ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.71.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 71/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně A. K.-P., zastoupené advokátem, proti žalované M. K., zastoupené advokátem, o 25.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 2127/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. srpna 2004, č. j. 11 Co 887/2003-157, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.200,-Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Poté, co usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 8. 2001, č. j. 11 Co 148/2001-87, byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 11. 2000, č. j. 15 C 2127/96-79, jímž byla žaloba na zaplacení částky 25.000,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, a věc byla okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení, okresní soud po doplnění řízení rozsudkem ze dne 25. 8. 2003, č. j. 15 C 2127/96-106, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 25.000,- Kč se 17 % úroky od 1. 1. 1995 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou jako postupitelkami a M. H. jako postupníkem byla dne 3. 10. 1994 uzavřena písemná smlouva o postoupení pohledávky, kterou měly postupitelky vůči Státnímu statku Č. K. Na základě dohody o změně smlouvy o postoupení pohledávky, datované dne 10. 3. 1995, žalovaná v prosinci roku 1994 převzala od M. H. částku 50.000,- Kč, z níž měla předat polovinu, tj. 25.000,- Kč žalobkyni, což neučinila. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná získala na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení v této výši, proto žalobě vyhověl a přiznal žalobkyni rovněž úrok z prodlení. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 8. 2004, č. j. 11 Co 887/2003-157, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalobu na zaplacení úroků ve výši 17 % z částky 25.000,- Kč za dobu od 1. 1. 1995 do 21. 10. 1996 zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak s jeho právním názorem, že na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, se neztotožnil. Dovodil, že se jedná o nárok na náhradu škody, neboť nárok žalobkyně vůči žalované je zdůvodněn tvrzením, že žalovaná od M. H. převzala dne 2. 12. 1994 částku 50.000,- Kč jako část postoupené pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 3. 10. 1994 a dohody o změně této smlouvy, a bylo prokázáno, že účastnice se ústně dohodly, že žalovaná od M. H. převezme částku 25.000,- Kč pro žalobkyni; tuto částku převzala, avšak žalobkyni nepředala. Protože žalovaná porušila povinnost vyplývající z ústní dohody mezi účastnicemi, když částku 25.000,- Kč nepředala žalobkyni ve dni následujícím po dni, kdy od M. H. převzala 50.000,- Kč, odpovídá podle ust. §420 obč. zák. žalobkyni za škodu, a neprokázala, že by vznik škody nezavinila. V souvislosti se změnou právní kvalifikace nároku přiznal odvolací soud žalobkyni úrok z prodlení až ode dne následujícího po dni, kdy byla žalované doručena žaloba, tj. ode dne 22. 10. 1996.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud na základě provedených důkazů dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Dle názoru dovolatelky je smlouva datovaná dne 10. 3. 1995 neplatná, neboť žalobkyně v ní byla jako postupitelka nesprávně označena (příjmením K. namísto P.), tato listina není pravá a žalovaná ji nepodepsala, pravost jejího podpisu nebyla v řízení dostatečně prokázána. Potvrzení o převzetí částky 50.000,- Kč ze dne 2. 12. 1994 nikdy nepodepsala a částku v něm uvedenou nepřevzala. Pokud nebyla provedena grafologická expertíza jejího podpisu, neměl k tomuto důkazu soud přihlížet, neboť nebyl předložen originál potvrzení. Namítá dále, že pan H. ji dne 2. 12. 1994 za účelem předání peněz na adrese jejího bydliště nenavštívil a peníze jí nepředal, ostatně svědci M. H. a A. H. ve výpovědi uvedli, že jí předali pouze částku 25.000,- Kč. Rovněž namítá, že v řízení není pasivně legitimovaná, neboť postupitelé nebyli vůči postupníku oprávněni společně a nerozdílně a splnění dluhu M. H. mohlo být právně účinné jen vůči každé z věřitelek. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zpochybňuje přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a namítá, že zrušující usnesení odvolacího soudu neobsahuje závazný právní názor, v jehož důsledku by soud prvního stupně rozhodl v novém rozhodnutí o věci jinak. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nedostatečná skutková zjištění a udělil mu pokyny, jak dále postupovat po procesní stránce. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není důvodné.
Pokud dovolatelka v dovolání uvádí, že je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je nutno jí v tomto dát zapravdu.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Jak vyplývá z předchozího rozhodnutí soudu prvního stupně (č. l. 79), jedním z důvodů zamítnutí žaloby byla pochybnost soudu o platnosti smlouvy ze dne 10. 3. 1995, kde byla žalobkyně označena svým rodným příjmením, ačkoli dne 25. 2. 1995 pozbyla oprávnění je užívat. Odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení (č. l. 87) vyslovil závazný právní názor, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze tuto vadu odstranit výkladem tohoto právního úkonu (§35 odst. 2 obč. zák.), popř. pokud lze objasněním skutkových okolností zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. Tímto právním názorem byl soud prvního stupně vázán a při svém dalším rozhodnutí (č. l. 106) z něj též vycházel. Podmínky přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jsou tak splněny.
Dovolatelce nelze přisvědčit v názoru, že dohoda ze dne 10. 3. 1995 je neplatná z důvodu, že žalobkyně jako postupitelka je v ní označena svým rodným příjmením (K. namísto P.).
Podle ust. §37 dodst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Zcela správný je názor odvolacího soudu, vyslovený ve zrušujícím usnesení, že vada v označení smluvní strany sama o sobě nezpůsobuje její neplatnost, pokud lze výkladem či objasněním skutkových okolností zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. Pochybnost o tom, zda je žalobkyně účastníkem uvedené smlouvy, když namísto svého tehdejšího použila své rodné příjmení, byla vyloučena řadou provedených důkazů (zejména kopií ověřovací knihy notářky JUDr. P. D., výpovědí svědka M. H. i výpovědí žalobkyně), z nichž vyplývá, že osobou, která smlouvu podepsala, byla žalobkyně. Není tedy důvodu pochybovat o totožnosti některé ze stran smlouvy ze dne 10. 3. 1995.
Ani námitka o nedostatku pasivní legitimace žalované ve sporu se žalobkyní z důvodu, že splnění dluhu p. H. bylo vůči ní „právně účinné„ jen v rozsahu 25.000,- Kč, není opodstatněná. Rozhodující pro posouzení důvodnosti nároku uplatněného žalobkyní proti žalované není otázka, zda postupník M. H. byl povinen plnit každému z postupitelů zvlášť, nýbrž rozhodující je ta skutková okolnost, že plnění ve výši 50.000,- Kč bylo předáno žalované, které je podle ústní dohody se žalobkyní převzala a měla z ní polovinu žalobkyni předat, což neučinila.
Ostatní námitky dovolatelky, že smlouvu a potvrzení o převzetí částky 50.000,- Kč ze dne 2. 12. 1994 nepodepsala, že částku 50.000,- Kč od M. H. nepřevzala apod., jsou námitkami proti skutkovým zjištěním a jsou pouze opakováním jejího tvrzení, s nímž se soudy obou stupňů vypořádaly. Dovolatelka jimi uplatňuje dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, co kterému svědkovi měl či neměl soud uvěřit, že k některému důkazu neměl soud přihlížet nebo že není pro skutkové zjištění důležitý. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který svůj skutkový závěr učinil na základě zjištění čerpaných z důkazů provedených v řízení, takže vzal v úvahu pouze ty okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení a jež mají oporu v obsahu spisu, a nepochybil, když věrohodnost jednotlivých tvrzení hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy.
V dané věci je rozhodnou skutečností, že žalovaná převzala od M. H. částku 50.000,- Kč, z níž polovina náležela žalobkyni, avšak žalovaná ji nepředala. Tento skutkový stav vyplývá z provedených důkazů, jak jsou jednotlivě uvedeny v rozhodnutí odvolacího soudu, a to z listinných důkazů (smlouva o postoupení pohledávky, dohoda o změně této smlouvy ze dne 10. 3. 1995, potvrzení o předání částky 50.000,- Kč, odborné vyjádření Kriminalistického ústavu) i ze svědeckých výpovědí M. H. a A. H. před soudem prvního stupně.
Skutkový závěr, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, vyplývá z důkazů provedených v řízení a nejde tedy o situaci, že by při zjišťování skutkového stavu věci soud opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány, nebo že by pro svá skutková zjištění neměl oporu v provedeném dokazování. V dané věci nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkových zjištění, která v základní sporné otázce nemají oporu v provedeném dokazování.
Pro úplnost je však třeba dodat, že právním důvodem vzniku povinnosti žalované vůči žalobkyni není v daném případě odpovědnost za způsobení škody (§420 obč. zák.), jak uvažoval odvolací soud, nýbrž smluvní ujednání účastnic (srov. §489 obč. zák.). Nárok žalobkyně na plnění vyplývá ze závazkového právního vztahu, jenž byl mezi nimi smluvně založen.
Jestliže se žalovaná dohodou zavázala, že plnění připadající na žalobkyni od M. H. za ni převezme a žalobkyni je předá, a tento svůj závazek nesplnila, jde po právní stránce o nárok na plnění ze závazkového právního vztahu, založeného smlouvou, nikoliv o nárok z odpovědnosti za škodu podle ust. §420 obč. zák., která - při splnění podmínek stanovených v zákoně - vzniká mimosmluvně. I když nesplnění smluvní povinnosti (jakožto porušení právní povinnosti) může být také jedním z předpokladů obecné odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 obč. zák., nepřichází aplikace tohoto ustanovení v úvahu v případě, že na účastníku závazkového právního vztahu je požadováno splnění jeho povinnosti ze smlouvy, tedy jestliže uplatněný nárok na plnění v požadované výši vyplývá přímo ze smluvního závazku (srov. též rozhodnutí NS ČR, sp. zn 25 Cdo 1569/99, ze dne 22. srpna 2001).
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu správné, a i když právní posouzení uplatněného nároku odvolacím soudem není v uvedeném směru zcela přesné, nemá toto pochybení vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Dovolací soud proto dovolání žalované podle ust. §243b odst. 2, věty první před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1, kdy ve věci úspěšná žalobkyně má proti žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon v částce 4.125,- Kč (odměna z částky určené podle ust. §10 odst. 3 a §3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2006
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu