ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1207.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1207/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně D. M. , zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem Brno, Křížová 18, proti žalovanému Ing. P. B. , zastoupenému Mgr. Martinem Charvátem, advokátem se sídlem Brno, Krkoškova 728/2, o určení neplatnosti zvýšení nájemného, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 1/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2012, č. j. 15 Co 339/2008-358, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.573,- Kč, k rukám Mgr. Libora Valenty, advokáta se sídlem Brno, Křížová 18, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 2. 2008, č. j. 21 C 1/2007-234, určil, že zvýšení nájemného v bytě č. 1 v domě čp. 1302 v B. na ulici Březinova 6a (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), realizované přípisem žalovaného žalobkyni ze dne 23. 9. 2006 (dále též „Oznámení“), je neplatné; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 12. 2012, č.j. 15 Co 339/2008-358 (poté, co jeho potvrzující rozsudek ze dne 1. 6. 2010, č.j. 15 Co 339/2008-299, byl k dovolání žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, č.j. 26 Cdo 316/2012-332, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového závěru soudu prvního stupně, že žalovaný (pronajímatel, vlastník domu v B., Březinova 6a /dále též „předmětný dům“, resp. „dům“/) při zahájení rekonstrukce a oprav domu neinformoval řádně nájemce bytů (včetně žalobkyně, nájemkyně bytu č. 1 /dále též „předmětný byt, resp. „byt“/) o rozsahu a době jejich provádění, odpojil jim bez předchozího upozornění přívody vody a elektrické energie, neprováděl úklid domu, takže byty v něm se nacházející byly prakticky neobyvatelné, a že jeho chování účelově směřovalo k ukončení stávajících nájemních vztahů k bytům, na něž se vztahovala tzv. regulace nájemného. Tím porušil povinnost pronajímatele vyplývající z ustanovení §687 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění (tj. ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč.zák.“), jakož i dobré mravy ve vztahu k nájemcům bytů. Okolnost, že ve svém výsledku byly rekonstrukční práce provedeny v souladu s příslušnými správními předpisy, nemůže na uvedeném závěru ničeho změnit. S poukazem na skutková zjištění soudu prvního stupně o chování žalovaného při provádění rekonstrukčních prací v domě zaujal názor, že Oznámení je v příkrém rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. a je tudíž neplatné, i když jinak splňuje formální náležitosti právního úkonu ve smyslu §3 odst. 5 zákona č. 107/2006 Sb. Skutečnost, že z něj nevyplývá, z jaké obytné plochy žalovaný při zvýšení nájemného vycházel, není podle názoru odvolacího soudu pro toto řízení významná, rovněž tak jako okolnost, že mezi účastníky je sporná obytná plocha, z jaké je pak vypočítávána celková výše nájemného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil tím, že má po právní stránce zásadní význam a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho závěru o neplatnosti Oznámení a namítá, že žalobkyni poskytl ochranu nad rámec právní úpravy, která jí umožňovala postupovat podle ustanovení §698 a §699 obč.zák. a požadovat slevu z nájemného; pokud tak neučinila, nemůže své nároky uplatňovat žalobou na neplatnost zvýšení nájemného. Obsáhle argumentuje proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vycházel a proti jeho závěru, že postupoval v rozporu s dobrými mravy a poukazuje na to, že žalobkyně po rekonstrukci byt užívá, aniž by platila nájemné. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že má vady, neboť občanský soudní řád ve znění účinném ke dni jeho podání (13. 3. 2013) již neobsahuje ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ztotožnila se s právním posouzením věci odvolacím soudem, obšírně vyvracela námitky dovolatele a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. prosince 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání v dané věci není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti potvrzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Přípustnost dovolání je proto třeba posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS1572/11/).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy (§237 odst. 3 o.s.ř.), řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel výslovně neformuluje otázku zásadního právního významu, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) se však podává, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti Oznámení pro rozpor s dobrými mravy.
Vzhledem k tomu, že v soudní praxi je otázka (ne)platnosti oznámení pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „zákon č. 107/2006 Sb.“) rozhodována rozdílně, shledává dovolací soud napadené rozhodnutí pro její řešení zásadně právně významným (§237 odst. 3 o.s.ř.); dovolání je tak v tomto rozsahu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se jejich existence nepodává.
Dovolací soud se proto zabýval přezkoumáním napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §3 odst. 5 věty první zákona č. 107/2006 Sb. oznámení pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného musí mít písemnou formu a musí obsahovat zdůvodnění, že byla řádně stanovena výše nájemného na základě maximálního přírustku měsíčního nájemného.
Podle ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Z ustanovení §39 obč.zák. vyplývá, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Nejvyšší soud již ve svém shora uvedeném zrušujícím rozsudku vydaném v souzené věci (dále jen „rozsudek sp.zn. 26 Cdo 316/2012“) vyjádřil právní názor, od něhož nemá důvodu se odchýlit ani nyní, že soud posuzuje platnost oznámení pronajímatele o zvýšení nájemného i z toho hlediska, zda není v rozporu s dobrými mravy (§39 obč. zák.), a to až po té, co učinil (kladný) závěr o tom, že jde jinak o úkon platný.
Nejvyšší soud dále ve svém rozsudku ze dne 17. 9. 2012, sp.zn. 26 Cdo 2305/2011 (na který odkázal i ve svém rozsudku sp.zn. 26 Cdo 316/2012) dospěl k závěru, že předpokladem řádného stanovení zvýšeného měsíčního nájemného je správnost všech údajů, jež jsou pro jeho stanovení významné; to se týká i údaje o podlahové ploše bytu. Není-li tomu tak, tj. je-li založeno na nesprávné výměře podlahové plochy bytu, nemůže být správné ani zvýšení měsíčního nájemného. Oznámení pronajímatele tak odporuje zákonu a je neplatné (§39 obč.zák.).
Neplatnost právního úkonu ve smyslu ustanovení §39 obč.zák. je neplatností absolutní, k níž soud (tedy i odvolací soud v projednávané věci) přihlíží z úřední povinnosti (bez návrhu), vyjde-li v řízení najevo (jako tomu bylo i v dané věci).
Odvolací soud však – jak vyplývá i z odůvodnění jeho rozsudku – nepovažoval údaj o podlahové ploše pro posouzení platnosti Oznámení z hlediska ustanovení §3 odst. 5 zákona č. 107/2006 Sb. za právně relevantní. Vycházeje z tohoto nesprávného právního názoru, neshledal Oznámení (v rozporu s výše naznačenými závěry) absolutně neplatným, ačkoliv tento údaj v něm obsažen nebyl. V důsledku toho je jeho závěr o neplatnosti tohoto právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy předčasný (viz též rozsudek sp.zn. 26 Cdo 316/2012).
I když dovolací soud nesdílí právní názor odvolacího soudu o neplatnosti Oznámení pro rozpor s dobrými mravy, považuje jeho rozsudek – pokud jím byl shledán tento právní úkon pronajímatele (žalovaného) neplatným – v konečném výsledku za věcně správný.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 1.000,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2012, č. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 273,- Kč představující 21 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí (exekuce).
.
V Brně dne 15. srpna 2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu