ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1067.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1067/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně T. Ž., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Ing. Z. P. a 2) V. P., zastoupeným advokátem, o uložení povinnosti pronajímateli bytu k zajištění výkonu práv spojených s užíváním bytu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 334/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č. j. 22 Co 242/2004-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 1. 2004, č.j. 13 C 334/2003-107, uložil žalovaným, aby do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně zajistili žalobkyni nepřetržitou dodávku pitné vody a dodávali pitnou vodu do bytu ve 4. patře v domě č.p. 9, ulice A. v K., sestávajícího se z jedné obytné místnosti, kuchyně a příslušenství (dále jen „předmětný byt“); dále rozhodl i o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě předběžného opatření uvedeného soudu ze dne 5. 3. 2003, č.j. 13 C 334/2003-6, byla voda do předmětného bytu dodávána denně pouze mezi 7.00 a 8.00 hodinou ranní a dále v době od 18.00 do 19.00 hodin večer, neboť mezi účastníky řízení byly neshody ohledně výše nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu, pro které bylo současně u nadepsaného soudu vedeno řízení pod sp. zn. 9 C 1175/2001 o zaplacení nedoplatku na nájmu a dodávkách služeb spojených s užíváním bytu. Proto soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že žalovaní pronajímatelé neumožnili žalobkyni plný a nerušený výkon práv nájemce spojených s užíváním bytu (§687 obč. zák.) tím, že ji do vydání předběžného opatření řádně nedodávali vodu. Z instalace fakturačních měřidel rovněž vyplynulo, že dodávky vody byly sjednány mezi žalovanými (pronajímatelem) a dodavatelem vody V. s.r.o. K., jejichž právní vztahy podléhaly regulaci dle zákona č. 274/91 Sb. a vyhlášky č. 428/2001 Sb. Podle citovaných právních předpisů teprve v případě neplacení dodávek odběratelem (žalovanými), nastoupila sankce zastavení těchto dodávek ze strany dodavatele. Pokud se týkalo vztahu mezi žalobkyní a žalovanými, byly podle soudu prvního stupně dodávky služeb upraveny smluvně ve smyslu §663 a násl. obč. zák. Jestliže se tedy žalovaní domnívali, že žalobkyně své povinnosti nájemce neplnila, mohli se jich domáhat žalobou na plnění, jak učinili v řízení sp. zn. 9 C 1175/2001, pokud šlo o nedoplatky nájemného a na dodávkách služeb, nebo žalobou na přivolení k výpovědi z nájmu bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Zákon v dané situaci pronajímateli jiné právní prostředky ani nedával, naopak nájemci umožňoval, aby se na pronajímateli domáhal slevy z nájemného pro případ, že porušuje povinnosti omezením dodávek služeb spojených s užíváním bytu.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 10. 2004, č.j. 22 Co 242/2004-133, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, kterým byla žalovaným společně a nerozdílně uložena povinnost žalobkyni dodávat pitnou vodu do předmětného bytu, tak, že žalobu v této části zamítl, a ve zbývající části meritorní výrok napadeného rozhodnutí potvrdil; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, zaujal však částečně odlišný názor v otázce právního posouzení věci. Podle odvolacího soudu to byli sami žalovaní, kteří opakovaně uvedli (viz vyjádření 1. žalovaného při jednání před soudem prvního stupně dne 17. 9. 2003 nebo před odvolacím soudem dne 26. 10. 2004), že vodu do bytu žalobkyně nedodávali. Protože povinnost pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu ve smyslu §687 odst. 1 obč. zák. byla soudně vymahatelná a bylo ji třeba odlišovat od povinnosti dodávat vodu, kterou měl podle zákona č. 274/2001 Sb. provozovatel vodovodu, kterým v daném případě byla společnost V. s.r.o. K., nebylo možné žalovaným uložit povinnost dodávat pitnou vodu, ale pouze povinnost zajistit žalobkyni nepřetržitou dodávku pitné vody. Za bezvýznamnou pokládal odvolací soud skutečnost, že mezi účastníky řízení byly rozpory ohledně výše nájemného a úhrady služeb spojených s užíváním bytu, neboť žádné ustanovení občanského zákoníku pronajímateli neumožňuje svévolně regulovat nájemci dodávky pitné vody.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní v jeho potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v něm uplatněný dovolací důvod podřazují §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přikládají otázce, zda je pronajímatel povinen zajišťovat plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, v daném případě nepřetržitou dodávku vody, i za situace, kdy nájemce své povinnosti řádně neplní, zejména neplatí-li pronajímateli zálohy za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dodávku vody). Podle dovolatelů soudy obou stupňů nesprávně vykládají a zaměňují pojmy „zajistit“ a „dodávat“ plnění poskytovaná s užíváním bytu. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1412/99, vyplývá, že uvedeným „zajišťováním“ se rozumí vytváření podmínek pro realizování dodávek plnění poskytovaných s užíváním bytu. Zatímco tedy soudní praxe Nejvyššího soudu obsah povinnosti „zajišťovat“ plnění vymezuje technickou provozuschopností zařízení pro dodávku těchto služeb, tak soudy obou stupňů si tuto povinnost vykládají jako závazek pronajímatele přímo dodávat plnění nájemci, a to i v případě, že za tyto služby dlouhodobě neplatí. Podle dovolatelů byla a je do předmětného bytu dodávka vody zajištěna, neboť rozvody vody nevykazují žádné technické závady. Právě tuto skutečnost odvolací soud pomíjí a současně si i odporuje, když na jedné straně uzavírá, že povinnost dodávat plnění pronajímateli nepřísluší, ale povinnost zajistit plnění vykládá jako povinnost jej dodávat. Taková interpretace ve svém důsledku znamená, že podle odvolacího soudu je nájemce za dané situace oprávněn požadovat dokonce i slevu na nájemném, přestože pronajímateli dluží za služby spojené s užíváním bytu. Pronajímatelé jsou totiž, oproti dodavatelům jiných služeb (elektřina, plyn, telefon apod.) znevýhodněni, neboť uvedení dodavatelé v případě, že nájemce jako odběratel řádně a včas jejich cenu nezaplatí, dodávku služeb zastaví. Tato skutečnost je pak nájemci v praxi zneužívána. Soudy obou stupňů dle dovolatelů přehlížejí, že pronajímatelé jsou ve skutečnosti pouhými prostředníky mezi dodavatelem vody a spotřebiteli (nájemci), že zpravidla od nájemců vybírají zálohy, případně nedoplatky za dodávané služby a tyto posléze převádějí na dodavatele. Rozhodnutími soudů obou stupňů je žalovaným fakticky ukládána povinnost zajistit žalobcům dodávku vody zdarma, což dovolatelé považují za odporující dobrým mravům. Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření uvádí, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. pouze, pokud by jej podala sama, neboť výrok, jenž napadají žalovaní, byl potvrzující povahy. Pokud žalovaní relativizují možnost použít vůči žalobkyni právní prostředky zmíněné odvolacím soudem, kterými jsou žaloba na zaplacení dlužného nájemného a nedoplatků ze zúčtování služeb a žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, činí tak účelově, aby ospravedlnili svoji svépomocnou a protiprávní regulaci dodávek vody. Pokud žalovaní tvrdí, že vodu dodávají žalobkyni zdarma, pak to odporuje jejich jinému tvrzení, podle kterého jsou pouhými prostředníky mezi dodavatelem vody a nájemcem. Navíc žalobkyně nemá jako nájemkyně jinou právní možnost, jak se domáhat dodávání této služby, protože k provozovateli vodovodu není v žádném právním vztahu. Proto žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Podle obsahu dovolání se žalovaní nesprávně domnívají, že jejich dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přestože směřuje proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu a v rozporu s tímto závěrem současně uvádějí, v čem podle nich spočívá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, který je však nezbytnou podmínkou pro přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Proto je nezbytné posoudit, zda napadené rozhodnutí (z hlediska v něm uplatněných námitek směřujících proti právnímu posouzení věci) spočívá na právních závěrech, které jsou v rozporu s hmotným právem či ustálenou judikaturou. Ani tento předpoklad přípustnosti dovolání však dovolací soud nepovažuje za splněný.
V rozsudku ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005, dovolací soud ve skutkově obdobné věci proti týmž žalovaným vyslovil dále uvedené právní závěry, od nichž nemá důvod se odchylovat ani v nyní projednávané věci.
Právní názor, že mezi povinnosti pronajímatele vyplývající z ustanovení §687 odst. 1 obč. zák. patří též povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné vody, je dovozován jak v odborné literatuře (srov. Fiala, Korecká, Kurka: Vlastnictví a nájem bytů, 3. vydání, Linde Praha, 2005, str. 112), tak i v soudní praxi (srov. rozsudek Nejvyššího sudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2008/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 28, pod C 2369). Názor, že ustanovení §687 obč. zák. řeší výhradně otázky zajištění technického stavu bytu při předání do užívání a v průběhu jeho užívání nájemcem, je nesprávný a nevyplývá ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1412/99, uveřejněného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 7, pod C 604, na nějž odkazují dovolatelé. Pokud se v citovaném rozsudku uvádí, že vznikne-li na odběrném plynovém zařízení, které je součástí domu, v němž se byt nachází, závada znemožňující nájemci bytu, aby odebíral plyn, je povinností pronajímatele, plynoucí z ustanovení §687 odst. 1 obč. zák., zajistit provedení takových oprav, které povedou k odstranění závady na odběrném zařízení, a že uvedená povinnost, která stíhá pronajímatele, je soudně vymahatelná a může být v žalobním návrhu (a v jemu odpovídajícím výroku soudního rozhodnutí) formulována jako povinnost „zajistit obnovení dodávky plynu”, pak uvedené závěry jen podporují shora uvedený výklad §687 odst. 1 obč. zák. Je-li totiž součástí povinnosti pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu povinnost zajistit obnovení dodávky plynu přerušené v důsledku závady na odběrním plynovém zařízení, které je součástí domu, je obdobně (či dokonce tím spíše) povinností pronajímatele zajistit obnovení dodávky vody přerušené zásahem pronajímatele do vodovodního systému v domě, např. uzavřením přívodu vody do bytu nájemce.
Povinnost zajistit dodávku pitné vody totiž nelze omezit na uzavření smluv s dodavatelem (vodárnami) a udržování odběrného zařízení (potrubí a měřičů) v provozuschopném stavu. Tato povinnost zahrnuje i povinnost zajistit, aby vodu dodávanou dodavatelem do domu měl nájemce bytu fakticky možnost odebírat, jinými slovy uvedenou povinnost pronajímatel poruší, jestliže dodavatel vodu dodá, odběrné zařízení je provozuschopné, avšak pronajímatel odběr vody nájemci znemožní, například tím, že uzavře kohout na potrubí přivádějícím vodu do bytu nájemce. Opačný výklad uvedené povinnosti by byl zcela absurdní, v rozporu s účelem zákona, pravidly logického uvažování i požadavkem souladu výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Povinnost pronajímatele zajistit dodávku pitné vody je však nutno odlišovat od povinnosti dodávat pitnou vodu, kterou má subjekt odlišný od pronajímatele – dodavatel vody (oprávněný provozovatel vodovodu ve smyslu zákona č. 274/2001 Sb.) – srov. obdobně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1412/99.
Omezení dodávky vody pronajímateli nelze považovat za oprávněné ani v případě porušení platebních povinností nájemce. Povinnost pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu ve smyslu §687 odst. 1 obč. zák. a v jejím rámci povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné vody, totiž není tzv. synallagmatickým závazkem dle §560 obč. zák., tj. její splnění nelze podmiňovat splněním povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, např. povinnosti platit nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu. V případě porušení platebních povinností nájemcem, nemá regulace dodávky pitné vody pronajímatelem oporu v žádném ustanovení občanského zákoníku. Porušení povinností jednou ze stran závazkového vztahu tedy neopravňuje druhou stranu, aby rovněž porušovala své závazky. Takový postup nelze akceptovat ani poukazem na §6 obč. zák. (nejde o odvracení bezprostředně hrozícího neoprávněného zásahu) nebo na §415 a §417 obč. zák. (nesplnění smluvního závazku nelze považovat za škodu). Nájemci tedy nelze odepřít právní ochranu ani za použití §3 odst. 1 obč. zák. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 25, pod C 1871).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s uvedenými závěry judikatury v souladu, nejsou tak splněny předpoklady přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), snížené dvakrát o 50% podle §15 a §18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. února 2006
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu