ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.877.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 877/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně H. V. , zastoupené JUDr. Vladimírou Smetanovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Vodičkova 20, proti žalované Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 471 16 617 , se sídlem Praha 8, Pobřežní 21, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem, se sídlem Praha 1, U Prašné brány 3, o 14.203.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 301/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2012, č. j. 14 Co 433/2012-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
I. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala pojistného plnění na náhradu škody na zdraví, kterou utrpěla při dopravní nehodě způsobené dne 4. 7. 2003 provozem motorového vozidla pojištěného u žalované. Žalovaná žalobkyni poskytla odškodnění bolesti ve výši 144.100,- Kč a ztížení společenského uplatnění ve výši 420.000,- Kč. Žalobkyně požadovala doplacení 232.700,- Kč na bolestném a 13.971.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 6. 2012, č.j. 22 C 301/2007-135, uložil žalované zaplatit žalobkyni 6.552.800,- Kč s příslušenstvím, co do částky 7.650.900,- Kč s příslušenstvím a zákonného úroku ze 114.000,- Kč za dobu od 11. 12. 2007 do 14. 10. 2011 žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalované k úhradě soudního poplatku. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně utrpěla vážné poškození zdraví při dopravní nehodě, kterou způsobila její matka vozidlem pojištěným u žalované. Žalovaná následně žalobkyni poskytla plnění ve výši 144.100,- Kč (bolestné) a 420.000,- Kč (náhrada za ztížení společenského uplatnění). Soud uplatněný nárok posoudil podle §6 a §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“), jako přímý nárok poškozeného na plnění vůči pojišťovně škůdce. K námitce promlčení vznesené žalovanou dovodil, že ve smyslu ustanovení §104 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2004 (dále jen „obč. zák.“) je za pojistnou událost (§797 odst. 2 obč. zák.) třeba považovat okamžik ustálení zdravotního stavu poškozené. Dle revizního znaleckého posudku Univerzity Karlovy v Praze bylo možno zdravotní stav žalobkyně považovat za ustálený pro účely bolestného ke dni 14. 10. 2003, kdy byla ukončena její hospitalizace, a pro účely náhrady za ztížení společenského uplatnění ke dni 4. 7. 2005, tj. po uplynutí dvou let od dopravní nehody. Jelikož žaloba byla podána 13. 12. 2007, není nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění promlčen (§101 obč. zák.). Žalovaná neodškodnila žalobkyni za utrpěnou bolest hodnocenou revizním znaleckým posudkem podle položek S 067 a S 110, proto žalobkyni přiznal náhradu za bolest ve výši 114.000,- Kč; ve zbytku je nárok na bolestné promlčen. Podle bodového ohodnocení revizním znaleckým posudkem, včetně zvýšení o 50 % podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „vyhláška“), činí náhrada za ztížení společenského uplatnění 658.800,- Kč. Na základě zjištění, že v důsledku úrazu došlo k zásadní změně v životě žalobkyně, resp. k výraznému omezení až ztrátě jeho kvality, shledal soud důvody pro mimořádné navýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky. Konstatoval, že žalobkyně utrpěla úraz v dětském věku, v době, kdy navštěvovala základní školu, kde prospívala s vyznamenáním, věnovala se malování, keramice, zpívala v kostelním sboru, hrála divadlo a chtěla se stát zahradní architektkou. Po úrazu je zcela odkázána na péči matky, je upoutána na invalidní vozík, špatně vidí, trpí demencí, je výrazně omezena v možnosti volby povolání a pracovního uplatnění, není schopna navázat sociální kontakty, najít si partnera nebo vést sexuální život. Za přiměřené soud považoval zvýšení základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění na čtrnáctinásobek, tj. 6.200.000,- Kč.
K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2012, č. j. 14 Co 433/2012-188, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že se žaloba ohledně 114.000,- Kč s příslušenstvím zamítá, ve zbytku rozsudek ve vyhovujícím výroku potvrdil, zastavil řízení o odvolání, která vzala žalobkyně zpět, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právo poškozeného na plnění proti pojistiteli škůdce podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se promlčuje podle §101 ve spojení s §104 obč. zák. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5175/2008 konstatoval, že podle všeobecných pojistných podmínek žalované je pojistnou událostí vznik povinnosti pojištěného (škůdce) nahradit poškozenému škodu. Povinnost škůdce nahradit poškozenému škodu vzniká splněním všech zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Povinnost nahradit škodu na zdraví vzniká v okamžiku, kdy lze škodu vyčíslit, resp. v okamžiku, kdy je zdravotní stav poškozeného ustálen natolik, aby bylo možné provést jeho zhodnocení. Zdravotní stav žalobkyně bylo možno považovat za ustálený z hlediska ohodnocení ztížení společenského uplatnění ke dni 4. 7. 2005, tříletá promlčecí doba tedy počala běžet 4. 7. 2006; nárok na odškodnění ztížení společenského uplatnění byl u soudu uplatněn před jejím uplynutím. K ustálení zdravotního stavu pro účely stanovení bolestného došlo ke dni 14. 10. 2003, běh promlčecí doby tak skončil 14. 10. 2007 a nárok na zaplacení bolestného byl ke dni podání žaloby promlčen; není přitom rozhodné, zda a kdy byly jednotlivé položky bolestného ohodnoceny znaleckým posudkem, jak se mylně domníval soud prvního stupně. Přestože soud prvního stupně při stanovení přiměřeného navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění nesprávně vycházel jen ze základního bodového ohodnocení, je odškodnění v přiznané výši přiměřené následkům utrpěného úrazu a nevybočuje z mezí rozhodovací praxe soudů.
Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně a rozhodnuto o nákladech řízení a soudním poplatku, napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje ve vyřešení otázky, zda je pojistnou událostí rozhodnou pro počátek běhu promlčecí doby ve smyslu ustanovení §104 obč. zák. dopravní nehoda, nebo okamžik vzniku každého dílčího nároku na náhradu škody (nárok na náhradu věcné škody, bolesti, ztížení společenského uplatnění apod.). Domnívá se, že pojistnou událostí v případě pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla je dopravní nehoda jako skutečnost, která je „kryta“ pojištěním. Vznik škody je pak důsledkem pojistné události nikoli pojistnou událostí samotnou. Při akceptaci názoru odvolacího soudu by z jedné dopravní nehody mohlo vzniknout několik pojistných událostí v závislosti na počtu uplatnitelných nároků na náhradu škody, což považuje za nepřípustné. Připomíná, že nárok poškozeného na plnění podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. je typově jiným nárokem než nárok poškozeného na náhradu škody, a proto také promlčecí dobu k jeho uplatnění, resp. její počátek, nelze subjektivizovat a vázat na existenci stejných okolností (zde ustálení zdravotního stavu). Odvolacímu soudu vytýká nesprávný, z kontextu vytržený výklad čl. I bodu 4 všeobecných pojistných podmínek, z něhož dle dovolatele vyplývá, že o pojistnou událost se jedná, je-li provozem vozidla jinému způsobena škoda (za podmínek podle bodu 1 - 3), kterou je pojištěný povinen nahradit; ke vzniku povinnosti nahradit škodu přitom logicky dochází už v okamžiku dopravní nehody. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť se jednalo o první rozhodnutí v dané věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012 a je pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), a proto při zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Ohledně vymezení pojistné události pro účely stanovení počátku běhu promlčecí doby podle §101 a §104 obč. zák. v případě uplatnění přímého nároku poškozeného vůči pojistiteli podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. dospěl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5175/2008, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 7235, k závěru, od něhož nemá důvod se v dané věci odchylovat, že pro vymezení pojistné události je vždy nutno vycházet z pojistné smlouvy, resp. pojistných podmínek konkrétní pojišťovny, neboť zákon č. 168/1999 Sb., jímž je pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla upraveno, definici pojistné události neobsahuje, definuje toliko škodnou událost, jíž se rozumí způsobení škody provozem vozidla [§2 písm. h) zákona č. 168/1999 Sb.].
Přes odlišnost nároku na plnění podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. od nároku na náhradu škody je zřejmá jejich věcná souvislost, která opodstatňuje závěr, že stejně jako je nepřijatelné, aby se nárok na náhradu škody promlčel ještě dříve, než škoda vznikla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001), je obdobně nepřijatelné, aby se nárok na pojistné plnění dle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. promlčel dříve, než vznikla škoda. Proto stejně jako událost, z níž škoda vznikla, ve smyslu §106 odst. 2 obč. zák. zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné, obdobně pojistná událost, je-li obecně vymezena jako skutečnost, s níž je spojena povinnost pojistitele plnit pojištěnému, jemuž vznikla škoda, není zásadně totožná s dopravní nehodou a zahrnuje i vznik škody (včetně škody na zdraví). Nejde přitom o žádnou „subjektivizaci“ promlčecí doby, jak se domnívá žalovaná, neboť vznik škody se posuzuje z objektivního hlediska.
Odvolací soud, který při stanovení pojistné události v daném případě vycházel ze všeobecných pojistných podmínek předložených žalovanou, postupoval v souladu se shora citovanými judikaturními závěry.
Otázka výkladu jednotlivých ustanovení uzavřené pojistné smlouvy včetně jejích příloh (všeobecných smluvních podmínek i dalších smluvních ujednání) nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladů projevů vůle, jde o skutková zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného v časopisu Soudní judikatura č. 3/2002 pod poř. č. 46, a usnesení ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 4489/2007, a ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2798/2008).
Dovolání formálně (bez uvedení konkrétních námitek) napadá rovněž výroky, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované nahradit náklady řízení žalobkyni a státu a zaplatit soudní poplatek. Nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, však mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání žalované nesplňuje předpoklady přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu