obč. zák. jsou dány, neboť žalobkyni vznikla škoda v příčinné souvislosti se zvláštní povahou provozu dopravního prostředku, je však dán liberační důvod na straně žalované, a to podle §441 obč. zák., neboť škoda vznikla výlučným zaviněním žalobkyně, která náhle zasáhla do jízdní dráhy autobusu. Liberační důvod podle §428 obč. zák., který uvažoval soud prvního stupně, nelze podle názoru odvolacího soudu aplikovat v dané věci, neboť ke škodě došlo událostí, která má svůj původ v provozu, přičemž „vnější“ okolností, která nemá původ v provozu, má zákon na mysli např. působení živelních přírodních sil nebo jednání třetí osoby.
Tento rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává jej z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že soudy obou stupňů pochybily při hodnocení provedených důkazů, zejména zcela chybně interpretovaly znalecký posudek, který včetně jeho dodatku a výpovědi znalce neodpovídá tomu, že by bylo prokázáno jakékoli spoluzavinění žalobkyně, když žádný důkaz neprokazuje, že žalobkyně zasáhla do vozovky, a znalec se nevyjádřil k tomu, zda řidič mohl zabránit nehodě, kdyby jel pomaleji a větším obloukem. Namítá, že žalovaná je v důkazní nouzi ohledně prokázání liberačního důvodu podle §428 věty druhé obč. zák., hodnocení provedených důkazů je založené na tvrzeních znalce, jež nebyla v řízení prokázána a byla vyvrácena celou řadou dalších důkazů, a i podle vyjádření znalce je jím zpracovaná varianta jízdy autobusu jen jednou z mnoha. Dále namítá, že odvolací soud po právní stránce pochybil při úvaze o liberačním důvodu podle §428 obč. zák. Jestliže dovodil, že škoda byla způsobena okolnostmi, které mají svůj původ v provozu ve smyslu §428 věty první obč. zák., provozovatel se nemohl odpovědnosti zprostit a jeho objektivní odpovědnost dle §427 odst. 1 obč. zák. se tak stala odpovědností absolutní, které se nelze zprostit ani při spoluzavinění žalobkyně, neboť spoluzavinění může vést ke zbavení se odpovědnosti provozovatele pouze v případě, že škoda nebyla způsobena okolnostmi majícími původ v provozu, a vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by zasáhla do jízdního pruhu autobusu, nemůže se o její spoluzavinění jednat. Dovozuje, že dopravní nehoda byla plně zaviněna řidičem autobusu, který porušil §415 obč. zák. a řadu ustanovení zákona o silničním provozu. Uvádí, že v přestupkovém řízení bylo rozhodnuto chybně a s obsahem policejního spisu bylo manipulováno. Nesouhlasí dále s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, které není spravedlivé a není v souladu s §150 o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně v napadaném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že s námitkami v dovolání nesouhlasí. Soudy nižších stupňů správně zjistily skutkový stav, který po právní stránce správně posoudily. Škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat, a ke způsobení škody došlo zaviněním samotné poškozené. Navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítnuto a žalované přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 16. 4. 2009, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 č. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (písm. a/), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolaní není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud při posouzení, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, posuzuje právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí s tím, jak soudy zjistily skutkový stav věci, a předestírá v dovolání vlastní skutkové závěry. Zpochybňuje především průběh nehody, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, a předkládá svoji vlastní verzi nehodového děje. Se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkový závěr, s nímž dovolatelka nesouhlasí. Tyto námitky však nejsou námitkami proti právnímu posouzení věci, nýbrž se jedná o námitky proti skutkovému stavu, jak byl z provedených důkazů zjištěn soudy obou stupňů a byl podkladem pro právní posouzení věci. Námitka nesprávnosti skutkových zjištění je dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a ani výtky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový sta věci spočívá, nejsou dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Skutkové námitky nemohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Námitkou proti právnímu posouzení je nesouhlas dovolatelky s výkladem §428 obč. zák. odvolacím soudem. V tomto směru je třeba dovolatelce a ostatně i soudu prvního stupně přisvědčit, neboť pojem „škoda způsobená okolnostmi, které mají původ v provozu“, použitý v §428 obč. zák. je odlišný od pojmu „škoda vyvolaná zvláštní povahou tohoto provozu“ v §427 odst. 1 obč. zák. Jak vyplývá z konstantní judikatury, za okolnosti mající původ v provozu ve smyslu §428 obč. zák. se považuje např. selhání nebo nedostatek činnosti osob použitých v provozu (srov. zhodnocení Nejvyššího soudu SSR publikované pod č. 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nedostatky nebo vady materiálu, a to i skryté (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR publikované pod č. 9/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), technický stav dopravního prostředku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR publikované pod č. 80/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nikoliv „vnější“ okolnost, nemající původ v provozu.
Odvolací soud oba pojmy v §427 a §428 obč. zák. nerozlišil, když dovodil, že ke škodě na zdraví žalobkyně došlo událostí, která má typický svůj původ v provozu dopravního prostředku, a následkem toho vyloučil možnost aplikace §428 věty druhé obč. zák., tedy zproštění odpovědnosti žalované z důvodu vynaložení veškerého úsilí k zabránění škody.
Spoluzavinění poškozeného (§441 obč. zák.) znamená, že jeho jednání bylo buď hlavní a bezprostřední příčinou vzniku škody nebo bylo jednou z příčin jejího vzniku. V rozsahu, v jakém se podílelo jednání poškozeného na vzniku škody, je vyloučena odpovědnost škůdce, což platí jak pro odpovědnost spočívající na zásadě presumovaného zavinění (§420 obč. zák.), tak i v případě objektivní odpovědnosti, jakou je odpovědnost podle §427 obč. zák. Byla-li škoda způsobena výlučně jednáním poškozené, je zcela vyloučena odpovědnost provozovatele, a to nikoliv z důvodu podle §428 věty druhé obč. zák., nýbrž z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi okolností, za níž žalovaný objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně poškozené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 431/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 948/2010, obě rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
I když právní názor odvolacího soudu na aplikaci §428 obč. zák. v odůvodnění jeho rozhodnutí není správný, nejedná se o právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která by měla zásadní význam pro rozhodnutí v této konkrétní věci (§237 odst. 3 o. s. ř.). Jestliže bylo v řízení prokázáno, že příčinou vzniku škody bylo jednání žalobkyně, která zasáhla do jízdní dráhy autobusu, a v dovolacím řízení nelze skutkový stav s ohledem na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), nesprávný právní názor odvolacího soudu v uvedeném směru neměl vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí. Nejsou tedy splněny podmínky přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť dovoláním vymezená právní otázka nemá zásadní význam pro věc samu.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 321. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud její dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť vzhledem k obsahu stručného vyjádření žalované k dovolání a k tomu, že dovolání není přípustné, nelze náklady, jež vznikly žalované v dovolacím řízení za odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání, považovat za potřebné k účelnému bránění práva.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu