ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.92.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 92/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyň a) D. B. a b) M. D. , obou zastoupených JUDr. Petrou Olmrovou Nykodýmovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem úřadu v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 59/2007, o dovolání žalobkyň proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2008, č. j. 35 Co 304/2008-408, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2008, č. j. 35 Co 304/2008-408, ve spojení s doplňujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2008, č. j. 35 Co 304/2008-414, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po změně žaloby domáhaly náhrady škody ve výši 296.672,- Kč, kterou zjistily počátkem srpna 1987 a která jim měla vzniknout na jejich rodinném domě v P., postaveném na parcele č. 917, k. ú. Libeň, jehož jsou podílovými spoluvlastnicemi, v důsledku nadměrného zatížení ulice, v níž se dům nachází, těžkou nákladní dopravou během výstavby Radioterapeutického ústavu na Bulovce, prováděné Výstavbou hl. m. Prahy (posléze Výstavba účelových staveb Praha) jako investorem, Pozemními stavbami Prešov, š. p., jako dodavatelem a Zdravoprojektem, s. p., jako projektantem stavby.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 1. 10. 1998, č. j. 14 C 133/90-230, rozhodl, že žaloba je po právu proti prvnímu žalovanému hl. m. Praha, zastavil řízení proti žalovanému Ingstav š. p. Michalovce, vůči ostatním žalovaným žalobu zamítl z důvodu nedostatku pasivní legitimace a nepřiznal jim právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobkyň a žalovaného hl. m. Praha Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 1999, č. j. 39 Co 84, 85/99-274, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo zastaveno řízení proti žalovanému Ingstav š. p. Michalovce, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2002, č. j. 25 Cdo 972/2000-305, byl zrušen rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému hlavnímu městu Praha, a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se tohoto žalovaného, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vyložil, že nebyla-li silniční komunikace sama místem uskutečnění stavby a nebylo ani zjištěno, že by při stavbě Radioterapeutického ústavu byl užíván k provedení prací dům či pozemek žalobkyň, ani že by žalobkyním bylo v té souvislosti uloženo omezení vlastnického práva ve prospěch stavebníka podle §135 odst. 1 stavebního zákona, nelze v daném případě odpovědnost žalovaného podle ustanovení §135 odst. 2 stavebního zákona dovozovat. Odvolací soud správně vyložil, že činnost žalovaného, která byla zjištěna jako příčina vzniku škody, byla činností povolenou, a tedy nikoliv protiprávní, nezvažoval však, zda připadá v úvahu některý typ tzv. odpovědnosti objektivní, u níž je namísto porušení právní povinnosti předpokladem odpovědnosti kvalifikovaná skutečnost, která nemusí být v rozporu s právem, jak je tomu u škody vyvolané povahou provozu zvlášť nebezpečného podle ustanovení §432 obč. zák. Dovolací soud uložil soudu odvolacímu, aby nárok žalobkyň zkoumal z hlediska tohoto ustanovení a vyřešil, zda provozem zvlášť nebezpečným ve vztahu k domu žalobkyň mohou být i pravidelné a opakované průjezdy těžkých stavebních a nákladních mechanizmů způsobující nadměrné zatížení pozemní komunikace, jejíž stavebnětechnický stav není takovému namáhání uzpůsoben.
V řízení proti žalovanému hl. m. Praha, které bylo vyloučeno k samostatnému řízení vedenému pod sp. zn. 7 C 1/2000, Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 18. 1. 2001, č. j. 7 C 1/2000-47, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyním společně a nerozdílně částku 296.672,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2001, č. j. 23 Co 300/2001-58, zrušil výrok o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 11. 11. 2002, č. j. 7 C 83/2002, 7 C 1/2000-61, Obvodní soud pro Prahu 8 spojil řízení ve věci sp. zn. 7 C 83/2002 (původně 14 C 133/90) a ve vyloučené věci vedené pod sp. zn. 7 C 1/2000 ke společnému projednání, zastavil řízení o základu žaloby a rozhodl nově o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 2. 2003, č. j. 23 Co 30/2003-340, odmítl odvolání žalovaného proti výroku o spojení věcí ke společnému projednání, potvrdil výrok o zastavení řízení a nákladový výrok a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Poté, co k odvolání žalobkyň Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 12. 2005, č. j. 12 Co 397/2005-60, potvrdil usnesení ze dne 7. 6. 2005, č. j. 14 C 97/2002-34, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 povolil obnovu řízení projednávaného tímto soudem pod sp. zn. 7 C 1/2000, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 27. 3. 2008, č. j. 7 C 59/2007-389, tak, že zamítl návrh žalovaného na změnu rozsudku zdejšího soudu ze dne 18. 1. 2001, č. j. 7 C 1/2000-47, a změnu usnesení zdejšího soudu ze dne 11. 11. 2002, č. j. 7 C 1/2000-61 ve spojení s věcí 7 C 83/2002 (původně 14 C 133/90) ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2003, č. j. 23 Co 30/2003-340. Vyšel ze zjištění, že škoda na domu žalobkyň spočívala zejména v „sednutí základů a potrhání základového zdiva“. Tyto účinky byly vyvolány provozem těžkých nákladních automobilů dopravujících materiál na stavbu Radioterapeutického ústavu Bulovka, zvýšenými dynamickými účinky automobilové dopravy ulicí, v níž se dům nachází, a to po komunikaci, jež k tomu nebyla uzpůsobena, přičemž výstavba změnila vlhkostní poměry v podzákladí a snížila únosnost půdy při současném zvýšeném dynamickém zatížení. V souladu s názorem Nejvyššího soudu soud prvního stupně dovodil, že se jedná o škodu vyvolanou povahou provozu zvlášť nebezpečného podle §432 obč. zák. a jeho provozovatelem nebyli konkrétní provozovatelé dopravních prostředků, kteří užívali předmětnou komunikaci, ale že jím byl žalovaný jako právní nástupce investora stavby Výstavby hlavního města Prahy. Námitku žalovaného, že při určení výše škody je třeba přihlédnout ke spoluzavinění na straně žalobkyň (základ domu nebyl dostatečně hluboký, což se podílelo na rozsahu vzniklé škody), soud neshledal důvodnou, neboť znalec vyčíslil škodu právě s ohledem na spoluzavinění žalobkyň. Soud shledal napadený rozsudek věcně správným, proto návrh na jeho změnu zamítl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 10. 2008, č. j. 35 Co 304/2008-408, doplněným usnesením ze dne 27. 10. 2008, č. j. 35 Co 304/2008-414, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 1. 2001, č. j. 7 C 1/2000-47, a výrok usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. 11. 2002, č. j. 7 C 1/2000-61 (7 C 83/2002-320), ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2003, č. j. 23 Co 30/2003-340, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 296.672,- Kč, a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Odvolací soud po doplnění, resp. zopakování dokazování hospodářskou smlouvou uzavřenou mezi Výstavbou hl. m. Prahy – VÚS a Pozemními stavbami, n. p. Prešov, dne 5. 10. 1983, rozhodnutím odboru dopravy Národního výboru hl. m. Prahy ze dne 16. 7. 1986 a rozhodnutím odboru energetiky, dopravy a zemědělství Obvodního národního výboru v Praze 8 ze dne 17. 7. 1986 se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odpovědnost za škodu v tomto případě nese provozovatel zvlášť nebezpečného provozu, avšak pochybení shledal v řešení otázky určení subjektu, který lze v daném případě za provozovatele předmětného zvlášť nebezpečného provozu označit. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1006/2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, č. j. 25 Cdo 1829/2003, uvedl, že povinnost k náhradě škody stíhá provozovatele provozní činnosti bez ohledu na to, že ji tento provozovatel případně vykonával za účelem splnění svého závazku vůči třetí osobě, nýbrž rozhodující pro vznik jeho odpovědnosti za škodu je pouze to, že svou konkrétní provozní činností, ke které byl oprávněn, škodu způsobil. Podle odvolacího soudu je nutno vyjít ze zjištění, kdo konkrétně v rámci svého předmětu činnosti vyvíjel činnost nesoucí znaky provozu zvlášť nebezpečného s tím, že bez ohledu na to, zda touto činností dotčený subjekt plnil svůj závazek vůči třetí osobě či nikoliv, je to právě on, kdo jako provozovatel této činnosti za škodu vyvolanou povahou provozu odpovídá, a nikoliv osoba, pro kterou byla tato činnost vykonávána. Soud prvního stupně nepostupoval správně, jestliže zohlednil pouze to, který subjekt o mimořádné užívání veřejné komunikace žádal. Z rozhodnutí, jimiž odvolací soud dokazování zopakoval, odvolací soud zjistil, že jejich adresátem je sice právní předchůdce žalovaného Výstavba hl. m. Prahy – VÚS, dodavatelem prací je však jiný subjekt, a to Pozemné stavby Prešov, zatímco adresát rozhodnutí vystupuje v postavení investora. Totéž zjistil odvolací soud z hospodářské smlouvy ze dne 5. 10. 1983, když touto smlouvou se národní podnik Pozemné stavby Prešov zavázal jako dodavatel dodat odběrateli, tedy Výstavbě hl. m. Prahy – VÚS, stavební část stavby Radioterapeutického ústavu Bulovka zahrnující veškeré práce, vycházející z odsouhlasené projektové dokumentace. Odvolací soud dovodil, že zajišťoval-li realizaci vlastních stavebních prací na zmíněné stavbě v rámci své hospodářské činnosti subjekt od právního předchůdce žalovaného odlišný a v souvislosti s tím též využíval ulici Na Truhlářce k přepravě stavebního materiálu těžkými nákladními vozidly, je bez ohledu na to, že tím tento subjekt plnil svůj smluvní závazek vůči právnímu předchůdci žalovaného jako investorovi stavby, zřejmé, že žalovaný není osobou, která je ve smyslu §432 obč. zák. za škodu vzniklou na domě žalobkyň právně odpovědná.
Proti tomuto usnesení podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a které odůvodňují podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolatelky poukázaly na závazný právní názor obsažený ve zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu, že se soudy musí zabývat tím, zda provozem zvlášť nebezpečným ve vztahu k jejich domu mohou být i pravidelné a opakované průjezdy těžkých stavebních a nákladních mechanizmů způsobující nadměrné zatížení pozemní komunikace, jejíž stavebnětechnický stav není takovému namáhání uzpůsoben, a uvedly, že se odvolací soud tímto závazným právním názorem dovolacího soudu neřídil a otázkou, zda provozování komunikace se může za určitých okolností stát provozem zvlášť nebezpečným, se vůbec nezabýval. Podle dovolatelek šlo o posouzení odpovědnosti provozovatele komunikace a nikoli provozovatele dopravy nákladními auty, v tomto případě by totiž nebylo možné aplikovat obecné ustanovení §432 obč. zák., ale aplikovala by se speciální úprava obsažená v §427 až 431 obč. zák. Provozovatelem komunikace byl investor, na základě jeho žádosti a v jeho prospěch bylo vydáno rozhodnutí, kterým bylo umožněno použít komunikaci ulice Na Truhlářce k provozování těžké nákladní dopravy, na kterou nebyla projektována. Bylo ji tedy možno k tomuto účelu používat jen na základě speciálního povolení, jež bylo vydáno investorovi, který se tímto stal provozovatelem zvlášť nebezpečného provozu této komunikace a proto také nese odpovědnost za škodu, která z takto ad hoc vzniklého nebezpečného provozu vznikla. Dovolatelky navrhly, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání zcela ztotožnil se závěry odvolacího soudu, a namítl, že výklad žalobkyň neodpovídá odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, č. j. 25 Cdo 972/2000-305, v němž se uvádí, že škoda na domu žalobkyň spočívala zejména v „sednutí základů a potrhání základového zdiva“. Byly-li tyto účinky vyvolány provozem těžkých nákladních automobilů, je zcela nepochybné, že oním nebezpečným provozem je jednoznačně provoz těžkých nákladních automobilů. Žalovaný, resp. jeho právní předchůdce stavbu pouze financoval, jednotlivé stavební práce však neprováděl a za škodu způsobenou jinými subjekty tak nemůže odpovídat. Žalobkyně teprve v dovolání přicházejí s tím, že provozovatelem zvlášť nebezpečného provozu je provozovatel komunikace, kterým byl právní předchůdce žalovaného. Žalovaný proto navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – podle čl. II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o.s.ř.“), shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), je ve věci samé přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelky uplatňují jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
V případě odpovědnosti za škodu vyvolanou povahou provozu zvlášť nebezpečného podle §432 obč. zák. jde o odpovědnost založenou na principu objektivním, jejíž základ tvoří kvalifikovaná událost, nikoli zaviněné porušení právní povinnosti. Předpokladem této odpovědnosti je, že škoda vyplývá ze samotné povahy provozu a že skutečně byla vyvolána zvlášť kvalifikovanou událostí. Uvedená podmínka je splněna, jestliže se projevily zvláštní vlastnosti provozu, kterými se projevuje v okolním světě jeho nebezpečnost a které jsou zároveň objektivně způsobilé vyvolat škodu u třetích osob. Je-li mezi vzniklou škodou, jejíž náhrada je požadována, a povahou provozu (jeho nebezpečností) příčinná souvislost, je to důvodem vzniku objektivní odpovědnosti podle §432 obč. zák.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v dřívějším rozsudku ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 972/2000, provozem zvlášť nebezpečným ve vztahu k domu nacházejícímu se na pozemku sousedícím s komunikací mohou být i pravidelné a opakované průjezdy těžkých stavebních a nákladních mechanizmů způsobující nadměrné zatížení pozemní komunikace, jejíž stavebnětechnický stav není takovému namáhání uzpůsoben. O tom, že škoda na domě žalobkyň byla vyvolána povahou provozu zvlášť nebezpečného, není sporu, otázkou zůstává, kdo byl provozovatelem této činnosti, která měla charakter zvlášť nebezpečného provozu.
Jak vyplynulo ze skutkových zjištění v dané věci (skutkový stav není v dovolání zpochybňován, a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu), pravidelné a opakované průjezdy těžkých stavebních a nákladních mechanizmů po pozemní komunikaci sousedící s pozemkem, na němž stojí dům žalobkyň, byly prováděny v rámci provozní činnosti dodavatelů stavebních prací. Povolení užívat veřejnou komunikaci „Na Truhlářce“ tam i zpět nad obvyklou míru vlivem zvýšené intenzity tohoto druhu dopravy bylo vydáno ve prospěch právního předchůdce žalovaného, který byl investorem celé výstavby Radioterapeutického ústavu na Bulovce. Z hlediska odpovědnosti provozovatele je nerozhodné, zda zvlášť nebezpečný provoz provádí sám či zda jej vykonává prostřednictvím jiné osoby, jíž tuto práci smluvně zadal a která v rámci provozu vedeném po komunikaci škodu způsobila (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3095/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5508, či rozsudek téhož soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2102/2002, publikovaný tamtéž pod C 1852). I stavebník může být provozovatelem nebezpečné činnosti, jestliže jde o činnost spojenou s jím prováděnou stavbou, a to bez ohledu na to, zda konkrétní stavební práce zajišťoval sám nebo prostřednictvím svého smluvního partnera, jemuž zadal provedení díla.
Tím sice není vyloučena odpovědnost toho, kdo konkrétně práce pro stavebníka provedl, pokud škoda byla vyvolána přímo povahou jeho provozní činnosti, avšak stavebník, jímž může být případně i investor, se nemůže své odpovědnosti vůči třetím osobám zprostit poukazem na to, že k vlastnímu provedení stavebních prací spojených s průjezdy těžké techniky na základě povolení, jež mu bylo vydáno, si sjednal nějaký další subjekt, který práci v rámci své provozní činnosti pro něj provedl. Není totiž zákonného důvodu vylučovat odpovědnost jednoho subjektu jen proto, že za tutéž škodu odpovídá či může odpovídat též jiný subjekt, a není tak vyloučena jejich společná a nerozdílná odpovědnost.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, takže z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. není správné; Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního i dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu