ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.542.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 542/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně L. P. , zastoupené Mgr. Radkem Šimonkou, advokátem se sídlem v Chrastavě, Bílokostelecká 186, proti žalovanému statutárnímu městu Liberec, se sídlem úřadu v Liberci, náměstí Dr. E. Beneše 1/1, IČO: 002 62 978, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová 747, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 189.656,00 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 40 C 28/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. října 2013, č. j. 29 Co 230/2013-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 7. prosince 2012, č. j. 40 C 28/2011-139, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 189.656,00 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně při vstupu z vozovky na chodník nacházející se pod podloubím domu v ulici Moskevská v Liberci uklouzla na zledovatělém pruhu přikrytém sněhem na kraji vozovky a způsobila si zlomeninu kotníku levé nohy. Vázán právním názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, vyjádřeným v rozhodnutí č. j. 29 Co 124/2012-114, okresní soud podle ust. §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, dovodil odpovědnost žalovaného za škodu na zdraví žalobkyně, jejíž příčinou byla závada ve schůdnosti místní komunikace.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1. října 2013, č. j. 29 Co 230/2013-182, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o pádu žalobkyně na okraji vozovky na ulici Moskevská po uklouznutí na pásu zmrzlé vody, jež vytékala z okapu. Led byl přikrytý vrstvou sněhu, takže kluzký povrch nebyl viditelný, žalobkyně si při chůzi nepočínala nijak neobvykle a nelze dovodit, že by chůzi nepřizpůsobila stavu komunikace s přihlédnutím k povětrnostním podmínkám a jejich důsledkům, když chodník i vozovka byly od sněhu uklizeny, avšak ledová vrstva na rozhraní mezi nimi byla takové šíře, že ji nebylo možno ani překročit, přičemž zdroj vody a náledí nemusel být při běžném tempu chůze zřejmý. Odvolací soud uzavřel, že škoda byla způsobena závadou ve schůdnosti místní komunikace dle ust. §26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, za níž odpovídá žalovaný, s tím, že s ohledem na místo, kde k pádu žalobkyně došlo, není rozhodující, zda chodník pod podloubím domu je součástí místní komunikace.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost podle ust. §237 o. s. ř. odůvodňuje tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně odškodňování úrazů chodců a ohledně otázky charakteru místní a účelové komunikace, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Namítá, že je sporné, na kterém místě došlo k úrazu žalobkyně, toto nebylo spolehlivě prokázáno a soud tomu nevěnoval dostatečnou pozornost, ačkoli místo uklouznutí žalobkyně je důležité pro posouzení pasivní legitimace žalovaného. Protože žalovaný prokázal, že na komunikaci Moskevská zajistil zimní údržbu, dovozuje, že se na ni nevyskytovala závada ve schůdnosti, která by byla pro chodce nepředvídatelná, a namítá, že žalobkyně při chůzi neprojevila potřebnou opatrnost, když vstoupila na pás ledu, ačkoli jej mohla obejít. Pokud zdrojem náledí byla voda vytékající z poškozeného okapu, měl by za škodu odpovídat vlastník domu. Rozhodnutí odvolacího soudu v otázce závady ve schůdnosti považuje dovolatel za rozporné s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, v němž je popsán charakter závady ve schůdnosti. Nesprávný je též názor odvolacího soudu, že chodník pod podloubím domu náleží žalovanému, když žalovaný prokazoval, že se nejedná o jeho majetek, ale o majetek vlastníků domu, dle vyjádření silničního správního orgánu se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci a odpovědnost za škodu na ni způsobenou závadami se řídí podle obč. zák. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena k dalšímu řízení.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ust. §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci v otázce objektivní odpovědnosti podle zákona o pozemních komunikacích a v otázce povahy pozemní komunikace, na níž došlo k úrazu.
Námitky dovolatele týkající se místa úrazu žalobkyně, způsobu její chůze a okolností, jež byly podkladem pro závěr soudu o existenci závady ve schůdnosti, jsou námitkami, jež směřují k přezkoumání zjištěného skutkového stavu soudem dovolacím. Zjištění relevantních skutečností v řízení před soudem prvního a druhého stupně leží v rovině skutkové, a v dovolacím řízení se nelze v tomto směru domáhat přehodnocení výsledků řízení a na tom podkladě nového posouzení konkrétní situace v době a v místě úrazu. Námitky proti skutkovým zjištěním nejsou způsobilým dovolacím důvodem, kterým je pouze nesprávné právní posouzení.
Otázkou odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti se dovolací soud po právní stránce opakovaně zabýval a obsah tohoto pojmu ve smyslu §26 odst. 7 a §27 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v řadě svých rozhodnutí vyložil. Podstatné je, zda na komunikaci existovala konkrétní závada, jejíž charakter odpovídá pojmu závady ve schůdnosti, a zda právě tato závada byla příčinou, popř. alespoň jednou z hlavních příčin vzniklé škody. Závadami ve schůdnosti pozemní komunikace se rozumí natolik významné změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 141/2011, sp. zn. 25 Cdo 3097/2013, sp. zn. 25 Cdo 2731/2008, sp. zn. 25 Cdo 684/2012, včetně rozsudku ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, jenž byl publikován pod číslem 140/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který dovolatel poukazuje). Závěr krajského soudu o závadě ve schůdnosti v dané věci odpovídá zjištěnému skutkovému stavu a je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Odpovědnost za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti dle zákona o pozemních komunikacích je objektivní odpovědností vlastníka pozemní komunikace, je proto bez významu, zda zdrojem vytékající vody, potažmo zledovatělého povrchu vozovky, byl okap přilehlého domu, neboť je povinností vlastníka komunikace závady ve schůdnosti odstraňovat, přinejmenším zmírňovat. Tuto odpovědnost dle speciálního právního předpisu nelze přenášet na jiný subjekt, což však nevylučuje obecnou odpovědnost třetích osob za škodu způsobenou porušením jejich povinností (srov. obdobně - byť ve vztahu k dříve platnému zákonu č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2233/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 315).
Vyřešení otázky povahy pozemní komunikace - chodníku v podloubí domu není pro rozhodnutí v dané věci podstatné, neboť ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že příčinou pádu a zranění žalobkyně byl zledovatělý pás na rozhraní vozovky a chodníku pod podloubím, který začínal na okraji vozovky a na nějž žalobkyně vstoupila při přecházení z vozovky na chodník.
Ze shora uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti podle §237 o.s.ř. nejsou splněny, neboť rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2015
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu