ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1297.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1297/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně JUDr. M. U., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. U. a 2) J. U., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 285/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004, č.j. 16 Co 186/2004-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám jejího zástupce advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 29. 9. 1999, č.j. 27 C 285/98-28, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2000, č.j. 51 Co 104/2000-45, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 27. 6. 2001, č.j. 27 C 285/98-96, přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 594/2 sestávajícího z pokoje, kuchyně, komory a příslušenství ve sníženém přízemí domu č.p. 594 v P. – P., P. 11 (dále jen „předmětný byt“), ze dne 8. 10. 1998, kterou dala žalobkyně žalovaným podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. a určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Dále žalovaným uložil, aby do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty předmětný byt vyklidili a rozhodl o nákladech řízení. Podle soudu prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaní předmětný byt prakticky neužívali. Převážně se totiž zdržovali na rekreační chalupě v D., která byla po rekonstrukci celoročně obyvatelná. V chalupě bylo topení na tuhá paliva, ústřední rozvod tepla, zavedena byla i elektřina a voda včetně splachovacího WC, proto se jednalo o bydlení v mezích lidské důstojnosti. Žalovaní se na chalupě starali o zahradu, domácí zvířata a dokonce si pořídili i koně, kteří vyžadovali celoroční intenzivní péči. Žalovaným se nepodařilo prokázat, že by předmětný byt opustili z důvodu rekonstrukčních prací, které jim měly znemožňovat jeho užívání a které navíc skončily v roce 1994, proto nebylo možné jimi úspěšně argumentovat v roce 1998, kdy byla projednávaná žaloba podána. Podle soudu prvního stupně nebyla důvodem neužívání předmětného bytu ani nezbytně nutná péče o matku žalované, jež byla v době dání výpovědi z nájmu bytu v léčebně dlouhodobě nemocných a následně v domově důchodců. Žalovaným se nepodařilo prokázat ani tvrzení, že se pokoušeli o směnu bytů. Za vážné důvody neužívání bytu nebo jeho občasného užívání soud prvního stupně nepovažoval ani skutečnost, že se žalovaní jako nájemci rozhodli ze zdravotních a rekreačních důvodů bydlet mimo P., kde se předmětný byt nacházel.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 4. 2002, č.j. 55 Co 423/2001-115, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že žalovaní prokazatelně užívali předmětný byt pouze občas, avšak tímto závěrem nebyl naplněn žalobcem uplatněný výpovědní důvod, že žalovaní tento byt neužívají vůbec, a proto žalobě vyhověl.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dovolací soud) rozsudkem ze dne 25. 2. 2004, č.j. 26 Cdo 324/2003-136, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu ze skutkových zjištění, že „žalovaní se od r. 1992 převážně zdržují na chalupě v D.“, že „v pražském bytě se žalovaní zdržují výjimečně“, že „žalovaní byt pro svou potřebu prakticky neužívají a převážně se zdržují na chalupě, která je po rekonstrukci celoročně obyvatelná“, že „nejsou vázáni na pražský byt, na chalupě mají zahradu, chovají domácí zvířata, dokonce si pořídili koně, což vyžaduje nepochybně celoroční intenzivní péči“, že se „žalovaným nepodařilo prokázat, že pražský byt opustili z důvodu rekonstrukčních prací v domě, kde se jejich byt nachází“, „že žalovaní již delší dobu v bytě pravidelně nebydleli“ a že „důvodem pro neužívání bytu rovněž nebyla nezbytně nutná péče o matku žalované“, v jejich vzájemné souvislosti vyplynulo, že byt byl převážně opuštěn, šlo tedy o neužívání bytu ve smyslu ustálené judikatury (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2000, sp. zn. 26 Cdo 451/99, ze dne 8.3.2000, sp. zn. 26 Cdo 209/2000, ze dne 31.5.2001, sp. zn. 20 Cdo 1551/99, ze dne 5.3.2002, sp. zn. 26 Cdo 352/2001), podle které jde o „neužívání bytu“ tehdy, kdy je byt zcela nebo převážně opuštěn, případně není-li nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení. V dalším řízení Nejvyšší soud zavázal odvolací soud k tomu, aby přezkoumal úvahy soudu prvního stupně, jež se týkaly dalšího předpokladu naplnění výpovědního důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., totiž tím, zda k neužívaní bytu mají žalovaní vážné důvody.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 23. 11. 2004, č.j. 16 Co 186/2004-149, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů po zajištění přístřeší, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení. Odvolací soud přezkoumal, zda v daném případě rekonstrukční práce na domě nebo nutnost péče o matku žalované nebránily žalovaným v užívání předmětného bytu, a dospěl k závěru, že uvedené skutečnosti nelze považovat za vážné důvody. Podle odvolacího soudu jsou totiž vážnými důvody pro neužívání bytu například zdravotní důvody (pobyt v nemocnici), výkon práce mimo obec, v níž se nachází předmětný byt, nebo výkon vojenské služby a odkázal přitom na rozhodnutí R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí. Za závažný důvod pro neužívání bytu pak odvolací soud nepovažoval ani skutečnost, že se žalovaní jako nájemci rozhodli ze zdravotních a rekreačních důvodů bydlet mimo P. na chalupě v D. Odvolací soud tak neshledal žádné vážné důvody, pro které by k výpovědi z nájmu bytu nemohl přivolit, pouze (na rozdíl od soudu prvního stupně) vázal vyklizení na zajištění přístřeší podle §712 odst. 5 obč. zák.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadají žalovaní dovoláním, aniž uvádějí, z čeho dovozují jeho přípustnost. Zpochybňují především správnost právního posouzení věci. Podle dovolatelů je třeba mít na zřeteli, že ustanovení §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. je právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, a proto soud musí věc posuzovat v širších souvislostech, s ohledem na všechny účastníky a oprostit se od formalistického přístupu. Protože výpovědní důvod musí být dán v okamžiku doručení výpovědi a v té době se žalovaní starali o matku 2. dovolatelky, která potřebovala zvýšenou péči, jež jí mohla být poskytnuta pouze na chalupě v D. s bezbariérovým přístupem, a současně v té době probíhala rekonstrukce v domě, kde se nachází předmětný byt, byly na straně žalovaných závažné důvody, pro které pobývali převážně na chalupě v D. Odvolací soud dále nepovažuje za významné, že žalovaní pobývají na chalupě v D., která však celoroční bydlení umožňuje jen s obtížemi a je pouze rekreačním objektem, navíc již značně zchátralým (ohledně této skutečnosti ani neproběhlo dokazování), který si žalovaní pořídili z celoživotních úspor. Dovolatelé poukazují na svůj zdravotní stav a uvádějí, že skutečnost, že byt užívají (byť nikoli permanentně) vyplývá z toho, že zde byla evidována spotřeba plynu, el. energie a vody. Závěrem odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 226/2000 a navrhují, aby dovolací soud nejdříve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, poté jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobkyně bylo o nároku na bytovou náhradu rozhodnuto měnícím výrokem ve prospěch žalovaných, a proto je dovolání v této části zjevně bezdůvodné. Z dovolání však nevyplývá, zda námitky žalovaných směřují i proti tomuto výroku. Pokud dovolatelé napadají potvrzující část rozsudku odvolacího soudu, tak současně neuvádějí, z jakého důvodu by napadené rozhodnutí mělo mít ve věci samé po právní stránce zásadní význam a v čem spočívá nesprávné právní posouzení věci. Proto je v této části dovolání nepřípustné. Žalobkyně z uvedených důvodů navrhuje dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř.
Podle obsahu dovolání žalovaní poukazují pouze na nesprávnost právního posouzení otázky přivolení k výpovědi z nájmu bytu odvolacím soudem, který se potvrzujícím výrokem ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně. Proto Nejvyšší soud zkoumal přípustnost dovolání výhradně z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které přichází v úvahu, neboť měnící výrok odvolacího soudu o bytové náhradě dovolatelé nenapadají.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli.
Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka nesprávného zjištění skutkového stavu věci (včetně nesprávného hodnocení důkazů) pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatelé namítají, že předmětný byt ve skutečnosti užívali (o čemž má svědčit evidovaná spotřeba plynu, elektřiny a vody) a pokud jej neužívali „permanentně“, měli k tomu vážný důvod spočívající v rekonstrukci domu a v péči o matku žalované, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť jejich podstatou není polemika s právním posouzením věci, nýbrž se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů.
V dalším se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda napadené rozhodnutí má z hlediska dovolatelem uplatněných námitek směřujících proti právnímu posouzením věci po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé žádnou konkrétní otázku zásadního právního významu, na jejímž řešení by mělo napadené rozhodnutí spočívat, neformulovali. Námitka, že ustanovení §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. je právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, a proto soud musí věc posuzovat v širších souvislostech, s ohledem na všechny účastníky a oprostit se od formalistického přístupu, je příliš obecná a není z ní patrné, jak konkrétně (jakou právní úvahou) měl odvolací soud pochybit. Nesouhlas dovolatelů se závěrem odvolacího soudu, že jimi tvrzené skutečnosti (rekonstrukce domu a péče o matku žalované) nejsou vážnými důvody, které by odůvodňovaly neužívání (občasné užívání) bytu a tím i vylučovaly úspěch žaloby na přivolaní k výpovědi z nájmu bytu, je založen – jak již bylo uvedeno – na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů.
Právní názor, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že jde o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. a k tomuto okamžiku tedy posuzuje, zda na základě zjištěných skutečností je naplněn zákonný předpoklad uvedeného ustanovení – neexistence vážného (závažného) důvodu neužívání (občasného užívání) bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura) soudy obou stupňů respektovaly.
Žalovaní ani netvrdí, že jejich neužívání předmětného bytu má charakter pouze dočasný v tom smyslu, že by jim v jeho užívání bránila nějaká dočasná překážka, případně že se po odpadnutí takové překážky míní do předmětného bytu vrátit. Naopak další skutečnosti, kterými odůvodnili neužívání bytu, je jejich věk, zdravotní stav a rekreační účely, tedy skutečnosti ve svém souhrnu nikoli dočasné povahy.
Z pohledu skutkové podstaty upravené v ustanovení §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. (neužívání bytu nájemcem bez vážných důvodů) je nerozhodné, kde nájemce v době dání výpovědi z nájmu bytu bydlí; rozhodující je pouze to, že nájemce nebydlí – bez vážných důvodů – ve vypovídaném bytě, tj. byt – bez vážných důvodů – neužívá. Nebydlí-li žalovaní v bytě soustavně delší dobu, nelze při posuzování vážnosti důvodů neužívání bytu zohlednit v jejich prospěch skutečnost, že jako nájemci městského bytu v důchodovém věku bydlí na venkově. Je tomu tak proto, že za situace, kdy je předmětný byt opuštěn (není nájemci využíván k bydlení), není naplněn zájem pronajímatelů na řádném využití bytu k bydlení, tj. zájem, který nelze v naznačených souvislostech bez dalšího pominout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 287/2003). Okolnost, že žalovaní užívají k bydlení nemovitost, která je ze stavebněprávního hlediska rekreačním objektem, že je zchátralá, z jakých prostředků ji žalovaní pořídili a jaký je jejich zdravotní stav, je tedy pro posouzení věci bez významu.
Za dané situace nezbývá než uzavřít, že odvolací soud věc po právní stránce posoudil v souladu s hmotným právem i ustálenou soudní praxí. I rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp.zn. 26 Cdo 226/2000, kterým argumentují dovolatelé, odkazuje na shora citovanou judikaturu a pokud Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 26 Cdo 226/2000 dovolání vyhověl, učinil tak pouze z důvodu vady řízení, neboť shledal, že „odvolací soud se při posuzování vážnosti důvodů neužívání předmětného bytu odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, aniž provedl (opakoval či doplnil) důkazy.“
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal neúspěšné dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), snížené dvakrát o 50% podle §15 a §18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. března 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu