ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.617.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 617/2019-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské ve věci žalobkyně: Socialna poisťovňa , IČO 30807484, se sídlem M. R. Štefánika 2269/17, Topoľčany, Slovenská republika, proti žalovanému: P. M. , IČO XY, se sídlem XY, zastoupený JUDr. Milanem Zábržem, se sídlem Veveří 486/57, Brno, o 16 694,60 EUR, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 231/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2018, č. j. 20 Co 352/2018-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 34 C 231/2017-75, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 8 449,17 EUR (výrok I), zamítl žalobu co do 8 246,43 EUR (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že dne 9. 2. 2011 kolem 00.40 hodin v katastru obce XY na silnici I/50 došlo k dopravní nehodě způsobené zaměstnancem žalovaného R. R., jenž jako řidič nákladního motorového vozidla zn. XY, jehož vlastníkem byl žalovaný, při jízdě ve stoupání po uvedené silnici ve směru od Uherského Hradiště do Trenčína přejel v táhlé pravotočivé zatáčce s vozidlem do protisměru, kde se střetl s návěsem řízeným E. K. a následně s protijedoucím nákladním vozidlem řízeným R. K. R. R. při nehodě zemřel. E. K. utrpěl těžká zranění (pohmožděninu srdce, levé plíce, krvácení do hrudní dutiny a devastující poranění ruky) a stal se trvale invalidním. Žalobkyně mu v době od 8. 2. 2012 do 31. 12. 2016 vyplácela dávky invalidního důchodu v celkové výši 16 694,60 EUR. Soud prvního stupně posoudil věc jako věc s cizím prvkem s tím, že pravomoc českých soudů se odvíjí od čl. 2 odst. 1 nařízení Rady ES č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť žalovaný má své obvyklé místo pobytu v České republice. Rozhodným právem je hmotné právo Slovenské republiky s odkazem na čl. 85 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení EPR“), s ohledem na sídlo žalobkyně coby plátce dávek důchodového pojištění, která se nachází na území Slovenské republiky. Rozhodl pak podle §238 odst. 1 zákona č. 461/2003 Zb., o sociálnom poistení, ve spojení s §420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Zb., občiansky zákonník, tak, že žalobkyně má vůči žalovanému právo na náhradu škody, která jí vznikla výplatou dávek v důsledku zaviněného protiprávního jednání jeho zaměstnance ve výši uvedené ve vyhovujícím výroku. Zamítavý výrok byl odůvodněn částečným promlčením žalobního nároku.
K odvolání žalovaného proti výroku I a III rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 11. 2018, č. j. 20 Co 352/2018-100, rozsudek Městského soudu v Brně potvrdil v napadených výrocích (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jako souladný s ustálenou judikaturou zhodnotil jeho postup, pokud vycházel i z obsahu trestního spisu týkajícího se zmíněné dopravní nehody a potvrdil i jeho právní závěry ve věci samé. Zdůraznil přitom zejména článek 85 bod 1 písm. b) nařízení EPR, dle kterého obdrží-li určitá osoba dávky podle právních předpisů jednoho členského státu za úraz, jenž byl důsledkem událostí, k nimž došlo v jiném členském státě, veškerá práva instituce odpovědné za poskytování dávek vůči třetí straně, která je povinna poskytnout náhradu za dotčený úraz, se řídí těmito pravidly: Má-li instituce odpovědná za poskytování dávek přímý nárok vůči třetí straně, uznává tento nárok každý členský stát. Poněvadž Sociálna poisťovňa má přímý nárok vůči třetí straně podle slovenského práva, Česká republika je povinna tento nárok uznat a aplikovat daný hmotněprávní předpis Slovenské republiky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce dovolacím soudem dosud neřešené, a to nároku dle §238 odst. 1 zákona č. 461/2003 Zb., o sociálnom poistení, ve spojení s §420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Zb., občianského zákonníka. Namítá, že nebylo možno uzavřít otázku zavinění nehody R. R. pouze z obsahu trestního spisu, žalobce dle něj neprokázal, že by došlo k porušení §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ze strany R. R., navíc ani E. K. nepředcházel nehodě (brzděním nebo uhýbáním). Dále má za to, že nárok je v rozporu s dobrými mravy, neboť dovolatel je jako český občan znevýhodněn proti slovenskému občanovi z důvodu, že v České republice se nelze proti nastalé situaci jakkoli pojistit a absentuje zde zákonný rámec ke splnění povinností dovolatelem. S nárokem žalobkyně totiž nepočítá český zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů. Dle dovolatele Česká republika nedostatečně transponovala nařízení EPR do českého právního řádu, přičemž se domnívá, že se příčí zásadě horizontálního účinku norem komunitárního práva, aby byl v takovém případě zavázán k úhradě nákladů, které platné vnitrostátní právo nezná a splnění uvedené povinnosti mu neumožňuje. Namítá, že v této souvislosti bylo zasaženo do jeho ústavních práv zaručených Listinnou základních práv a svobod a navrhl, aby na místo vedlejších účastníků na jeho straně vstoupili do řízení Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky a Senát Parlamentu České republiky. Má za to, že s ohledem na českou právní úpravu není pasivně legitimován ve sporu. V neposlední řadě pak namítá, že vůči němu nelze ukládat povinnosti na základě nařízení EPR, neboť nebylo v době škodné události řádně publikováno v českém jazyce a dovolatel se tak s ním neměl možnost seznámit. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně v podaném vyjádření k dovolání uvedla, že setrvává na svých tvrzeních z žaloby a pozdějších vyjádření v rámci řízení. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle §237 o. s. ř.
Pokud dovolatel namítá, že v řízení nebylo možno uzavřít otázku zavinění nehody R. R. pouze ze skutečností zjištěných z obsahu trestního spisu (správně ze spisu Policie ČR – Krajského ředitelství Zlínského kraje, sp. zn. KRPZ – 1220 – 29/TČ-2011), přičemž poukazuje na to, co podle něj mělo být zjištěno z podání vysvětlení R. K. v tomto spisu a činí vlastní skutkové závěry o tom, že ani E. K. nepředcházel nehodě (brzděním nebo uhýbáním), směřují tyto výhrady pouze proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku sloužícího ke sjednocování rozhodovací praxe soudů založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2047/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Další dovolací námitka spojená s tvrzeními, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, neboť dovolatel je jako český občan znevýhodněn proti slovenskému občanovi z důvodu, že v České republice se nelze proti nastalé situaci jakkoli pojistit a došlo k nedostatečné transpozici nařízení EPR do českého právního řádu sice je otázkou právního posouzení, nicméně na takto konkrétně vymezené otázce napadené rozhodnutí nestojí. Předmětem projednávané věci je, zda žalobkyně má vůči dovolateli právo na náhradu škody, která jí vznikla výplatou dávek v důsledku zaviněného protiprávního jednání jeho zaměstnance, a to na základě práva Slovenské republiky s ohledem na čl. 85 odst. 1 písm. b) již zmíněného nařízení EPR. Otázka stavu české legislativy a její „připravenosti“ k řešení podobných situací a především otázka nároku dovolatele vůči jeho pojišťovně na výplatu pojistného plnění není předmětem tohoto civilního řízení. Jinými slovy, i kdyby bylo právo Evropské unie chybně transponováno do právního řádu České republiky, popřípadě tento právní řád neumožnil žalobci získat pojistné plnění za jím způsobenou škodu vzniklou při provozu dopravního prostředku, tyto okolnosti by nebyly důvodem pro odepření plnění, na něž má žalobkyně nepochybně právo podle přímo závazného nařízení EPR. Nesměřují-li tedy uplatněné námitky proti řešení právních otázek, na němž je založeno právní posouzení věci odvolacím soudem, postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), a přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tedy nezakládají.
K námitce, že dovolateli nelze ukládat povinnosti na základě nařízení EPR, neboť toto nařízení nebylo v době škodné události řádně publikováno v českém jazyce a dovolatel se tak s ním neměl možnost řádně seznámit, je třeba uvést, že ani v odvolání, ani při jednání u odvolacího soudu nebo v závěrečném návrhu není tato námitka vyjádřena. Dovolatel ji tak poprvé uplatnil až v dovolacím řízení. Takovou námitkou se však dovolací soud nemůže zabývat, neboť v dovolacím řízení nelze úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010). Nadto je tato námitka zjevně neopodstatněná, neboť nařízení EPR, bylo publikováno dne 30. 4. 2004 ve Zvláštním vydání Úředního věstníku v českém jazyce, kde byl jeho text uveden v kapitole 5, svazku 5 na straně 72.
Dovolání proti nákladovému výroku pak není ani objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pokud dovolatel v dovolání vyzval prostřednictvím Nejvyššího soudu Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky a Senát Parlamentu České republiky, aby vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci na jeho straně, Nejvyšší soud vůči těmto subjektům tuto výzvu podle §93 odst. 2 o. s. ř. nezasílal, neboť jednak tyto organizační složky státu nemají právní osobnost, a nejsou tedy způsobilé vystupovat jako vedlejší účastníci před soudem v tomto typu civilního řízení (viz analogicky §19 o. s. ř.), jednak v dovolacím řízení po uplynutí dovolací lhůty nemůže již vedlejší účastník uplatnit svůj právní zájem na jeho výsledku ani poskytnout účastníku, který podal nepřípustné dovolání, jakoukoli podporu a tím naplnit smysl institutu vedlejšího účastenství.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů za vyjádření k podanému dovolání ve výši 300 Kč podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu