ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.5588.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 5588/2017-698
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobkyně: DANZUZ s.r.o., se sídlem Masarykovo náměstí 1544, Pardubice, IČO 27530167, zastoupená JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem Staňkova 922/44, Praha 4, proti žalované: AVISTA OIL s.r.o., se sídlem Semtín 111, Pardubice, IČO 63216388, zastoupená doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem Týnská 633/12, Praha 1, o 6.300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C 34/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 11. 2016, č. j. 27 Co 324/2016-669, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. 6. 2016, č. j. 23 C 34/2014-640, zamítl žalobu na zaplacení 6.300.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná na základě ústní dohody účastníků demontovala v Lounech linku na výrobu bionafty ve vlastnictví žalobkyně a uložila ji ve své budově v Semtíně. K dohodě o další spolupráci při zprovoznění linky nedošlo, dne 29. 3. 2012 byla uložená linka i celá budova zničena požárem, který úmyslně založila neznámá osoba zapálením hořlavých látek na podlaze dílny otevřeným plamenem svářecí kyslíko-acetylenové soupravy umístěné den předtím žalovanou do dílny. Soud uzavřel, že nárok na náhradu škody není podle §420a a §432 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), ve spojení s §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) důvodný, neboť bez ohledu na to, že na místě byly uskladněny hořlavé kapaliny o objemu asi 8 m 3 , které zde skladovány být neměly, byla by i bez nich škoda stejná a dřevěná hala včetně uskladněné linky by shořela. Vzniklá škoda nemá původ v provozu, způsobil ji úmyslně neznámý pachatel jednáním s provozem nesouvisejícím, čemuž nemohla žalovaná zabránit. Skladování hořlavých látek v rozporu s příslušnými předpisy mohlo mít vliv pouze na rychlost hoření v konečné fázi a za popsané situace nebylo objektivně možné předejít zničení uskladněné linky.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 30. 11. 2016, č. j. 27 Co 324/2016-669, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že se nejedná o odpovědnost za škodu podle §421 obč. zák., neboť nebylo prokázáno, že by žalovaná převzala linku na základě nějakého konkrétního závazku vůči žalobkyni, a na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že skladování hořlavých látek v hale žalované v daných podmínkách je třeba hodnotit jako provoz zvlášť nebezpečný ve smyslu §432 obč. zák. Samo skladování hořlavých látek sice není provozem zvlášť nebezpečným, neboť nepředstavuje přímé nebezpečí vzniku škod, avšak v dané věci z provedeného dokazování vyplynulo, že objekt haly nebyl nijak zvlášť zajištěn proti vniknutí třetích osob, hořlaviny nebyly skladovány na místě k tomu určeném a způsobem vyžadovaným protipožárními předpisy, a žalovaná v době těsně před požárem uložila v hale kyslíko-acetylenovou soupravu, jež byla způsobilá vyvolat dostatečně vysokou zápalnou teplotu; povaha tohoto provozu (větší množství hořlavých látek) umožnila neznámému pachateli založit požár. Je proto třeba se zabývat tím, zda žalovaná prokázala liberační důvod, tedy že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat, aby k požáru nemohlo dojít.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 454/2012 uvádí, že původ škody v provozu zvlášť nebezpečném nezakládá okolnost, která nemá svůj původ uvnitř provozu a nesouvisí s organizací, řízením a realizací provozu. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že úmyslné založení požáru třetí osobou má svůj původ v provozu a že škoda byla způsobena jeho zvláštní povahou. Dovozuje, že v daném případě příčina škody nevznikla v povaze jejího provozu ani v provozu linky, podle zprávy Policie ČR, škodu způsobil úmyslně neznámý pachatel, který založil požár budovy pomocí autogenní soupravy, a tím byla poškozena i předmětná linka. Škoda nebyla vyvolána povahou vlastního provozu nebo okolnostmi majícími původ v něm, ale protiprávním činem třetí osoby, tedy zásahem „zvenčí“ a požár by zničil vše i v provozu nebezpečném. Navrhla změnu rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalobkyně ve vyjádření vyvracela důvody dovolání a uvedla, že povaha provozu zvlášť nebezpečného je dána právě zvláštními vlastnostmi provozu, kterými se v okolním světě projevuje jeho nebezpečnost, jako je např. výbuch v lomu, v jaderné elektrárně, sesuv půdy v dole apod. Ztotožnila se s názorem odvolacího soudu, že skladování hořlavin v hale bylo zvlášť nebezpečným provozem a příčinou vzniku škody, zatímco úmyslné založení požáru může mít toliko vliv na možnost liberace žalované ve smyslu §428 obč. zák. V daném případě žalovaná mohla vyšší opatrností zabránit náhodě v podobě založení požáru třetí osobou. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro právní otázku odpovědnosti žalované za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným, která v daných skutkových souvislostech nebyla dosud dovolacím soudem řešena.
V souladu s §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se věc posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 („obč. zák.“).
Podle §432 obč. zák. za škodu vyvolanou povahou provozu zvlášť nebezpečného odpovídá provozovatel stejně jako provozovatel dopravního prostředku.
Jedná se o objektivní odpovědnost provozovatele činnosti, jež má zvlášť nebezpečný charakter, pokud právě povaha provozu spojená se zvýšeným nebezpečím prováděných postupů způsobila škodu. Je-li škoda důsledkem protiprávního jednání či porušení právní povinnosti a nikoliv nebezpečné povahy provozu či působení jeho zvláštních vlastností, nejedná se o odpovědnost ve smyslu §432 obč. zák. Jak dovodila judikatura, základ odpovědnosti za škodu podle citovaného ustanovení tvoří kvalifikovaná událost, podmínkou je, že škoda vyplývá z povahy provozu zvlášť nebezpečného, tedy že se projevily zvláštní vlastnosti provozu, kterými se projevuje v okolním světě jeho nebezpečnost a které jsou zároveň objektivně způsobilé vyvolat škodu na zdraví, majetku a jiných hodnotách. Je-li mezi vzniklou škodou, jejíž náhrada je požadována, a povahou provozu (jeho nebezpečností) příčinná souvislost, je to důvodem vzniku objektivní odpovědnosti provozovatele této činnosti podle §432 obč. zák. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 972/2000, publikovaný pod C 1155 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. BECK, dále též jen „Soubor“, usnesení ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 92/2009, Soubor C 9751, a rozsudek ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 454/2012). Jde o přísnou odpovědnost, u níž se nevyžaduje protiprávnost ani zavinění ze strany provozovatele, rozhodující je, že škoda byla vyvolána zákonem kvalifikovanou okolností, jíž je zvláštní povaha provozu, tedy jeho nebezpečnost projevující se v posuzovaném případě při nakládání s hořlavinami (skladování významného množství). Judikatura dovolacího soudu pak u těchto typů činností klade důraz na zjištění bezprostřední příčiny vzniku újmy, tedy na mechanismus, který vyvolal škodlivý následek bez ohledu na to, co negativní proces v prvopočátku vyvolalo či mohlo vyvolat. V tomto směru lze využít závěry formulované k odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku (ostatně §432 obč. zák. na tento typ odpovědnosti výslovně odkazuje) ohledně bezprostřední příčiny vzniku újmy vyvolané zvláštní povahou provozu v rozhodnutích Nejvyššího soudu o zvláštní povaze provozu dopravy či dopravního prostředku, a to bez ohledu na důvody či motivaci, proč se vozidlo stalo překážkou jiného provozu (rozsudek ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3925/2013, publikovaný pod č. 71/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“), při vyprošťování kombajnu traktorem (rozsudek ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 272/2013, č. 80/2015 Sbírky), či při samovznícení zaparkovaného vozidla (rozsudek ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3485/2016, č. 149/2018 Sbírky).
Není tedy úplně přesná úvaha odvolacího soudu, jestliže dovozuje odpovědnost žalované za škodu podle §432 obč. zák. na základě závěru, že skladování hořlavých látek lze hodnotit jako provoz zvlášť nebezpečný zejména pro konkrétní podmínky, jakými bylo nerespektování nezbytných bezpečnostních a protipožárních požadavků při uložení hořlavin a nezabránění vniknutí třetích osob do provozních prostor, což umožnilo neznámému pachateli úmyslně založit požár. Již samotná okolnost skladování významného množství hořlavých látek v prostorách, kde je zároveň umístěn zdroj ohně (svářecí souprava), totiž vykazuje rysy potenciální nebezpečnosti, proto bez ohledu na to, co vyvolalo stav, kdy se skutečně nebezpečný charakter těchto látek projevil, je třeba zničení věci uskladněné ve skladu hořlavin považovat za škodu způsobenou zvláštní povahou nebezpečného provozu podle §432 obč. zák. Lze tu poukázat i na poněkud výstižnější dikci používanou s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který v §2925 odst. 1 hovoří o škodě způsobené zdrojem zvýšeného nebezpečí, tedy nová úprava sleduje judikatorní směr, který vychází z akcentace bezprostřední příčiny, která vyvolala újmu. V odstavci 3 pak toto ustanovení zakládá domněnku zvláštní nebezpečnosti u provozů nakládajících s výbušnými či podobně nebezpečnými látkami. Okolnost, že projevivší se účinek naplňující intenzitu zvláštní nebezpečnosti byl iniciován protiprávním jednáním jiné osoby, vyšší mocí či jinými okolnostmi, nemá na právní kvalifikaci nároku vliv, nicméně může založit liberační důvod, pokud s ním zákon počítá. Odvolací soud proto zcela správně uložil soudu prvního stupně, aby se liberačním důvodem obsaženým v §428 obč. zák. a použitelným při aplikaci §432 obč. zák. zabýval a aby zhodnotil, zda škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po žalované požadovat, aby k požáru nemohlo dojít.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že zrušující usnesení odvolacího soudu je v otázce povahy nároku v souladu se zákonem a je věcně správné. Protože dovolání není důvodné, dovolací soud je podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. usnesením zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť řízení pokračuje před soudem prvního stupně, který v konečném rozhodnutí rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu