ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.61.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 61/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) K. A. a b) P. A. , zastoupených Mgr. Antonínem Zralým, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 2, proti žalovaným 1) J. P. , 2) J. P. , zastoupené JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, a 3) BUST-CZ s. r. o., se sídlem v Brně, Pisárecká 269/6, IČO 26249162, zastoupenému Mgr. Vladanem Valou, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, o určení vlastnického práva, nahrazení projevu vůle a náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 168/2009, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. července 2012, č. j. 44 Co 312/2011-230, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. července 2012, č. j. 44 Co 312/2011-230, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. března 2011, č. j. 50 C 168/2009-177, ve spojení s usnesením ze dne 31. března 2011, č. j. 50 C 168/2009-183, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že prvý žalovaný a druhá žalovaná jsou vlastníky každý z jedné ideální poloviny domu s pozemky v katastrálním území S. B., dále zamítl žalobu na uložení povinnosti prvním dvěma žalovaným uzavřít se žalobci kupní smlouvu ohledně uvedené nemovitosti, každému ze žalovaných uložil povinnost zaplatit žalobcům k jejich ruce společné a nerozdílné částku 700.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci 16. 6. 1992 uzavřeli s prvním žalovaným a s M. P. (právním předchůdcem druhé žalované) smlouvu o smlouvě budoucí o převodu uvedených nemovitostí za dohodnutou cenu 4.500.000,- Kč s tím, že pokud budou nemovitosti v restituci vydány, bude kupní smlouva uzavřena do 15 dnů od registrace dohody o vydání věci. Smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena na dobu neurčitou s tím, že zanikne, jestliže bude zamítnut návrh na vydání věci. Rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2008, č. j. 26 Co 304/2007-290, bylo určeno, že M. P., který zemřel, byl k tomuto dni vlastníkem jedné poloviny předmětných nemovitostí; jako jeho dědička nabyla tuto polovinu do svého vlastnictví druhá žalovaná, která 1. 7. 2007 podepsala kupní smlouvu o prodeji poloviny předmětných nemovitostí třetímu žalovanému za kupní cenu 2.000.000,- Kč, třetí žalovaný tuto kupní smlouvu podepsal dne 6. 12. 2007 s právními účinky vkladu práva ke dni 3. 10. 2008. První žalovaný převedl kupní smlouvou druhé žalované svou polovinu předmětných nemovitostí za kupní cenu 1,- Kč, právní účinky vkladu nastaly ke dni 2. 10. 2008 a druhá žalovaná uzavřela kupní smlouvu s třetím žalovaným ohledně druhé poloviny předmětných nemovitostí za kupní cenu 2.000.000,- Kč, právní účinky vkladu nastaly ke dni 21. 1. 2009. Ze znaleckého posudku soud zjistil, že ke dni 20. 10. 2008 činila obecná cena předmětných nemovitostí 19.000.000,- Kč. Soud dospěl k závěru, že kupní smlouvy mezi žalovanými byly platné, žalobu na určení vlastnického práva ve prospěch prvých dvou žalovaných proto zamítl. Smlouva o smlouvě budoucí splňuje všechny zákonné náležitosti a je dostatečně jasná a určitá, závazek uzavřít kupní smlouvu však zanikl podle §575 obč. zák., neboť oba žalovaní pozbyli převodem vlastnické právo k nemovitostem a nemohli je již převést na žalobce, soud proto zamítl i žalobu na nahrazení projevu vůle podle §50a odst. 2 obč. zák. Soud dovodil, že první žalovaný a druhá žalovaná porušili svoji smluvní povinnost převést na žalobce předmět koupě za dohodnutou cenu podle smlouvy o smlouvě budoucí a žalobcům v důsledku toho vznikla škoda odpovídající rozdílu mezi smluvenou cenou a cenou obvyklou v době, kdy měl být předmět koupě prodán, a proto jim přiznal náhradu v požadované výši.
K odvolání druhé žalované do výroku o její povinnosti zaplatit žalobcům částku 700.000,- Kč Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. července 2012, č. j. 44 Co 312/2011-230, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci samé změnil tak, že žalobu proti druhé žalované na zaplacení částky 700.000,- Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí přešel po smrti M. P. na druhou žalovanou jako jeho dědičku (§579 odst. 1 obč. zák.), neboť se nejedná o závazek, jehož splnění závisí na osobních vlastnostech či schopnostech dlužníka, a žalovaní tím, že kupní smlouvu se žalobci podle smlouvy o smlouvě budoucí neuzavřeli, porušili své povinnosti vyplývající z této smlouvy. Odvolací soud však dospěl k závěru, že tvrzená škoda jakožto rozdíl mezi obecnou cenou nemovitosti v roce 2008 a cenou sjednanou ve smlouvě o smlouvě budoucí žalobcům nevznikla, neboť zisk by žalobci získali až v případě, že by nemovitosti následně za takovou cenu skutečně prodali a dostali ji vyplacenou od dalších kupujících; žalobci však netvrdili, že by měli zájemce o koupi nemovitosti za tržní cenu. Závěr o neexistenci škody v podobě ušlého zisku odvolací soud doplnil ještě argumentem, že od roku 1992 do roku 2008 došlo k podstatné změně způsobené všeobecným růstem cen nemovitostí na trhu a z tohoto důvodu nebylo možno po smluvních partnerech spravedlivě požadovat, aby svůj závazek splnili za původně sjednaných podmínek, takže došlo k zániku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí podle §50a odst. 3 obč. zák.
Tento rozsudek napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podávají je z důvodů podle §241a odst. 1 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelé namítají, že zánikem závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí podle §50a odst. 3 o. s. ř. se soud neměl s ohledem na ust. §205a o. s. ř. zabývat, neboť druhá žalovaná před soudem prvního stupně netvrdila žádnou změnu okolností ani to, že by nebylo možné uzavření kupní smlouvy spravedlivě požadovat. Procesní vadu spatřují v tom, že je odvolací soud nepoučil podle §213b a §118a o. s. ř., když se uvedenými tvrzeními druhé žalované zaobíral. Nesprávný je právní názor odvolacího soudu, že zisk by získali až v případě, kdy by předmětné nemovitosti prodali za tržní cenu. Namítají, že ušlý zisk se projevuje ztrátou očekávaného přínosu a v jejich případě přínos spočíval ve vlastnictví předmětných nemovitostí. Ušlým ziskem pak je rozdíl mezi majetkovou hodnotou předmětných nemovitostí v době, kdy je měli nabýt do vlastnictví, a částkou kupní ceny, kterou měli za ně zaplatit. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovozují, že ušlý zisk představuje rozdíl mezi hodnotou věci a výhodně sjednanou kupní cenou. Dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o zániku závazku žalovaných ze smlouvy o smlouvě budoucí podle §50a odst. 3 obč. zák., neboť pouhá změna cenových předpisů sama o sobě neopodstatňuje užití této výjimky a nepředstavuje nespravedlnost, a poukazují na to, že povinní ze smlouvy o smlouvě budoucí prodali předmětné nemovitosti jinému za 4.000.000,- Kč, tedy za částku ještě nižší než sjednanou ve smlouvě o smlouvě budoucí; odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění o všeobecném růstu cen nemovitostí v letech 1992 až 2008, které nemá oporu v provedeném dokazování . Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Třetí žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o neexistenci škody na straně žalobců, tato otázka byla řešena rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1415/2006. Vyčíslení škody soudem prvního stupně však nepovažuje za správné, neboť znalecký posudek nepřihlédl k tomu, že na nemovitostech vázne dvojí zástavní právo. S poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu souhlasí se závěrem odvolacího soudu o zániku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí v důsledku změny poměrů z důvodu výrazného nárůstu ceny nemovitostí mezi lety 1992 a 2008. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o něm rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, dospěl k závěru, že je důvodné.
Závěru odvolacího soudu, že škoda by žalobcům vznikla pouze za situace, že by koupené nemovitosti následně se ziskem prodali, nelze přisvědčit. Nehledě k tomu, že žalobci uplatněný nárok odvozovali z hodnoty věci, kterou nenabyli do vlastnictví, a nikoliv z částky stržené za následný prodej této věci, podstatné je, že uvedený právní názor odvolacího soudu je nesprávný a je v rozporu se soudní praxí.
Ušlý zisk je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku protiprávního jednání (popř. škodní události) k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). U kupní smlouvy se zásadně předpokládá zaplacení adekvátní ceny, takže ušlý zisk může představovat rozdíl mezi hodnotou věci a výhodnou kupní cenou. Charakter ušlého zisku může proto mít i majetková újma spočívající v tom, že nedošlo k nabytí vlastnického práva k nemovitostem, jež měly být podle budoucí kupní smlouvy na žalobce převedeny, když v rozporu se smlouvou o smlouvě budoucí byly nemovitosti převedeny na třetí osobu. Žalobcům tak mohl ujít majetkový přínos v hodnotě rozdílu mezi smluvenou kupní cenou a hodnotou nemovitostí, neboť tím, že nemovitosti nenabyli, nezvětšil se jejich majetkový stav, ačkoliv bylo možno důvodně očekávat, že koupí nemovitostí k očekávanému majetkovému přírůstku dojde (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1415/2006, a ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1847/2012, popř. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1294/2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1727, svazek 24, ročník 2003).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, právní posouzení uplatněného nároku není správné, neboť odvolací soud vyloučil vznik újmy na straně žalobců z důvodu, že žalobci netvrdili, že by nemovitosti prodali za vyšší cenu, než jaká byla ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě sjednána. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je tak naplněn.
Neobstojí ani doplňující argument odvolacího soudu o zániku závazku žalovaných podle §50a odst. 3 obč. zák.
Podle §50a odst. 1 a 3 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Tento závazek zaniká, pokud okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena.
Toto ustanovení připouští výjimečně uplatnění zásady změny poměrů (rebus sic stantibus) a s následně nastalou podstatnou změnou okolností, ze kterých smluvní strany při uzavření smlouvy vycházely, spojuje zánik závazku uzavřít budoucí smlouvu, jestliže nelze (objektivně posuzováno) po povinném spravedlivě požadovat uzavření zamýšlené smlouvy. Přirozeným očekáváním stran smlouvy o smlouvě budoucí je, že uzavřou do dohodnuté doby smlouvu, na jejíchž podstatných náležitostech se dohodly. Účelem této přípravné smlouvy je uzavření budoucí realizační smlouvy za dříve dohodnutých podmínek, které nelze jednostranně měnit. Výjimku z kontraktační povinnosti tvoří jen takové změny poměrů (oproti původním podmínkám smlouvy o smlouvě budoucí), za nichž by se jevilo nespravedlivým trvat na splnění povinnosti uzavřít sjednanou smlouvu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 884/2010, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 1103/2003, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1880/2008, a ze dne 30. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 3216/2010).
K zániku závazku podle §50a odst. 3 obč. zák. tedy vede taková změna okolností, za nichž účastníci uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí, která způsobí tak výraznou nerovnováhu v neprospěch jedné ze smluvních stran, že by nebylo spravedlivé trvat na splnění její povinnosti kupní smlouvu uzavřít. V dané věci však vzhledem k tomu, že druhá žalovaná prodala nemovitosti jinému za cenu dokonce nižší než za cenu s žalobci dohodnutou ve smlouvě o smlouvě budoucí, je zřejmé, že odvolacím soudem uvažovaný nárůst cen nemovitostí nemohl být tou okolností, kterou by bylo možno považovat za takovou změnu poměrů, pro kterou by se jevilo nespravedlivým vůči druhé žalované trvat na splnění její povinnosti uzavřít původně sjednanou kupní smlouvu.
Z výsledků řízení vyplývá, že závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí zanikl pro nemožnost plnění nejpozději tím, že druhá žalovaná převedla vlastnické právo k nemovitostem třetí osobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1505/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, a ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000), což ovšem nemá vliv na její povinnost nahradit škodu (§420 obč. zák.) způsobenou tím žalobcům.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, dovolací soud je zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 věta za středníkem a §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu