ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.561.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 561/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) Ing. J. H. , b) M. H. , a c) I. H. , všichni právně zastoupeni JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem Mariánské Lázně, Klíčová 199/2, proti žalovanému městu Mariánské Lázně , se sídlem úřadu Mariánské Lázně, Ruská 155/3, zastoupenému JUDr. Milanem Veselým, advokátem se sídlem Mariánské Lázně, Hroznatova 773, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 272/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2013, č. j. 14 Co 234/2013-157, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali na žalovaném 2.735.525 Kč. Uvedená částka představuje náhradu toho, co zaplatili na základě uzavřeného soudního smíru právním nástupcům původních vlastníků nemovitostí jako náhradu nákladů řízení a kupní cenu za nemovitosti, které na ně byly převedeny Městským národním výborem v Mariánských Lázních kupní smlouvou ze dne 22. 4. 1983, jež byla posléze shledána neplatnou, neboť národní výbor nebyl oprávněn nemovitostmi nakládat.
Okresní soud v Chebu mezitímním rozsudkem ze dne 22. 1. 2013, č. j. 9 C 272/2011-126, rozhodl, že nárok žalobců je co do základu dán. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že nárok žalobců na náhradu škody není promlčen, přestože k protiprávnímu jednání právního předchůdce žalovaného došlo již v roce 1983. Tímto jednáním převedl vlastnictví předmětných nemovitostí na žalobce, ačkoli si byl vědom, že není oprávněn s nemovitostmi nakládat, a porušil tak podle soudu svoji povinnost uloženou mu v ustanovení §415 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Škoda jako majetková újma vznikla žalobcům až zaplacením kupní ceny skutečným vlastníkům nemovitostí (29. 9. 2010 a 8. 3. 2011). Dále soud dovodil, že nárok žalobců je dán, neboť v důsledku protiprávního jednání právního předchůdce žalovaného, žalobci, kteří byli v době uzavření kupní smlouvy v dobré víře, že jim nemovitosti patří, následně museli vynaložit další prostředky (zaplatit kupní cenu), čímž došlo ke vzniku škody.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 10. 2013, č. j. 14 Co 234/2013-157, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a uložil žalobcům povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně v právním posouzení věci. Dovodil, že nenabyl-li ten, na něhož měla být věc převedena, vlastnictví k věci, jeho majetek se nezvětšil, mohla mu tedy vzniknout pouze újma v hodnotě rozdílu mezi kupní cenou, za níž měl věc nabýt, a hodnotou věci. Za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s jednáním právního předchůdce žalovaného, který uzavřel kupní smlouvu, na jejímž základě však nedošlo k převodu vlastnictví, nelze považovat částky uhrazené žalobci sourozencům L. na základě dohody o narovnání. Proto také nelze k této dohodě o narovnání (jež byla obsahem soudního smíru) vztahovat počátek promlčecí lhůty. Podle názoru odvolacího soudu je třeba počátek běhu objektivní promlčecí lhůty vázat nejpozději na okamžik, kdy bylo najisto postaveno, že kupní smlouvu ze dne 22. 4. 1983, registrovanou Státním notářstvím v Chebu dne 4. 5. 1983, uzavřeli žalobci se subjektem, který nebyl vlastníkem nemovitostí, a že tudíž na základě této kupní smlouvy nenabyli vlastnictví k nemovitostem, což pro ně představovalo majetkovou újmu, neboť se jejich majetek nerozmnožil o hodnotu představující rozdíl mezi kupní cenou a skutečnou hodnotou nemovitostí. Tímto okamžikem byla podle odvolacího soudu právní moc rozsudku Krajského soudu v Plzni ve věci vedené pod sp. zn. 11 Co 68/2006, tj. 26. 7. 2006. Nejpozději od této doby počala žalobcům běžet i subjektivní promlčecí lhůta, pro jejíž běh je rozhodující, kdy se žalobci prokazatelně dozvěděli o tom, že nejsou vlastníky předmětných nemovitostí, že jim tudíž vznikla škoda, i to, kdo za ni odpovídá. Tyto skutečnosti se žalobci dozvěděli nejpozději v řízení vedeném u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 97/2003, kde byla projednávána vlastnická žaloba sourozenců L., kteří se domáhali určení, že předmětný nemovitý majetek patří do dědictví po jejich rodičích. Uplynutím subjektivní promlčecí doby dnem 26. 7. 2008 došlo k promlčení nároku žalobců na náhradu škody vzniklé v příčinné souvislosti s jednáním právního předchůdce žalovaného, který žalobcům prodal věc, jež nebyla v jeho vlastnictví. Protože nárok na náhradu škody uplatnili žalobci žalobou až dne 31. 8. 2011 a žalovaný promlčení nároku namítl, nemohl odvolací soud žalobě vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud částečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla podobná otázka vyřešena a částečně proto, že je dovolacím soudem a nálezy Ústavního soudu v obdobných věcech rozhodováno rozdílně. Navrhují, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí, neboť dovolatelé jsou závažně ohroženi na svých právech povinností náhrady nákladů řízení a právního zastoupení. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé vymezují tři právní otázky. První spatřují v určení počátku běhu objektivní i subjektivní promlčecí doby, když souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že počátek běhu promlčecí doby je třeba vázat na okamžik vzniku škody, tj. zaplacení kupní ceny za nemovitosti sourozencům L. Dále tvrdí, že žalovaným vznesené námitky promlčení jsou v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný po celou dobu sporu, jehož nebyl účastníkem, věděl, že prodal žalobcům majetek, který mu nepatřil, a vyčkával, jak řízení vedená o předmětných nemovitostech dopadnou, a po skončení smírnou cestou se zbavil jakékoliv odpovědnosti s odkazem na námitku promlčení. Dovolatelé jsou dále přesvědčeni, že existuje kauzální nexus mezi porušením povinnosti právního předchůdce žalovaného a vznikem škody; ta představuje jednak částku, kterou museli italským občanům zaplatit v rámci dohody o narovnání, a jednak částku, kterou vynaložili k ochraně svých práv. Navrhují, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek okresního soudu potvrzuje.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání reprodukuje podstatný obsah svých předchozích vyjádření k věci včetně odvolání proti původnímu rozsudku soudu prvního stupně, zdůrazňuje, že žalobci opírají svůj domnělý nárok o událost, k níž došlo před 31 lety, ztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu o promlčení uplatněného nároku a poukazuje na skutečnost, že argumentace dovolatelů se opírá pouze o posouzení dobrých mravů a jakýsi „formalismus“ v postupu odvolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu „potvrdil“ a přiznal žalovanému nárok na náhradu (nákladů) řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými - účastníky řízení, zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 a o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na závěru, že mezi protiprávním jednáním (uzavřením kupní smlouvy tím, kdo nebyl oprávněn s nemovitostmi nakládat) a vznikem škody spočívající v platbách žalobců sourozencům L. na základě dohody o narovnání, není příčinná souvislost.
Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím žalovaného a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1025, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Uvedený skutkový závěr odvolacího soudu tedy přezkumu dovolacího soudu nepodléhá.
Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006 - Soubor C 5514). V tomto směru však dovolatelé proti závěrům odvolacího soudu žádné námitky nevznášejí.
Chybí-li jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu (příčinná souvislost), nemůže být žaloba o náhradu škody úspěšná, a je tudíž nadbytečné zabývat se správností závěrů ohledně promlčení nároku, včetně souladu námitky promlčení s dobrými mravy.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů právo. Dovolání žalobců bylo odmítnuto, a žalovaný by tedy měl zásadně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, avšak s přihlédnutím k obsahu a rozsahu vyjádření k dovolání a se zřetelem k judikatuře Ústavního soudu nebyly náklady žalovaného spojené se zastoupením advokátem v dovolacím řízení shledány účelnými, když větší města jsou dostatečně vybavena, aby byla zásadně schopna kvalifikovaně hájit svá práva, aniž by musela používat služby advokátů, neprokáží-li existenci zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem (srov. nálezy ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 3246/09, a ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu