ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.119.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 119/2017-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně A. B. , zastoupené JUDr. Janem Davidem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 643/39, proti žalované J. V. , zastoupené Mgr. Jiřím Prokopem, advokátem se sídlem Beroun, Pražská 212/38, o vyklizení bytu a zaplacení částky 42.474,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 569/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 12 Co 262/2014-45, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám JUDr. Jana Davida, advokáta se sídlem Praha 1, Štěpánská 643/39, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. února 2014, č. j. 38 C 569/2013-22, uložil žalované vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku tam specifikovaný byt (výrok I.) a zaplatit jí do tří dnů od právní moci rozsudku částku 42.474,- Kč s tam uvedeným poplatkem z prodlení (výrok II.). Současně zamítl žalobu ohledně požadované smluvní pokuty (výrok III.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni tam specifikovanou náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit tam stanovený doplatek soudního poplatku (výrok V.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. října 2014, č. j. 12 Co 262/2014-45, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. (dále jen „potvrzující výrok“) a rovněž ve výroku II. a změnil ve výroku IV. tak, že žalobkyni se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Současně rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává (ani) právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalované (dovolatelky) proti potvrzujícího výroku, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť otázka vyklizení bytu užívaného po skončení nájemního poměru sjednaného na dobu určitou uplynutím dohodnuté doby nájmu (včetně zamítnutí žaloby na vyklizení takového bytu pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy) byla již v rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešena a v napadeném rozhodnutí se odvolací soud od tohoto řešení neodchýlil.
V posuzovaném případě – vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám – však především nelze ztratit ze zřetele, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatelka právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnila a jeho prostřednictvím namítla vadu řízení (výtkou, že soudy nižších stupňů jí neposkytly poučení o možnosti požádat o ustanovení zástupce z řad advokátů podle §30 o. s. ř.). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají. Dovolací soud přesto pokládá za potřebné v tomto konkrétním případě výjimečně dodat, že z hlediska ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu – s přihlédnutím k charakteru uplatněných námitek a k právním závěrům, na nichž odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí – však v posuzovaném případě nejde.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. pak dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (§3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Nastolenou hmotněprávní otázku namítaného rozporu výkonu práva s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6 v sešitě č. 1-2 /ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě č. 5-6/ z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), od níž není důvod se odchýlit. Při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. totiž vzal v úvahu i okolnosti zdůrazňované dovolatelkou, avšak větší váhu přiznal okolnostem na straně žalobkyně (především jejímu zájmu na řádném placení nájemného), což mu nelze úspěšně vytýkat, neboť jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená. V uvedených souvislostech nelze ani přehlédnout, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě aplikace §3 odst. 1 obč. zák. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. listopadu 2014, sp. zn. 26 Cdo 3946/2014, z 15. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 5254/2015, a ze 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008 /ústavní stížnost podanou proti naposledy citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09/). Kromě toho nelze ztratit ze zřetele, že jde-li o užívání bytu po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (navíc relativně krátkou), nelze zásadně vyklizení bytu vázat na zajištění bytové náhrady (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, z 29. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 2146/2005, z 23. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1021/2008, a z 29. června 2010, sp. zn. 26 Cdo 2402/2009). Na tom nemohou nic změnit ani okolnosti vztahující se k sociálním, popřípadě zdravotním důvodům na straně dovolatelky. Sociální a zdravotní problémy dovolatelky totiž nelze řešit na úkor žalobkyně (užíváním jejího nájemního bytu i po uplynutí sjednané doby nájmu), a to zvlášť za situace, kdy si dovolatelka delší dobu neplnila svou základní povinnost nájemce spočívající v řádném placení nájemného a úhrad za služby (které navíc řádně neplatila ani poté, co jí byl pronajímatelkou poskytnut splátkový kalendář), v důsledku čehož vznikl relativně velký dluh. Zbývá dodat, že není-li namístě – vzhledem k právě řečenému – za použití §3 odst. 1 obč. zák. ani podmínit vyklizení bytu zajištěním bytové náhrady, tím méně lze uvažovat o zamítnutí vyklizovací žaloby na základě aplikace citovaného ustanovení.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. 11. 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu