ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.618.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 618/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému L. Č. r., s. p., zastoupenému advokátem, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 288/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2000, č. j. 26 Co 304/2000-98, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 252.382,- Kč s 3 % úrokem z prodlení z částky 76.131,- Kč od 3. 6. 1994 do 14. 7. 1994, se 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do 14. 9. 1999 a s 12 % úrokem z prodlení z částky 176.251,- Kč od 15. 9. 1999 do zaplacení, a dále pravidelné renty od 15. 9. 1999 ve výši 3.900,- Kč měsíčně. Nárok na náhradu škody na zdraví, která vznikla žalobkyni v důsledku úrazu utrpěného dne 6. 7. 1990 na můstku turistické stezky v Z. údolí, sestává z částek bolestného ve výši 7.950,- Kč, ztížení společenského uplatnění v oblasti ortopedické ve výši 5.850,- Kč a v oblasti psychiatrické a neurologické 15.000,- Kč, s ohledem na mimořádně tíživé následky úrazu a věk žalobkyně čtyřnásobně zvýšené (ztížení společenského uplatnění celkem 83.400,- Kč), dále z náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 6. 7. 1990 do 27. 6. 1991 ve výši 2.890,- Kč a za dobu od 28. 6. 1991 do 14. 9. 1999 ve výši 141.656,- Kč a od tohoto data 3.900,- Kč měsíčně, z cestovného ve výši 200,- Kč a 7.644,- Kč, z nákladů na přilepšení na stravě ve výši 1.040,- Kč a z věcné škody ve výši 7.600,- Kč.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 22. 2. 2000, č. j. 5 C 288/95-78, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 6. 7. 1990 při přecházení můstku přes potok na lesním úseku vyznačené turistické stezky v Z. údolí se pod žalobkyní uvolnila a prolomila příčně položená kulatina tvořící povrchovou část můstku (dále jen „kulatina“), do vzniklého otvoru jí zapadly obě nohy a při následném pádu žalobkyně utrpěla zlomeninu levé nohy v kotníku. Komplikované zranění si vyžádalo opakované operace a hospitalizace a od 28. 6. 1991 byla žalobkyni přiznána trvalá invalidita. Přestože soud k námitce promlčení vznesené žalovaným dovodil, že nárok žalobkyně (všechny jeho dílčí složky) se před podáním žaloby promlčel marným uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák., zabýval se i otázkou odpovědnosti žalovaného za škodu a dospěl k závěru, že žalovaný řádně plnil svoji prevenční povinnost ve smyslu ustanovení §415 obč. zák., neboť prostřednictvím střediska služeb lesního závodu prováděl údržbu turistických tras, včetně předmětného můstku, v rozsahu odpovídajícím konkrétním podmínkám (obtížný lesní terén, působení přírodních sil a počasí, délka turistických tras). Můstek byl opravován zhruba půl roku před úrazem žalobkyně, stav turistických tras byl pravidelně kontrolován (pracovnicí žalovaného ing. J. R. asi 10 dnů před úrazem) a ani při kontrole bezprostředně po úrazu nevykazoval můstek známky nedostatečné údržby; samotná prolomená kulatina byla z čerstvého, neztrouchnivělého dřeva. Soud dále dovodil, že z hlediska obecné odpovědnosti podle §420 obč. zák. neexistuje žádný právní předpis, který by žalovanému ukládal určitou povinnost ve vztahu k turistickým trasám; neukládá ji ani zákon o lesích, který naopak stanoví povinnost zachovávat v lesích potřebnou opatrnost, a hospodářská smlouva mezi magistrátem města P. a lesním závodem Z. o poskytování finančních prostředků na údržbu turistických tras rovněž nemohla založit právní odpovědnost žalovaného za stav těchto tras. Žalovaný tedy neporušil žádnou právní povinnost a za škodu žalobkyni neodpovídá.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2000, č. j. 26 Co 304/2000-98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a připustil dovolání proti rozsudku k posouzení rozsahu prevenční povinnosti žalovaného podle ustanovení §415 obč. zák. ve vztahu k turistickým stezkám na lesních pozemcích, k nimž žalovaný vykonává právo hospodaření. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se především s jeho závěrem, že žalovaný neporušil žádnou právní povinnost. Podmínky odpovědnosti za škodu vzniklou úrazem žalobkyně dne 6. 7. 1990 posuzoval podle §421 občanského zákoníku ve znění účinném před 1. 1. 1992 (§868 obč. zák.), podle nějž protiprávní úkon může spočívat v porušení určité konkrétní právní povinnosti nebo v porušení obecně stanovené právní povinnosti vyplývající z ustanovení §415 obč. zák. Podle odvolacího soudu žalobkyně neprokázala, že by žalovaný (některý z jeho pracovníků při plnění pracovních úkolů) porušil v rámci plnění úkolů organizace svoji právní povinnost. Předmětem podnikání žalovaného (resp. jeho právního předchůdce státního podniku Středočeské státní lesy B.) nebyla údržba turistických stezek a můstek, na němž došlo k úrazu žalobkyně, nebyl vůbec evidován v jeho majetku. Žádný z právních předpisů (zákon č. 61/1977 Sb., o lesích, ani zákon č. 96/1977 Sb., o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství) žalovanému neukládal povinnosti ve vztahu k turistickým stezkám a žalovaný neporušil ani povinnost vyplývající mu z ustanovení §6 písm. b) vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem (tj. povinnost organizace hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, zejména pečovat o údržbu národního majetku k plnění úkolů a nakládat s nimi v souladu s těmito úkoly), neboť předmětný můstek nesloužil k plnění jeho úkolů. Podle odvolacího soudu žalovaný neporušil ani povinnost vyplývající z ustanovení §415 obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992, neboť prováděl kontrolu stezek, včetně předmětného můstku, který byl v dobrém stavu; kulatina byla ostatně zjištěna jako zdravá i při kontrole provedené žalovaným krátce po úrazu. Prevenční povinnost podle odvolacího soudu není povinností absolutní a nemůže zajišťovat, aby ke škodám nedocházelo nikdy, tj. v žádném okamžiku; za situace, kdy udržování takových stezek není pracovní náplní žalovaného, nelze po něm ani v rámci prevenční povinnosti požadovat, aby stezky byly v každém okamžiku a za každého počasí, při značném počtu různých uživatelů, udržovány ve zcela bezvadném stavu. Svoje stanovisko odvolací soud podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 6. 1986, sp. zn. 1 Cz 25/86, zveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9 - 10, ročník 1988, pod č. 36. Podle odvolacího soudu ani hospodářskými smlouvami, uzavřenými právním předchůdcem žalovaného s Národním výborem m. P., nemohla být založena odpovědnost žalovaného za stav turistických cest a zřizovaných lesních areálů, protože žalovaný byl pouze dodavatelem objednaných prací, přičemž soustavná údržba takto zřízených turistických stezek nebyla předmětem jeho činnosti - jestliže zřízené stezky udržoval, činil tak v rámci své prevenční povinnosti. Ani metodickým návodem vydaným Ministerstvem lesního a vodního hospodářství v roce 1984 není ukládána povinnost, nýbrž pouze stanovena možnost provádění prací v souvislosti s rekreačním využití lesa. Odvolací soud z toho dovodil, že porušení právní povinnosti ze strany žalovaného nebylo prokázáno, proto se nezabýval otázkou promlčení nároku, který vůbec nevznikl, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Podle dovolatelky z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že se turistická stezka, na níž došlo k úrazu, nachází na pozemcích, k nimž žalovaný vykonává právo hospodaření. Byla zřízena v 80. letech právním předchůdcem žalovaného, který ji po celou dobu pravidelně udržoval, maje k dispozici dostatečné personální i finanční zdroje. Samotnou existenci prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení §415 obč. zák. na své straně žalovaný ve vztahu k turistické stezce ostatně ani nepopřel. Zřízením turistických stezek na daných lesních pozemcích byla podle dovolatelky založena povinnost žalovaného tyto stezky udržovat v takovém stavu, aby mohly sloužit svému účelu. Rozsah této povinnosti je dán jednak vlastním účelem, pro který byly stezky určeny, jednak i konkrétními podmínkami na různých úsecích stezky. V úsecích, které nelze obejít a které představují jedinou možnost pokračování v cestě, jako např. můstky přes vodu, je třeba údržbě a kontrole věnovat podstatně větší pozornost tak, aby byla v každém okamžiku zajištěna základní funkce můstků - bezpečný přechod přes potok, oproti těm částem turistické stezky, kde má turista možnost běžně sejít a neprůchodná nebo nebezpečná místa obejít. Podle dovolatelky v případě můstku přes Z. potok stíhala žalovaného povinnost údržby ve větším rozsahu, než tomu bylo ve vztahu k jiným úsekům stezky, a proto byl povinen provádět údržbu a kontrolu můstku v širší míře, než jak činil. Jestliže při přecházení můstku došlo k prolomení kulatiny a následně k propadnutí nohou, žalovaný podle závěru dovolatelky nedostál své prevenční povinnosti v potřebném rozsahu a umožnil tak vznik závažného poškození na zdraví, vedoucího k trvalé invaliditě žalobkyně. Odvolací soud tedy nesprávně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 1986, sp. zn. 1 Cz 25/86, který dopadá na odlišné skutkové okolnosti případu. K jejímu úrazu totiž došlo na úseku turistické stezky tvořeném můstkem vedoucím přes Z. potok, jehož použití představovalo jedinou možnost, jak se dostat na druhý břeh potoka a dále po turistické stezce pokračovat (s výjimkou brodění se vodou). Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem soudu první stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu a doplnil, že les a lesní prostory jsou místy veřejně přístupnými a jestliže do nich v průběhu dne vstoupí více návštěvníků, včetně jezdců na koních, objektivně nelze podchytit eventuální poškození můstku, které může nastat během dne. Charakter zlomené kulatiny (čerstvá zlomenina) v daném případě svědčí o tom, že závada na můstku nastala operativně a nešlo tudíž o zanedbaný závadný stav v jeho schůdnosti. I proto žalovaný nemohl zanedbat svou prevenční povinnost podle ustanovení §415 obč. zák. Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., není opodstatněné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je v dané věci založena výrokem odvolacího soudu o připuštění dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř., jímž nebyla právní otázka, pro kterou bylo dovolání připuštěno, vymezena; dovolání je proto přípustné pro řešení těch právních otázek, které byly pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 2. 1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7), a jejichž řešení bylo v dovolání zpochybněno. Tímto výrokem je současně vymezen i dovolací důvod [§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.], neboť dovolání může být odvolacím soudem připuštěno jen pro řešení právních otázek, nikoliv pro jiné otázky, jako je například posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění.
Dovolání v dané věci je proto - kromě okolností uvedených v §237 o.s.ř. [§241 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], případně §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., - přípustné pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvody podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. dovolatelka nenamítá a nevyplývají ani z obsahu spisu. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení rozsahu povinnosti žalovaného udržovat v odpovídajícím stavu turistické stezky na lesních pozemcích, k nimž vykonával v době úrazu právo hospodaření, a to z hlediska tzv. generální prevence podle §415 obč. zák. Dovolací soud je takto uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 1 a 3 o.s.ř.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovení §868 části věty za středníkem zákona č. 509/1991 Sb. je nárok žalobkyně na náhradu škody vzniklé z úrazu dne 6. 7. 1990 třeba posuzovat podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák.“), jak správně dovodil odvolací soud.
Podle §421 odst. 1 obč. zák. organizace odpovídá občanovi za škodu, kterou mu způsobila porušením právní povinnosti. Podle odst. 2 škoda je způsobena organizací, jestliže byla způsobena v rámci plnění jejích úkolů těmi, kteří tyto úkoly plnili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena. Podle odst. 3 věty první organizace se odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že škodě nemohla zabránit, ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na ní požadovat.
Podle §415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a na majetku ani k neoprávněnému majetkovému prospěchu na úkor společnosti nebo jednotlivce.
Předpokladem obecné odpovědnosti organizace za škodu podle uvedených ustanovení je 1) porušení právní povinnosti, 2) existence škody (majetková újma) a 3) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti škůdce a vznikem škody (tzv. kauzální nexus). Zavinění se předpokládá, avšak za podmínek ustanovení §421 odst. 3 obč. zák. se organizace může odpovědnosti zprostit. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak organizace skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností, např. smlouvou. Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální prevence) ukládající každému počínat si takovým způsobem, aby svým jednáním nezpůsobil škodu na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách (§415 obč. zák.), a to bez ohledu na to, zda mezi poškozeným a škůdcem existuje právní vztah či nikoliv. Porušení této povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení §420 odst.1 obč. zák. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno stejně jako vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.
Občanskoprávní prevenci lze charakterizovat jako souhrn způsobů a forem předcházení ohrožení a porušování subjektivních občanských práv, tj. práv, která jsou upravována a chráněna normami občanského práva hmotného v objektivním smyslu. Vlastní obsah úpravy občanskoprávní prevence spočívá ve stanovení určitého systému prevenčních právních povinností, jakož i nepříznivých právních následků (sankcí) spjatých s jejich ohrožením či porušením. Jinými slovy řečeno, každý je podle §415 obč. zák. povinen zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku; uvedené ustanovení mu však neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Nepočíná-li si někdo v souladu s takto obecně stanovenou právní povinností, chová se protiprávně a postihuje ho za to - za splnění dalších předpokladů - občanskoprávní odpovědnost za škodu (§420, 421 obč. zák.). Prevenční povinnost, kterou zákon v §415 obč. zák. ukládá každému ve vztahu ke všem subjektům, znamená pro vlastníka nebo správce nemovitosti povinnost užívat a spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát i o to, aby na jeho pozemku byla provedena opatření zamezující či snižující možnost vzniku škody na zdraví, na majetku a jiných hodnotách, a pokud již škoda hrozí, učinit opatření k jejímu odvrácení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1021, nebo v časopise Soudní judikatura pod č. 65/2002).
Dovolatelce je třeba přisvědčit v tom, že pro posouzení věci nejsou uplatnitelné právní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 6. 1986, sp. zn. 1 Cz 25/86, uveřejněného pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1988, podle nějž na vlastníku, správci či uživateli pozemku, který není komunikací (chodníkem), nelze ani s ohledem na ustanovení §415 obč. zák. požadovat, aby zajistil úpravy a přizpůsobení pozemku pro bezpečnou chůzi, i když je pozemek k chůzi fakticky využíván. Toto rozhodnutí se týká případů nebezpečí v místech, která nejsou k pohybu osob určena, zatímco v posuzovaném případě sloužil můstek k pěší chůzi po turistické stezce. Ne zcela přiléhavý odkaz odvolacího soudu na citované rozhodnutí však nic nemění na správnosti jeho závěru, že prováděním oprav i pravidelných kontrol můstku v rozsahu v řízení zjištěném, žalovaný neporušil povinnost tzv. generální prevence, a to ani za situace, že (jak namítá dovolatelka) právě můstek přes potok byl místem, jemuž se turista na své trase nemohl vyhnout.
Ze skutkových zjištění v projednávané věci totiž vyplynulo (skutkový stav věci není vzhledem k přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. předmětem dovolacího přezkumu, dovolatelka v tomto směru ostatně výhrady nevznáší), že žalovaný (jeho právní předchůdce) vykonával právo hospodaření k lesním pozemkům, na nichž se nacházely vyznačené turistické stezky, mj. trasa přes Z. údolí, kde na dřevěném můstku přes potok došlo k úrazu žalobkyně. Žalovaný stezky pravidelně udržoval a kontroloval, konkrétně předmětný můstek na turistické stezce přes Z. potok byl zhruba 6 měsíců před zraněním žalobkyně opraven a jeho stav byl pracovnicí žalovaného ing. R. zkontrolován naposledy asi 10 dní před úrazem; v této době nebyly dřevěné kulatiny ztrouchnivělé ani mechanicky poškozené. Bezprostřední příčinou úrazu žalobkyně byl pád vyvolaný uvolněním a prolomením jedné z kulatin, která ani při následné kontrole po úrazu nevykazovala známky zanedbané údržby či nadměrného opotřebení.
Za této situace není možné žalovanému vytýkat zanedbání (nevykonávání) náležité péče a dohledu nad majetkem, který spravoval, neboť jeho prevenční povinnost kontrolovat všechny turistické stezky tak, aby zabránil vzniku škod na životě, zdraví či majetku ve smyslu ustanovení §415 obč. zák. nelze vykládat jako povinnost počínat si tak, aby v každém okamžiku vyloučil závadu způsobilou vyvolat škodu na libovolném úseku cesty. Takový požadavek by se rovnal objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti stezky, kterou však z povinnosti tzv. generální prevence dovodit nelze. Je proto správný závěr odvolacího soudu, že s ohledem na opatření učiněná žalovaným při péči o stav turistických stezek, nelze za zanedbání prevenční povinnosti žalovaného, vedoucí k poškození zdraví žalobkyně, považovat okolnost, že kontrola stavu můstku nebyla prováděna v kratším intervalu, než odpovídalo provozním možnostem žalovaného i obvyklému opotřebení můstku běžným provozem, tedy to, že poškození můstku vzniklé nahodile (blíže nezjištěným způsobem, pravděpodobně jiným uživatelem turistické stezky) v době mezi řádnými kontrolami stavu můstku nebylo zjištěno a odstraněno před vstupem žalobkyně.
Jestliže v posuzovaném případě byl můstek řádně udržován a jeho stav kontrolován v intervalech přiměřených reálnému nebezpečí jeho poškození či opotřebení běžným provozem na turistické stezce, a přesto nepředvídatelná závada při jeho přecházení způsobila žalobkyni škodu, nedošlo ke vzniku škody následkem toho, že by obecná prevenční povinnost zakotvená v ustanovení §415 obč. zák. byla ze strany žalovaného porušena. V řízení pak nebyly zjištěny žádné další skutkové okolnosti, nasvědčující tomu, že ke škodě došlo následkem jiného konkrétního jednání či opomenutí žalovaného, jehož rozpor s ustanovením §415 obč. zák. by zakládal protiprávnost jako předpoklad obecné odpovědnosti za škodu. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) proto správně dovodil, že žalovaný neporušil právní povinnost vyplývající z ustanovení §415 obč. zák. a že jeho odpovědnost za škodu není založena.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.] správný, a proto dovolací soud dovolání podle §243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaný se práva na náhradu nákladů v tomto řízení výslovně vzdal.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2003
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu