ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.192.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 192/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) V. R. a b) J. R., druhého žalobce zastoupeného advokátem, proti žalované A. S., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 66/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2003, č.j. 14 Co 183/2003-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci J. R. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025.-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Žalovaná a žalobce JUDr. V. R. nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvého stupně) rozsudkem ze dne 23. 4. 2002, č.j. 4 C 66/2001-18, přivolil k výpovědi žalobců dané žalované z nájmu bytu o dvou místnostech, haly, sklepní kóje, dvou balkónů a příslušenství v 5. nadzemním podlaží vpravo od schodiště v domě čp. 866 v P., rozhodl, že nájemní poměr žalované skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil žalované byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům po zajištění přístřeší. Současně soud prvého stupně nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalované do věci samé a k odvolání žalobců do výroku o nákladech řízení Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 6. 2003, č.j. 14 Co 183/2003-49, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci J. R. na nákladech odvolacího řízení 4899, -Kč, a že žalobce JUDr V. R. a žalovaná navzájem nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že žalobci jsou jako podíloví spoluvlastníci domu čp. 866 v P. pronajímateli bytu sestávajícího se ze dvou místností, haly, příslušenství, sklepní kóje a dvou balkónů a nacházejícího se v pátém nadzemním podlaží tohoto domu a že žalovaná jako nájemkyně bytu jim po dobu 9 let ani na opakované výzvy neumožnila přístup na oba balkóny v bytě. Protože žalovaná má na balkónech uskladněny své věci, žalobci nemohou provést opravu balkónů ani žlabů a dešťových svodů a zabránit tak dalším škodám na nemovitosti. Tím žalovaná hrubě porušila své povinnosti vyplývající z nájmu bytu a naplnila výpovědní důvod dle §711 odst.1 písm. d/ občanského zákoníku. Soud prvého stupně ani odvolací soud neshledaly v okolnostech případu rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., pro který by bylo namístě žalobcům výkon jejich práva odepřít. Žalovaná je sice starší osobou, která pečuje o těžce postiženou dceru, nicméně svým neústupným postojem, který přetrvával ještě i v průběhu soudního řízení, ohrožuje majetek žalobců. S ohledem na výpovědní důvod bylo vyklizení žalované z bytu vázáno jen na poskytnutí přístřeší, jak to předpokládá ustanovení §712 odst. 5 věta prvá občanského zákoníku.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním. V něm kritizovala, že rozsudek soudu prvého stupně i rozsudek odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení věci, když oba soudy dovozují, že nebyl naplněn rozpor s dobrými mravy, pro který by bylo namístě žalobcům výkon jejich práva vypovědět nájem bytu odepřít. Oba soudy měly zohlednit, že žalobci měli lepší pozici pro výkon jejich práva, neboť jeden z nich má právnické vzdělání, že žalovaná zaujala odmítavý postoj k požadavku žalobců z obavy o narušení soukromí až poté, kdy žalobci v roce 1993 dočasně odpojili přívod elektrické energie do jejího bytu, že žalovaná je již staršího věku, že pečuje o těžce postiženou dceru, že dosud řádně platila nájem, že oba balkony bylo možno opravit zvenčí za pomoci lešení, že žalovaná již od roku 2000 marně usiluje o souhlas žalobců k výměně bytu a že o tom dosud neskončilo soudní řízení a že o jejích povinnostech vyplývajících z nájmu bytu doposud nebylo vydáno vykonatelné rozhodnutí, ač se o tom vede soudní řízení. Vedle toho žalovaná v dovolání namítla i to, že řízení ve věci samé bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, aniž ale blíže uvedla, v čem měla tato vada spočívat. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná současně podala i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobci ve vyjádření k dovolání namítali, že žalobkyně uplatňuje skutkové důvody, pro které dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Dovolací soud neshledal předpoklady pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle §243 o.s.ř., a proto o tomto návrhu - v souladu s ustálenou praxí – nevydával samostatné rozhodnutí.
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst.1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní) ani jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst.1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvého stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možno vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s vyjímkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoliv, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice aplikace (výkladu) ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem. Nejvyšší soud ale již opakovaně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení ze dne 18.11.2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné podle žádného z procesních ustanovení občanského soudního řádu a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než je podle §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou nahradit druhému žalobci náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484 /2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Prvému žalobci náklady v dovolacím řízení nevznikly, proto dovolací soud rozhodl, že prvý žalobce a žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní – li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. února 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu