ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1336.99.1
sp. zn. 26 Cdo 1336/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobkyně E. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. Š., a 2) J. Š., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 5 C 64/94, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 1999, č.j. 18 Co 349/98-160, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 1999, č.j. 18 Co 349/98-160, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 17.12.1997, č.j. 5 C 64/94-122, zamítl žalobu na vyklizení žalovaných z bytu, sestávajícího ze čtyř pokojů, kuchyně, předsíně, haly, komory, WC, koupelny, spíže a sklepa, v přízemí domu č.p. 563 v katastrálním území S. (dále \"předmětný byt\") a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyni svědčí k nemovitosti, v níž se předmětný byt nachází (dále \"předmětná nemovitost\"), vlastnické právo, opírající se o darovací smlouvu ze dne 18.12.1993, uzavřenou s V. P. (matkou žalobkyně), když jmenovaná získala předmětnou nemovitost na základě platné \"Dohody o vydání věci\" ze dne 8.10.1992, a byla tudíž oprávněna převést ji na žalobkyni. Dovodil dále, že smlouva o nájmu předmětného bytu ze dne 14.7.1993, uzavřená s účinností k 1.8.1993 mezi žalovanými a Městskou částí P. (resp. z jejího pověření správcem nemovitosti S. P.), je platná, a že žalovaným tak svědčí k předmětnému bytu právo nájmu. Podle názoru obvodního soudu byla Městská část P. (resp. z jejího pověření správce nemovitosti) oprávněna podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (per analogiam) nájemní smlouvu uzavřít, neboť byla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné nemovitosti (a tudíž oprávněně vystupovala jako pronajímatel), smlouva byla uzavírána na základě dohody o výměně bytu, a V. P. nebyla v této době vlastnicí předmětné nemovitosti \"v právním smyslu\", byť již došlo k podpisu dohody o vydání věci, a účinky vkladu vlastnického práva jmenované podle této dohody nastaly zpětně již k 1.4.1993.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.1.1999, č.j. 18 Co 349/98-160, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil s jeho závěrem o existenci vlastnického práva žalobkyně k předmětné nemovitosti a dovodil, že je aktivně legitimována domáhat se vyklizení žalovaných; na rozdíl od něj však zaujal právní názor, že smlouva o nájmu předmětného bytu uzavřená žalovanými s Městskou částí P., je neplatná. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně vycházel \"z neexistujícího důkazu, o který opřel své rozhodnutí, tedy že Městská část P. byla dle výpisu z katastru nemovitostí vlastníkem předmětné nemovitosti\". Uvedl, že takovýto důkaz nebyl v řízení proveden, a z provedených důkazů vyplývá, že před uzavřením \"restituční dohody\" byl vlastníkem této nemovitosti stát. Dovodil, že k zákonnému přechodu předmětné nemovitosti ze státu na Městskou část P. nemohlo dojít ani dle zákona č. 172/1991 Sb., neboť tomu bránilo ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona. Učinila-li tedy v daném případě - jak zjistil soud prvního stupně - oprávněná osoba výzvu k vydání věci, která byla následně dohodou o vydání věci státem vydána, nemohla Městská část P. nabýt k předmětné nemovitosti vlastnické právo; uzavřená nájemní smlouva ohledně předmětného bytu je proto podle §39 obč.zák. absolutně neplatná. Odvolací soud dále dovodil, že \"restituentka\" (matka žalobkyně) se stala vlastnicí předmětné nemovitosti již k 1.4.1993, neboť právní účinky vkladu vlastnického práva nastaly ve smyslu zákona č. 265/1992 Sb. zpětně ke dni podání návrhu na vklad, a proto po uvedeném datu nemohla jiná osoba platně uzavřít smlouvu o nájmu předmětného bytu. Uzavřel, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, a že se žalobkyně právem domáhá ochrany svého vlastnického práva podle §126 odst. 1 obč.zák.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání, v němž uplatnili dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř. Naplnění prvého z nich spatřují dovolatelé v tom, že soudy obou stupňů neprovedly jimi navrhovaný důkaz výslechem svědkyně V. P. (matky žalobkyně), a že jejich hodnocení provedených důkazů neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Namítají dále, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V této souvislosti poukazují na to, že předmětná nemovitost byla V. P. vydána na základě výzvy ze dne 30.11.1990, kterou nelze pokládat za výzvu podle zákona č. 87/1991 Sb., když uvedený zákon v této době dosud nenabyl účinnosti, a zpochybňují závěr obvodního soudu, s nímž se odvolací soud ztotožnil, že dohoda o vydání věci ze dne 8.10.1992, uzavřená mezi jmenovanou a B. p. v P., je platná. Odvolacímu soudu dále vytýkají nesprávnost jeho závěru o aktivní legitimaci žalobkyně v dané věci, a nesouhlasí ani s jeho názorem, že smlouva o nájmu předmětného bytu ze dne 14.7.1993 je neplatná. Dovozují, že tato nájemní smlouva je platná, že i po podání návrhu na vklad vlastnického práva k předmětné nemovitosti ve prospěch V. P. \"byl pronajímatelem S. P.\", a byl proto oprávněn uzavřít se žalovanými nájemní smlouvu. Namítají, že pokud by byla dohoda o výměně předmětného bytu neplatná, \"zůstala by právní nájemnicí tohoto bytu paní H.\" (rozuměno předchozí nájemkyně předmětného bytu a účastnice dohody o výměně bytu) a dovozují, že nebylo-li v řízení prokázáno, že by nájemní vztah jmenované k předmětnému bytu zanikl, nejsou žalovaní \"pasivně legitimováni na vyklizení bytu\". Poukazují též na to, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, a že odvolací soud se posouzením věci z tohoto hlediska nezabýval. Navrhli, aby dovolací soud \"podle §243b odst. 2 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení\". Současně v dovolání (a poté i podáním ze dne 14.10.1999) navrhli, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozsudku.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření vyvracela námitky žalovaných zpochybňující její vlastnické právo k předmětné nemovitosti a závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy k předmětnému bytu. Poukázala dále na to, že žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu M. H. k předmětnému bytu byla zamítnuta s odůvodněním, že nájemní vztah jmenované zanikl. Navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) usnesením ze dne 26.10.1999, č.j. 26 Cdo 1336/99-187, odložil podle §243 o.s.ř. vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání v dané věci bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.
Dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti pouze vady, vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř., a je-li dovolání přípustné též jiné vady řízení, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, přičemž je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o.s.ř.).
Vady řízení, vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebyly v dovolání namítány a ani z obsahu spisu jejich existence nevyplývá. Pokud jde o jiné vady řízení (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), námitky dovolatelů vztahující se k neprovedení navrženého důkazu výslechem svědkyně V. P. a k nesprávnému hodnocení důkazů, dovolací důvod podle citovaného ustanovení nezakládají. Případná pochybení v tomto směru lze v dovolacím řízení úspěšně napadat toliko dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., tedy tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování; dovolatelé však v tomto směru žádné konkrétní argumenty nevznášejí a jejich námitky obsahově směřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem.
O nesprávné právní posouzení (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §126 odst. 1 obč.zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V rámci ochrany svého vlastnického práva k nemovitosti se vlastník může domáhat vyklizení nemovitosti, resp. její samostatné části, tj. bytu, vůči tomu, kdo ji užívá protiprávně, resp. bez právního důvodu. Jestliže však k bytu existuje nájemní právo, může se vyklizení osob bydlících v bytě bez právního důvodu domáhat zásadně jen nájemce tohoto bytu, nikoli pronajímatel (vlastník). Závěr, že k vyklizení osoby užívající byt bez právního důvodu je za trvání nájemního poměru k bytu aktivně legitimován jen nájemce bytu, byl formulován již v rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 25.8.1995, sp.zn. 2 Cdo 169/95, uveřejněném v časopise Právní rozhledy číslo 1/1996, str. 27, 28, dále např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.1997, sp.zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7/1997, pod pořadovým číslem 58.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně je aktivně legitimována domáhat se vyklizení žalovaných z předmětného bytu, když její aktivní věcnou legitimaci dovodil z existence vlastnického práva žalobkyně k nemovitosti, v níž se předmětný byt nachází. Úvaha o aktivní věcné legitimaci žalobkyně však nutně předpokládá, že se k předmětnému bytu neváže nájemní právo jiné osoby. Bylo-li by tomu tak, pak by žalobkyně nebyla k žalobě na vyklizení žalovaných z předmětného bytu aktivně legitimována.
Součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, bylo též zjištění, že žalovaní se do předmětného bytu nastěhovali poté, co 2. žalovaná uzavřela s nájemkyní předmětného bytu paní H. (a dále i s paní M.) dohodu o výměně bytu, jakož i zjištění, že žalobkyně domáhající se vyklizení žalovaných, zpochybňuje platnost této dohody o výměně bytu (stejně tak jako platnost na základě ní následně uzavřené nájemní smlouvy). Uvedená skutková zjištění (učiněná mimo jiné i z výpovědí účastníků) však odvolací soud při úvaze o aktivní věcné legitimaci žalobkyně po právní stránce nehodnotil. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy neúplné, a proto nesprávné. Dovolatelé tak uplatnili dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. právem.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle odstavce 2 téhož ustanovení vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k závěru o neúplnosti (nesprávnosti) právního posouzení věci bylo předčasné zabývat se námitkami dovolatelů zpochybňujícími právní názor odvolacího soudu na otázku platnosti dohody o vydání nemovitosti, v níž se předmětný byt nachází, právní předchůdkyni žalobkyně, jakož i na otázku neplatnosti smlouvy o nájmu předmětného bytu uzavřené žalovanými.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. listopadu 2000
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová