ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.84.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 84/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) nezletilého M. H. , b) Ing. L. H. , c) A. Č. , d) M. Č. , e) Má. Č. , f) H. C. , všech zastoupených JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti žalované Fakultní nemocnici Královské Vinohrady , IČO 00064173, se sídlem Praha 10, Šrobárova 50, zastoupené JUDr. Miroslavem Bartoněm, advokátem se sídlem Praha 2, Záhřebská 33, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 371/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2012, č. j. 16 Co 265/2011-370, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, č.j. 16 C 371/2008-169, ve spojení s doplňujícími usneseními ze dne 11. 4. 2001, č.j. 16 C 371/2008-172, a ze dne 1. 12. 2011, č.j. 16 C 371/2008-251, zamítl žalobu, kterou se na žalované domáhal žalobce a) zaplacení 240.000,- Kč s příslušenstvím a 5.952,- Kč měsíčně počínaje dnem 6. 6. 2008, žalobce b) zaplacení 240.000,- Kč s příslušenstvím a měsíčně 30.999,99 Kč s příslušenstvím a 974,50 Kč s příslušenstvím a 174.306,- Kč s příslušenstvím, žalobce c) zaplacení 240.000,- Kč s příslušenstvím, žalobce d) zaplacení 240.000,- Kč s příslušenstvím, žalobce e) zaplacení 175.000,- Kč s příslušenstvím a žalobce f) zaplacení 175.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobci se domáhali zaplacení uvedených částek jako pozůstalí po A. H. (dále jen „poškozená“), která zemřela dne 7. 9. 2006 po porodu žalobce a) v žalované nemocnici. Uváděli, že postup lékařů žalované v průběhu těhotenství a zejména bezprostředně po porodu nebyl na stanovené odborné výši (lege artis) a toto pochybení bylo v příčinné souvislosti se smrtí poškozené. Soud vyšel ze znaleckých posudků, podle nichž v rámci předporodní péče byla u poškozené zjištěna výrazná hypertenze, proto měly být kontroly až do hospitalizace častější, znalci však konstatovali, že pouze toto pochybení není v příčinné souvislosti s úmrtím poškozené. Ta byla hospitalizována po kontrole 4. 9. 2006, následující den byl proveden porod císařským řezem. Soud ze znaleckých posudků zjistil, že všechna následující léčebná péče byla v souladu se stavem současného poznání a vědy. Soud poukázal na skutečnost, že z kontrolních vyšetření před hospitalizací nebylo možno nastalé zdravotní komplikace předpovědět. Pokud byly ve zdravotní péči znaleckou komisí žalované zjištěny určité nedostatky, neobsahovalo podle soudu toto vyjádření hodnocení, zda jsou v příčinné souvislosti s úmrtím poškozené. Na základě provedených důkazů uzavřel, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi postupem při léčebné péči o poškozenou a jejím úmrtím, a to v předporodní ani poporodní fázi. Odpovědnost žalované za vzniklou škodu nebylo možné dovodit podle §420 obč. zák. ani ve spojení s §415 obč. zák., jelikož na nastalé komplikace lékaři reagovali okamžitě a snažili se je řešit provedením porodu císařským řezem, dále péčí, léčením a provedením dalších chirurgických zákroků pro záchranu života poškozené.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2012, č. j. 16 Co 265/2011-370, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujících usnesení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování, zejména výslechy pověřených zpracovatelů znaleckého posudku Fakultní nemocnice v Olomouci, znaleckým posudkem Lékařské fakulty UK v Plzni, a důkazy listinami o průběhu předporodní a poporodní péče o poškozenou. Konstatoval, že existence škody na zdraví je nepochybná, znalci se shodli i na určitých pochybeních při léčbě zakládajících postup „non lege artis“, spočívající v nedostatečně vedené dokumentaci, v delších intervalech mezi závěrečnými předporodními prohlídkami pacientky a konečně i v tom, že při poporodní péči nebylo včas k dispozici hemokoagulační vyšetření, které signalizovalo počínající rozvoj diseminované intravaskulární koagulace (dále jen „DIC“). Rozhodující pro zamítavé rozhodnutí však podle odvolacího soudu bylo, že ani v případech, kdy bylo zjištěno, že postup lékařů byl „non lege artis“, nelze dovodit příčinnou souvislost mezi takovým chybných postupem a úmrtím poškozené. Ze znaleckých posudků totiž nevyplynulo, že by včasnější poslední návštěvy ve zdravotnickém zařízení a dřívější hospitalizace poškozené škodě na zdraví zabránily. Zástupci obou znaleckých ústavů konstatovali, že lze pouze spekulovat, zda by léčba vycházející z včas dodaných vyšetření měla jiný průběh či výsledek. Znaleckými posudky bylo poukázáno na velmi prudký rozvoj DIC, jejíž možná existence byla naznačena již předchozími vyšetřeními, čemuž byla přizpůsobena i zvolená léčba, při níž byly využity dostupné možnosti včetně velmi drahého léku Novosevenu. Oba znalecké ústavy zdůraznily závažnost tohoto onemocnění, které při dodržení všech doporučených postupů vycházejících z nynější úrovně lékařské vědy často končí smrtí. Odvolací soud v této souvislosti uzavřel, že příčinná souvislost zde zůstává pouhou neprokázanou možností, když při léčbě poškozené k zásadním pochybením lékařů žalované nedošlo, a pokud byla určitá pochybení zjištěna, nejsou tato pochybení v příčinné souvislosti se smrtí poškozené. Příčinnou souvislost nepotvrdil ani žalobci předložený posudek slovenského lékaře MUDr. Š.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci společné dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost opírají o ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Namítají vadu řízení, spočívající v porušení zásady dvojinstančnosti soudního řízení, když klíčové důkazy – výslechy znalců byly provedeny až v odvolacím řízení, a žalobci nemohli na takto zjištěné skutečnosti adekvátně reagovat novými návrhy a tvrzeními z důvodu zákazu novot s výjimkami uvedenými v ustanovení §205a o. s. ř. Poukázali na nesprávnost postupu odvolacího soudu, který se nezabýval znaleckým posudkem MUDr. Š. a označil jej za problematický, a to s ohledem na cizozemský původ znalce, přestože tento důkaz byl odvolacím soudem připuštěn a v řízení proveden. Dovolatelé se dále domnívají, že poskytování zdravotnické péče žalovanou má provozní povahu, proto měla být celá věc posuzována podle ustanovení §420a obč. zák. jako škoda vzniklá provozní činností, přičemž žalovaná neprokázala taxativně uvedený důvod pro zproštění odpovědnosti za tuto škodu podle §420 odst. 3 (správně §420a odst. 3) obč. zák. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výroku I. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o něm rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde (odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud neshledal ani přípustnost dovolání podle písmene c), které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Otázka aplikace §420a obč. zák. namísto §420 obč. zák., předložená dovolateli, není zásadního právního významu, neboť je odvolacím soudem vyřešena správně a v souladu s dosavadní judikaturou.
Objektivní odpovědnost za škodu podle §420a obč. zák. se vztahuje na škodu způsobenou provozní činností, tj. činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při této činnosti, popř. fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí. Aplikace uvedeného ustanovení nepřichází v dané věci v úvahu, neboť podle skutkových tvrzení žaloby příčinou úmrtí poškozené měla být předporodní či poporodní zdravotní péče, která byla poškozené v zařízení žalované poskytnuta, mělo tedy jít o následek provedených lékařských zákroků a nikoliv o následek činnosti, kterou lze ve smyslu tohoto ustanovení považovat za „provozní“, tedy o škodu způsobenou samotným provozováním nemocnice (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 25 Co 167/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 3, ročník 1997, str. 97, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4758/2008).
Námitka chybného procesního postupu odvolacího soudu, který doplnil dokazování soudu prvního stupně o výslechy zpracovatelů znaleckých posudků, což mělo vést k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž je (nepředstavuje-li současně otázku zásadního právního významu, tj. nejde o sporný výklad procesního předpisu) dovolacím důvodem nezpůsobilým založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam tato otázka nemá již proto, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 31, pod č. 128, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07). Ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 4. 2005 nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu první stupně podle ustanovení §219a odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a není tedy v rozporu se zákonem postup odvolacího soudu, který tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011).
Zjevně nepřípadná je i námitka dovolatelů, že při rozhodování věci nebyl zohledněn znalecký posudek MUDr. Š. ze Slovenska, a proto zásadní právní význam nemá ani dovolateli formulovaná otázka „relevance důkazu posudkem znalce vykonávajícího svou činnost v jiné zemi EU, zejména za situace, pokud tento důkaz byl soudem připuštěn a v řízení proveden“. Odvolací soud se k závěrům vyplývajícím z uvedeného posudku vyjádřil a uzavřel, že tento posudek především neodpověděl na klíčovou otázku, tedy zda a jak se určitá pochybení podílela na vzniklé škodě na zdraví. Pouze v reakci na námitku neobjektivnosti posudků všech lékařů z České republiky a požadavek žalobců na vyžádání posudku ze zahraničí odvolací soud konstatoval „problematičnost“ odborného vyjádření z ciziny s odůvodněním, že takové vyjádření nesplňuje náležitosti znaleckého posudku dle českého práva a zejména úroveň odborné lékařské péče je třeba vždy posuzovat ve vztahu ke standardům stanoveným odbornými společnostmi v ČR. Tento závěr v obecné rovině nelze považovat za iracionální a především – jak již bylo řečeno – nebyl pro odvolací soud překážkou, aby se předloženým odborným vyjádřením slovenského lékaře zabýval a v rámci provedeného dokazování je hodnotil.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované a vedlejšímu účastníkovi žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu