ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1105.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1105/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně m. č. P., zastoupené advokátem, proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 17 C 18/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2006, č. j. 18 Co 177/2006-75, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, č.j. 17 C 18/2004-43, zamítl žalobu, aby žalovaná vyklidila byt č. 9, o velikosti 1+1, ve II. podlaží domu č.p. 244 v ulici Pelléova 9 v P. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) a vyklizený byt odevzdala žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o nákladech soudního řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně měl po provedeném dokazování za prokázané, že žalobkyně má ve správě dům, v němž se nachází předmětný byt, že rozhodnutím bytového odboru Rady obvodního národního výboru v P. ze dne 31. 10. 1958, sp. zn. Zel.hl.177/58, byt 43-244, byl předmětný byt přidělen (§18 odst. 1 zákona č. 67/1956 Sb., o hospodaření s byty platného do 31. 3. 1964) J. M., že dne 20. 10. 1964 byla uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. a mezi J. M., že J. M. a J. M. byli manželé, že žalovaná byla jejich dcera a žila s nimi ve společné domácnosti, že v roce 1969 emigrovala do A., že se tam provdala a má čtyři děti, že její manžel S. K. je vlastníkem venkovského domku, že její manželství se S. K. dosud trvá, ale že spolu nežijí, že po roce 1989 začala rodiče navštěvovat, že se v roce 1999 přihlásila k trvalému pobytu na adrese předmětného bytu, že tam byla evidována i pro účely výpočtu nájemného a služeb, že v České republice žila z úspor a nyní si obstarala živnostenské oprávnění, že rodičům zajišťovala pomoc v nemoci a ve stáří a do A. se vracela jen na návštěvy dětí, že dne 6. 5. 2003 J. M. zemřela a dne 25. 8. 2003 zemřel J. M., že žalovaná v době jeho úmrtí pobývala v A., že žalovaná nemá v České republice ani v A. možnost jiného bydlení. Soud prvního stupně na základě výpovědi svědkyň E. B., H. K., E. P., M. H. a Mgr. B. P., s nimiž byla žalovaná v kontaktu a vyjadřovala se před nimi o rodinných poměrech, po skutkové stránce uzavřel, že žalovaná se vrátila k rodičům s úmyslem zůstat v České republice a žít trvale s rodiči a vracet se do A. jen na návštěvy za dětmi. Soud prvního stupně nepřikládal rozhodující význam údaji, který žalovaná poskytla dne 16. 10. 2003 při sepisování protokolu o předběžném šetření v souvislosti s projednáváním dědictví po jejím otci, které proběhlo pod sp. zn. 26 D 76/2004, a to – že její otec žil po úmrtí své manželky sám – a uvěřil žalované, že pod pojmem „žil sám“ měla na mysli, že její otec byl vdovcem.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že na žalovanou přešlo nájemní právo k předmětnému bytu podle ustanovení §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), neboť vedla se svým otcem společnou domácnost a v den jeho úmrtí nebyla nájemcem ani vlastníkem jiného bytu nebo nemovitosti.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 10. 2006, č.j. 18 Co 177/2006-75, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil předmětný byt vyklidit a odevzdat žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud zopakoval dokazování tím, že vyslechl žalovanou a svědkyně E. B., H. K., E. P., M. H., Mgr. B. P., dále přečetl protokoly sepsané úřadem městské části P. za účelem vlastního šetření pro závěr o přechodu nájmu k předmětnému bytu na žalovanou a přečetl dále protokol o předběžném šetření ze dne 16. 10. 2003, pořízený pro účely dědického řízení pod sp. zn. 26 D 76/2004. Zjistil, že v časových údajích, které svědkyně poskytly pro potřeby vlastního šetření žalobkyně a které poskytly ve svědeckých výpovědích před soudem, jsou závažné rozpory. Zatímco svědkyně P. ve svědecké výpovědi tvrdila, že žalovaná s rodiči žila po dobu tři čtvrtě roku, a to od podzimu 2002 do léta 2003, v protokolu ze dne 10. 11. 2003 uvedla, že v březnu 2003 telefonovala žalované do A. a ona přijela a byla v P. do července 2003. Svědkyně P. ve výpovědi tvrdila, že jí matka žalované sdělila, že se žalovaná v roce 2000 vrací, zatímco v protokolu ze dne 23. 10. 2003 uvedla, že žalovaná žila s rodiči rok. Svědkyně B. ve výpovědi před soudem uvedla, že žalovaná žila v České republice od roku 1989, ale v protokolu ze dne 19. 11. 2003 uvedla, že žalovaná byla v březnu 2003 v P., že přijela z důvodů nemoci rodičů, že chtěla, aby otec s ní odjel do A. a nakonec se dohodla se sestrou pana M., že o něj bude pečovat ještě za pomoci bývalé spolužačky žalované. Svědkyně K. navštěvovala matku žalované asi 8x do roka a žalovanou v bytě nikdy nezastihla, protože byla v A., v protokolu ze dne 19. 11. 2003 uvedla, že žalovaná byla v P. od března 2003 do července 2003 a chtěla vzít svého otce do A. a pak se vrátit a bydlet v P. Tvrzení samotné žalované o trvalém žití s rodiči v předmětném bytu pak shledal v rozporu s jejími údaji v protokolu ze dne 26. 11. 2003, kde uvedla, že za rodiči dojížděla, pomáhala jim a po smrti otce v bytě bydlí, byt opravuje a má zájem jej koupit, a v rozporu s jejími údaji, které uvedla do protokolu o předběžném šetření ze dne 16. 10. 2003, kdy sdělila notářce JUDr. I. K., že její otec žil po úmrtí manželky sám, že ona má sice trvalé bydliště jako zůstavitel, ale že fakticky žije v A. Na základě takto zjištěného stavu dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná své rodiče v P. pouze navštěvovala a poskytovala jim pomoc, že však fakticky nezaložila s rodiči společnou domácnosti s úmyslem vést ji v předmětném bytě trvale.
Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že pojem osob uvedených v §706 odst. 1 větě první obč. zák. rozhodovací praxe vykládá volněji, než při výkladu tohoto pojmu podle §115 obč. zák., neboť se nevyžaduje, aby tyto osoby společně uhrazovaly náklady na své potřeby. Důsledně však platí, že musí jít o trvalé společné soužití v bytě nájemce, nestačí proto, aby tyto osoby nájemce občas navštěvovaly, poskytovaly mu na přechodnou dobu nebo příležitostně výpomoc v domácnosti nebo, aby byly v bytě nájemce pouze formálně hlášeny k trvalému pobytu. S ohledem na prokázaný skutkový stav proto nemohl mít za to, že byly naplněny předpoklady pro přechod nájmu bytu na žalovanou podle §706 odst. 1 věty první obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvod uplatnila, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Odvolacímu soudu vytýkala, že se soustředil toliko na otázku vytvoření a vedení společné domácnosti mezi ní a jejím otcem, ale vůbec se nezabýval otázkou, zda má či nemá vlastní byt. Žalovaná má za to, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že svědecké výpovědi v řízení před soudem jsou v otázce vedení společné domácnosti v rozporu s výpověďmi, které uvedly svědkyně do protokolů sepsaných v průběhu listopadu roku 2003 před úřadem městské části P., je to jednak tím, že odvolací soud nezhodnotil jednotlivé svědecké výpovědi v jejich celku, ale jednotlivé věty byly odvolacím soudem vytrženy z kontextu, dále tím, že svědecké výpovědi u soudu byly poskytovány s několikaletým odstupem a konečně i tím, že svědci neměli a ani nemohli mít o společném životě žalované a jejího otce detailní přehled. Dále ve svém dovolání obšírně uváděla, co z důkazů provedených před soudy obou stupňů bylo prokázáno, a dospěla k závěru, že skutkový stav tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, je správný. Žalovaná dále namítala, že podle odborné literatury, judikátů a řady komentářů k občanskému zákoníku, může dojít k přechodu nájmu bytu i v případě, kdy nájemce náhle zemře v den, kdy se osoba k němu nastěhovala ke společnému žití do společné domácnosti a zahájila s ním společné žití. Proto trvala na tom, že spolu s rodiči, o které se starala a poskytovala jim pomoc v nemoci a ve stáří, dlouhodobě žila ve společné domácnosti, a namítala, že toto nemohla změnit ani skutečnost, že jezdila na několik měsíců v roce navštěvovat svoje syny do A. Vytkla odvolacímu soudu, že nezmírnil dopad závěrů, že nejsou naplněny předpoklady stanovené v §706 odst. 1 věta první obč. zák., aplikací ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a to i s přihlédnutím k tomu, že emigrovala do zahraničí v důsledku společensko politických poměrů, že jakmile měla možnost setkat se opět s rodiči, učinila tak a postarala se o ně v jejich stáří a nemoci, že otec žalované i její děd pracovali celá léta u OPBH P. jako pokrývači a opravili téměř všechny střechy domů v P. a že postoj žalobkyně lze chápat jako „nevděk“ vůči jejich zásluhám, a dále že pokud by byla nucena předmětný byt vyklidit, dostala by se do velmi tíživé sociální situace s nevratnými existenčními důsledky. Závěrem navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně podala návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím včetně jeho důvodů. Poukázala na zápis o výpovědi žalované sepsaný před úřadem městské části P. dne 26. listopadu 2006 (správně 2003) a na protokol o předběžném šetření, sepsaný dne 16. října 2006 (správně 2003) v dědickém řízení po otci žalované. Z nich je dle žalobkyně zřejmé, že otec žalované žil po smrti své manželky sám a žalovaná se trvale zdržovala v A. Žalobkyně nesouhlasila s námitkou žalované, že odvolací soud nezhodnotil svědecké výpovědi v jejich celku a jednotlivé části výpovědí vytrhl z kontextu, a naopak má za to, že právě takto postupuje žalovaná. Závěrem odkázala na konstantní judikaturu – rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000. Podle žalobkyně žalovaná neunesla důkazní břemeno v otázce založení a faktické existence společné domácnosti a úmyslu vést ji v předmětném bytě a stejně tak neprokázala, že nemá vlastní byt. Konečně navrhla, aby bylo dovolání žalované odmítnuto (správně zamítnuto) a byly jí přiznány náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Protože pro odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí nebyly shledány podmínky, dovolací soud v souladu s ustálenou praxí o tomto návrhu nerozhodoval.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence těchto vad nebyla namítána a vady tohoto charakteru nevyplynuly ani z obsahu spisu.
I když v projednávané věci žalovaná výslovně odkázala jen na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ve skutečnosti podle obsahu dovolání - §41 odst. 2 o.s.ř. – uplatnila i dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným odvolacím soudem, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud svá skutková zjištění čerpal.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání - §41 odst. 2 o.s.ř. - vyplývá, že dovolatelka námitkami – že odvolací soud neměl přeceňovat význam protokolů pořízených žalobkyní pro účely vlastního šetření o přechodu nájmu k bytu na žalovanou a význam protokolu o předběžném šetření pro účely dědictví a měl přihlížet k časovému odstupu mezi jejich pořízením a mezi výpovědí žalované a uvedených svědkyň před soudem – brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Přitom odvolacímu soudu nelze – vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů – v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. úspěšně vytýkat to, že – po opakování dokazování – některému z provedených svědeckých důkazů neuvěřil, popřípadě mu přiznal menší věrohodnost. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Obstojí-li skutkový závěr odvolacího soudu, na němž jeho rozhodnutí spočívá, je nutno přisvědčit i jeho právnímu posouzení věci z hlediska §706 odst. 1 věty první obč. zák., tj. že žalovaná nesplnila zákonnou podmínku soužití s nájemcem bytu ve společné domácnosti v době jeho smrti. Nebylo-li prokázáno, že žalovaná se svým otcem (nájemcem bytu) žila ve společné domácnosti, je nepřípadná dovolací námitka týkající se charakteru jejich soužití.
Dovolatelka uplatnila též námitku nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) založenou na výhradě, že se odvolací soud nezabýval posouzením předpokladů pro přechod nájmu i z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
V judikatuře dovolacího soudu (např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1199/2005) je však zastáván názor, od něhož není důvod se odchýlit ani v posuzované věci, že ani prostřednictvím ust. §3 odst. 1 obč. zák. nelze nahradit, popř. vyloučit zákonem požadované podmínky pro přechod práva nájmu bytu stanovené v kogentním ustanovením §706 odst. 1 věta první obč. zák. Obecně lze říci, že žalovaná budˇ splnila všechny podmínky uvedené v §706 odst. 1 obč. zák., a stala se nositelkou práva nájmu, jež by po dobu svého trvání vyklizení vylučovalo, anebo se tak nestalo a právo nájmu na ni nepřešlo; ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. totiž nelze eliminovat zákonem požadované podmínky pro přechod práva nájmu bytu (stejný závěr lze dovodit i z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 86/96, uveřejněného pod č. 151 v časopise Soudní judikatura 21/98, jakož i z jeho rozsudku ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1261/2004).
Dovolatelka dále prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. vytkla odvolacímu soudu, že se nezabýval také dalším předpokladem stanoveným v §706 odst. 1 věty prvé obč. zák., a to zda má vlastní byt.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. 23 Cdo 280/98, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura pod poř. č. 86, ročník 1998, sešit 12, uvedl, že závisí-li uplatněný nárok na současném naplnění několika znaků skutkové podstaty právní normy, pak zamítnutí žaloby odůvodňuje již závěr, že není dán jeden z nich. Soud pak neprovádí dokazování, která se váží k dalším znakům skutkové podstaty. To pro danou věc znamená, že musí – li být splněny předpoklady v §706 odst. 1 věta první obč. zák. (žití ve společné domácnosti ke dni úmrtí nájemce a absence vlastního bytu) kumulativně, pak nenaplnění jednoho z nich postačí pro závěr, že nájem bytu nepřešel a je nadbytečné zabývat se tím, zda byl naplněn druhý z těchto předpokladů.
Protože žalované se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d) ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu