ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.864.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 864/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně E. K. , zastoupené JUDr. Emanuelem Mašínem, advokátem se sídlem Praha 5, Pavla Švandy ze Semčic 12, proti žalované České podnikatelské pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group , IČ 63998530, se sídlem Praha 4, Budějovická 5, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 10 C 205/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009, č.j. 28 Co 365/2009-57, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 1. 2006, č.j. 10 C 205/2005-17, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 986.400,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně požadovala odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši dalšího dvojnásobku bodového ohodnocení stanoveného znalci z oboru posudkového lékařství a psychiatrie s tím, že žalovaná jí vyplatila částku 493.200,- Kč, což odpovídá 4110 bodům podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, při sazbě 120,- Kč za bod. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně utrpěla dne 11. 4. 2003 úraz při dopravní nehodě. V době úrazu jí bylo 28 let, před úrazem byla zcela zdráva, sportovala, dělala závodně atletiku, jezdila s manželem lyžovat, žila společenským životem, měla řadu přátel, řídila automobil a byla na mateřské dovolené s osmiměsíčním synem. Po úrazu nemůže vykonávat řadu domácích prací, značnou část péče o dítě a domácnost musel převzít její manžel, a je tak závislá na jeho pomoci, při jízdě v autě může sedět jen na zadním sedadle a trpí úzkostnými stavy. Nemůže také sportovat a je omezena ve společenském životě. Před nástupem na mateřskou dovolenou pracovala jako administrátor ve společnosti Ahold, po úrazu je v pracovní neschopnosti a trpí bolestmi. Znalec MUDr. Miroslav Nosek hodnotil ztížení společenského uplatnění v souvislosti s úrazem, při němž žalobkyně utrpěla poranění hlavy, krční a hrudní páteře a levé ruky, celkem 700 body s tím, že pro závažné následky zvýšil toto ohodnocení o 50%, tj. celkem na 1050 bodů. Znalec doc. MUDr. Jaroslav Baštecký pak hodnotil ztížení společenského uplatnění žalobkyně z hlediska psychiatrického jako protrahovanou depresivní reakci dosud středního až těžšího stupně celkem 2040 body, se zvýšením o 50%, tj. celkem 3060 bodů. Soud prvního stupně uzavřel, že ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., se u žalobkyně jedná o případ zvlášť výjimečný, proto dvojnásobné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění bylo důvodné.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2009, č.j. 28 Co 365/2009-57, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak se závěrem o splnění předpokladů pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobkyně se neztotožnil. Uzavřel, že žalobkyně nebyla vyřazena z výkonu dosavadního povolání, nedošlo ke změně její pracovní schopnosti ani k invaliditě, ani nebyla vyřazena z rodinného a společenského života a její kulturní, sportovní či jiné zapojení před úrazem nebylo na vysoké úrovni, proto nepovažoval zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. za opodstatněné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka je přesvědčena, že omezení, kterým je v důsledku svých trvalých následků vystavena, jsou výrazným zásahem do způsobu jejího života, a že je možno je hodnotit jako zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Dovolatelka popisuje své zdravotní obtíže, které jí omezují ve výkonu domácích prací, v péči o syna, jakož i ve sportovních i kulturních aktivitách, které před úrazem provozovala. Uvádí, že jí byl nabízen částečný invalidní důchod, který s ohledem na následné snížení pracovního uplatnění odmítla. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemá na vyšší odškodnění nárok, protože kulturní, sportovní a jiné společenské zapojení před úrazem nebylo u ní na vysoké úrovni. Tento závěr dovolatelka označuje za přežitý. Namítá, že při jeho důsledném dodržování by docházelo k diskriminaci, zdraví sportovce či politika by bylo cennější než zdraví obyčejného člověka, což by odporovalo by principu rovnosti občanů. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 273/2005, jímž byl řešen obdobný případ a v němž byl vysloven závěr, že zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění o dvojnásobek je nepřiměřeně nízké. Zdůrazňuje, že požadované odškodnění je poskytováno na zbytek jejího života, tedy na dalších minimálně 40 let, a proto je nelze považovat za nepřiměřeně vysoké. Konečně upozorňuje, že částka 120 Kč za 1 bod byla stanovena již před deseti lety, takže v průběhu doby její reálná hodnota klesla zhruba o třetinu. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím a navrhla, aby dovolací soud potvrdil rozsudek odvolacího soudu jako správný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Především je nutno zdůraznit, že z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v řízení před soudem prvního stupně, případně též před odvolacím soudem, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Právní úprava proto stanoví, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.) a že dokazování provádí dovolací soud jen k prokázání důvodů dovolání (§243a odst. 2 věta první o. s. ř.). Tímto způsobem se zajišťuje, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen a že správnost rozhodnutí odvolacího soudu nebude dovolací soud posuzovat s přihlédnutím k novým skutečnostem, které doposud nebyly tvrzeny, nebo k důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, a ke kterým odvolací soud tedy ani nemohl přihlédnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1430/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4830/2009). Pokud tedy dovolatelka v dovolání podrobně popisuje v jakých směrech poškození zdraví nepříznivě ovlivnilo její zapojení do společenského života, ačkoli tyto okolnosti nebyly součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně ani soudu odvolacího, nemůže dovolací soud k těmto skutkovým tvrzením při prověřování správnosti právního posouzení věci přihlížet.
Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci v úvaze odvolacího soudu o výkladu podmínek pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (dále jen „vyhláška“). K tomu je třeba uvést, že pro určení výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Kromě zvýšení bodového ohodnocení podle §6 odst. 1 vyhlášky lze odškodnění dále přiměřeně zvýšit podle §7 odst. 3 vyhlášky, avšak jen ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, neboť odškodnění již v základní výměře určené na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje již samo o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010).
Žalobkyni lze sice přisvědčit, že názor omezující mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění pouze na případy, kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné, byl v soudní praxi postupně překonán (srov. citované stanovisko), avšak nadále platí, že musí jít o zvlášť výjimečné případy mimořádného zřetele hodné ve shora vyloženém smyslu.
Námitka rozporu se zásadou rovnosti občanů neobstojí rovněž, neboť rovnost nelze chápat abstraktně a mechanicky: k porušení rovnosti dochází jen tehdy, jestliže se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zachází rozdílným způsobem, aniž by pro to existovaly objektivní a rozumné důvody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02, vyhlášený pod č. 40/2003 Sb.). Je přitom zřejmé, že totéž poškození zdraví, shodně bodově ohodnocené, může mít pro společenské uplatnění různých osob různě závažné následky (viz např. učebnicový příklad amputace prstu u houslového virtuosa), což odůvodňuje i rozdílné zacházení, ve sledovaných souvislostech přiznání mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci lze dovodit, že odvolací soud uvedená základní východiska právní úpravy respektoval a zvážil všechny relevantní okolnosti. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění uhrazené žalobkyni žalovanou dobrovolně již před zahájením tohoto řízení ve výši 493.200,- Kč nelze považovat za nepřiměřeně nízké ve vztahu k rozsahu, v jakém jsou (podle soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu, z něhož vycházel i soud odvolací) omezeny či ztíženy možnosti žalobkyně pro další uplatnění v životě a ve společnosti, zahrnuje i zohlednění jejího věku, a v porovnání s jinými případy, kdy trvalá ztráta dosavadních možností poškozeného je rozsáhlá a výrazná, odpovídá i principu proporcionality. Představa dovolatelky o zvýšení náhrady o dvojnásobek základního bodového ohodnocení neodpovídá ustálené soudní praxi, která výrazné odškodnění přisuzuje jen natolik závažným následkům, pro které je poškozený pro zbytek života téměř zcela vyloučen ze všech oblastí života, zbaven možnosti vykonávat veškeré dosavadní aktivity či je odkázán na trvalou pomoc třetí osoby, což není případ žalobkyně. Odvolací soud tato hlediska zvažoval, respektoval tak právní úpravu i soudní judikaturu a jeho závěr, že vzhledem ke konkrétním okolnostem důvody pro požadovanou výši zvýšení náhrady dány nejsou, lze považovat za správný.
Přiléhavý není ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 273/2005, neboť nejde o skutkově srovnatelné případy, zejména proto, že v uvedené věci bylo poškození zdraví žalobce i následky pro jeho společenské (zejména profesní a rodinné) uplatnění závažnější (žalobce ve věku 22 let se stal plně invalidním a „došlo k výraznému omezení a v určitém směru k úplné ztrátě jeho možností plnohodnotně se zařadit do společnosti“).
Zdůrazňuje-li dovolatelka, že požadované odškodnění je poskytováno na zbytek jejího života, tedy na dalších minimálně 40 let, nutno podotknout, že náhrada za ztížení společenského uplatnění je jednorázovým odškodněním nemajetkové újmy spočívající ve zhoršení kvality života (odlišným od náhrady za ztrátu na výdělku či náhrady nákladů léčení), a nelze ji tedy rozpočítávat na jednotlivé dny hypotetické doby života poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008).
K námitce, že ke stanovení hodnoty bodu došlo již před deseti lety a že reálná hodnota odškodnění stanoveného podle vyhlášky v průběhu doby klesla, lze uvést, že soudu nepřísluší oprávnění mimořádným zvýšením odškodnění za ztížení společenského uplatnění předjímat potřebu či obsah eventuální nové právní úpravy a nahrazovat tak činnost legislativní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2282/2004).
Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není naplněn, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správné, a vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží, aniž byly uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu