ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.974.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 974/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce m. S. pod R., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) D. B., zastoupené advokátem, a 2) J. B., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C 210/2006, o dovolání žalované D. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. října 2007, č. j. 36 Co 183/2007-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobcem a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. února 2007, č. j. 8 C 310/2006 (správně 8 C 210/2006)-48, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do tří měsíců od právní moci rozsudku „byt č. 2 o velikosti 2+1 s příslušenstvím v 1. nadzemním podlaží domu č. p. 370 v ulici M. ve S. pod R.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. října 2007, č. j. 36 Co 183/2007-89, odvolání žalovaného jako opožděně podané odmítl (výrok I.), citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného (panelového) domu
(o čtyřech podlažích s osmi byty), že žalovaní jsou manželé a vychovávají devět nezletilých dětí, že i v době rozhodování soudu prvního stupně byla žalovaná opět gravidní, že v roce 2005 bydlela rodina žalovaných v ubytovně provozované žalobcem, že na žádost žalovaných uzavřeli žalobce jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně dne 20. prosince 2005 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 20. prosince 2005“) na dobu od 20. prosince 2005 do 19. června 2006, že uzavírání nájemních smluv na dobu určitou a také neprodloužení takových smluv je běžnou praxí žalobce a není projevem diskriminace a že už před uzavřením nájemní smlouvy ze dne 20. prosince 2005 upozornil žalobce žalované na to, že jde o nájem pouze „na půl roku“ a že po jeho skončení si „musí něco najít“. Dále zjistil, že žalovaní předmětný byt užívali a i nyní užívají, byť svou plochou je pro jejich rodinu zjevně nedostatečný, že proto také kuchyňskou linku umístili do předsíně, že z tohoto důvodu jsou pachy z připravovaných jídel z velké části odváděny do prostoru společné chodby v domě, což občas obtěžuje nájemce dalších bytů v domě, že navíc rodina žalovaných, a to i z důvodu nevyhovujících zvukově izolačních vlastností domu, soustavně obtěžuje nájemce sousedních bytů hlukem a že z tohoto důvodu byli oba žalovaní projednáváni v přestupkovém řízení. Vzal rovněž za prokázáno, že žalovaní nemají jinou možnost bydlení, že proto v předmětném bytě bydleli i po uplynutí sjednané doby nájmu a marně se pokoušeli o prodloužení nájemní smlouvy či o uzavření nové nájemní smlouvy, že od skončení nájmu (od července 2006) neplatí úhradu za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu a že z tohoto titulu dlužili žalobci částku 40.067,- Kč. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že na základě nájemní smlouvy ze dne 20. prosince 2005 vzniklo žalovaným právo společného nájmu předmětného bytu (§703 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“) a že nájemní poměr k bytu skončil uplynutím doby, na níž byl sjednán (§710 odst. 2 obč. zák.). Dále rovněž dovodil, že po uplynutí sjednané doby nájmu užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu; proto je žalobce oprávněn domáhat se jeho vyklizení (§126 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud se pak zabýval – stejně jako soud prvního stupně – také posouzením, zda ze strany žalobce nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.). Zde konstatoval, že odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy připadá v úvahu za předpokladu, že úsudek soudu je podložen odpovídajícími skutkovými zjištěními, která odůvodňují závěr, že jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a pokračoval, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, tak také k okolnostem na straně toho, jemuž je povinnost k vyklizení bytu ukládána; přitom rozhodnými okolnostmi na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po něm jako po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení bytu) odepřena. V daném případě jde o rodinu z mnoha nezletilými dětmi; nelze však podle názoru odvolacího soudu přehlédnout, že žalovaní neužívali byt řádně, že z jejich strany docházelo k porušování dobrých mravů a že po skončení nájmu neplatili za užívání bytu příslušnou úhradu a ani úhradu za služby poskytované s užíváním bytu. Soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že z těchto důvodů nemůže žalobce jako pronajímatel nést odpovědnost za ochranu zájmů nezletilých dětí, že tuto odpovědnost nesou primárně jejich rodiče, kteří jsou povinni zajistit jim výživu zahrnující i bydlení, a že obec jim v tom má být nápomocna, avšak tato pomoc v sobě nezahrnuje právo na setrvání v bytě bez právního důvodu. Z těchto důvodů odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zaujal názor, že právo žalobce domáhat se vyklizení bytu nemůže být odepřeno (pro rozpor s dobrými mravy), a to ani s odkazem na nezletilé děti.
Proti rozsudku odvolacího soudu (proti jeho výroku II. – s přihlédnutím k obsahu dovolání /§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“/) podala žalovaná dovolání, v němž především uvedla, že některé právní otázky nebyly dosud judikovány a byly posouzeny v rozporu s hmotným právem a že jiné právní otázky byly vyřešeny v rozporu s judikaturou. Dále uvedla, že napadené rozhodnutí (v jeho výroku II.) spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. spatřovala v tom, že soudy neprovedly tři důkazy, které navrhovala (důkazy výslechy svědků L. P., F. P. a M. H.) a naopak provedly tři jiné důkazy, které navrhl žalobce; tím byl v řízení porušen princip rovnosti stran. Na další vadu ve smyslu citovaného ustanovení usoudila z toho, že v řízení byl proveden důkaz přečtením přestupkových spisů, ačkoliv jde o „dokumenty a jejich soubory, které nejsou v zásadě veřejné“. Bylo proto podle dovolatelky porušením zákona, pokud soud tyto důkazy provedl a navíc jim přiznal významnou důkazní sílu. Nesprávné právní posouzení věci (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) spatřuje – z důvodů obsáhle v dovolání vylíčených – ve „vadném posouzení zákonem chráněného zájmu nezletilých dětí“. V této souvislosti mimo jiné uvedla, že v řízení nebyl učiněn skutkový závěr, že porušování povinností nájemců bylo v daném případě svévolné. Podle dovolatelky požívá soukromý a rodinný život vyšší právní ochrany než „soukromé vlastnictví“. Proto žijí-li v bytě nezletilé děti a jejich rodiče nemohou opatřit jiné důstojné bydlení, pak v řízení o vyklizení bytu nemůže při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nezaviněné porušování pořádku v domě převážit nad zájmem nezletilých dětí; nezaviněné jednání nelze vůbec podřadit pod porušování dobrých mravů. Dále dovolatelka namítla, že – z důvodů rovněž v dovolání obsáhle specifikovaných – je postup žalobce „nedovoleně diskriminační“, a to především proto, že obvyklým postupem obce po skončení nájemního poměru na dobu určitou je uzavření smlouvy o nájmu bytu na další časové období. Podle dovolatelky byla – z důvodů v dovolání popsaných – nesprávně zhodnocena i otázka sousedských vztahů v domě. Kromě toho soudy při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nesprávně zhodnotily i otázku, že žalobcem je obec, které zákon uložil zvláštní povinnosti související se zajišťováním potřeby bydlení (§35 odst. 2 zákona č. 128/2002 Sb. /správně zákona č. 128/2000 Sb./). Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení
(§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Současně neopomenul, že žalovaní mají v daném řízení postavení nerozlučných společníků. Proto – s přihlédnutím k ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř. – platí, že podal-li dovolání jeden z nerozlučných společníků (ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř.), vztahuje se dovolání na všechny společníky a dovolací soud bude postupovat tak, jako by dovolání podali všichni (ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
V projednávané věci uplatnila dovolatelka vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a dále – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. V tomto směru tedy nejprve zpochybnila správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel při právním posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., a až následně, a to z pohledu skutkových zjištění, které sama nabídla, správnost právních závěrů učiněných v tomto ohledu soudy obou stupňů. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy také výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. Pokud je v dovolání v tomto směru argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze potud, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelka tvrdila, musel by návazně dospět k odlišným právním závěrům ohledně rozporu výkonu práva s dobrými mravy. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. zbývá připomenout, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného však lze dodat, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.); jestliže některé z nich neprovede, měl by
v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.). Zbývá dodat, že neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
V posuzovaném případě soud prvního stupně neprovedl důkaz (§120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.) výslechy svědků, které navrhla dovolatelka a v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem (a v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř.) vysvětlil, proč tento důkaz neprovedl. V této souvislosti uvedl (§157 odst. 2 o.s.ř.), že „tito svědci, kteří nebydlí v bytech sousedících s bytem žalovaných, nejsou schopni popsat, zda a kdy hluk obtěžoval nejbližší sousedy žalovaných, tj. Š. M. a J. K.“. Odvolací soud se s tímto názorem ztotožnil.
K dovolací námitce, že v řízení byl proveden důkaz přečtením přestupkových spisů, ačkoliv jde o „dokumenty a jejich soubory, které nejsou v zásadě veřejné“, dovolací soud uvádí následující. Podle §125 o.s.ř. mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci; v citovaném ustanovení jsou pak příkladmo vyjmenované některé druhy důkazů. V uvedených souvislostech nelze ani opomenout, že účastníci mají právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§123 o.s.ř.), že v soudním řízení platí zásada volného hodnocení důkazů soudem (§132 o.s.ř.) a že soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (§135 odst. 1 o.s.ř.).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené rozhodnutí je založeno mimo jiných rovněž na právním názoru, že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku a potažmo i v rozsudku soudu prvního stupně – nejde v daném případě o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Dovolatelka správnost uvedeného právního názoru v dovolání napadla. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu.
Zpochybnila-li však dovolatelka – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání, jímž navíc přikládá jiný právní význam – správnost právního názoru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004,
a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí
i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi; ostatně samotná dovolatelka v dovolání (v jeho části D, posledním odstavci článku III.) hovoří – v tam uvedených souvislostech – o „povaze případu, který je dílem neopakovatelný …“.
Bez zřetele k tomu však lze uvést, že výklad dovolatelkou zpochybněné otázky se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Ustálená soudní praxe dovodila, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přitom při posuzování věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nelze izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007).
Dovolací soud zastává názor, že odvolací soud – v souladu s ustálenou soudní praxí – vzal při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. všechny okolnosti, které vyšly v řízení najevo. Nelze mu ovšem nic úspěšně vytýkat, pokud z těchto okolností přiznal – opět v souladu s ustálenou judikaturou – rozhodující význam tomu, že žalovaní neužívali byt řádně, že z jejich strany docházelo k porušování dobrých mravů a že po skončení nájmu neplatili za užívání bytu příslušnou úhradu a ani úhradu za služby poskytované s užíváním bytu. V této souvislosti lze poukázat i na argumentaci soudu prvního stupně, že z těchto důvodů nemůže žalobce jako pronajímatel nést odpovědnost za ochranu zájmů nezletilých dětí, že tuto odpovědnost nesou primárně jejich rodiče, kteří jsou povinni zajistit jim výživu zahrnující i bydlení, a že obec jim v tom má být nápomocna, avšak tato pomoc v sobě nezahrnuje právo na setrvání v bytě bez právního důvodu; podle názoru dovolacího soudu zvláště s přihlédnutím k tomu, že žalovaní od skončení nájemního poměru neplatí úhradu za užívání bytu a za služby poskytované s užíváním bytu. Poskytnutí ochrany žalovaným by podle názoru dovolacího soudu vyvolalo v praxi neřešitelnou situaci, neboť žalovaní, kteří byli před uzavřením nájemní smlouvy ze dne 20. prosince 2005 výslovně upozorněni na to, že jde o nájemní poměr na dobu „půl roku“, by v bytě bydleli bez právního důvodu za situace, kdy po skončení nájmu bytu neplatí úhradu za jeho užívání a za služby spojené s jeho užíváním.
Z uvedeného bez dalšího rovněž vyplývá, že napadené rozhodnutí netrpí nedostatkem řádného a přesvědčivého odůvodnění a že právní závěr odvolacího soudu učiněný s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. není v extrémním nesouladu se zjištěnými skutečnostmi. Proto další odkazy dovolatelky (na právní názory vyslovené v tam označených rozhodnutích) pokládá dovolací soud za nepřípadné. Nepřípadná – vzhledem ke zjištěné praxi žalobce při uzavírání smluv o nájmu bytů – je rovněž námitka, že postup žalobce je nedovoleně diskriminační.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
Byť v daném řízení mají žalovaní postavení nerozlučných společníků, nelze při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení přehlédnout, že dovolání podala pouze žalovaná. Proto dovolací soud zavázal pouze žalovanou, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.). Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným bylo rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. dubna 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu