ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1363.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1363/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně S. H.., zastoupené advokátem , proti žalovaným 1) O. P. a 2) J. P., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o zaplacení částky 12.749,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 23 C 70/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. července 2005, č. j. 14 Co 173/2005-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. prosince 2004, č. j. 23 C 70/2003-99, výrokem I. zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím situovaného ve druhém poschodí domu č. p. v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně zamítl rovněž žalobu na zaplacení částky 12.749,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím v podobě poplatku z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. července 2005, č. j. 14 Co 173/2005-118, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. a ve výroku II. jej zrušil a v této části řízení zastavil.
Ve vztahu k žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. vyšel odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – mimo jiných rovněž ze skutkových zjištění, že původní žalobce J. G. dopisem ze dne 26. června 2002 oznámil žalovaným, že v důsledku vydražení je vlastníkem předmětného domu, a vyzval je, aby nájemné zasílali na jeho účet, že původní vlastník G., v P., U P. (dále jen „dřívější vlastník“), se naopak tomuto tvrzení bránil s poukazem na neplatnost dražby a že v rozhodném období od května 2002 do března 2003 platili žalovaní nájemné a zálohy na služby dřívějšímu vlastníkovi. Odvolací soud pak přisvědčil soudu prvního stupně, pokud zde aplikoval ustanovení §680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Přitom shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nebyla-li změna vlastnictví předmětného domu žalovaným ze strany dřívějšího vlastníka oznámena a ani nabyvatelem prokázána, nemohli se žalovaní ve smyslu §680 odst. 2 obč. zák. zprostit svých závazků vůči dřívějšímu vlastníkovi a byli proto povinni platit nájemné a zálohy na služby dřívějšímu vlastníkovi, což také v rozhodném období činili. Za této situace jim podle názoru soudů obou stupňů nevznikl z tohoto titulu žádný dluh, a proto také nemůže být naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně jeho výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III., podala žalobkyně dovolání, v němž prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnila správnost výkladu ustanovení §680 odst. 2 obč. zák.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že odvolací soud v tomto směru potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.). Odvolací soud se totiž při výkladu ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. neodchýlil od závěrů, které při výkladu citovaného ustanovení přijal Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 906/2005. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že v jeho rozhodovací praxi nebyl zaznamenán odklon od právního názoru vyjádřeného
v rozsudku ze dne 31. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 836/97, uveřejněném pod č. 84 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, podle něhož se uvedené ustanovení uplatní i ve vztazích nájmu bytu. Smyslem uvedeného ustanovení je zajistit kontinuitu nájemního vztahu na straně pronajímatele pro případ, nastane-li zde předpokládaná právní skutečnost – změna vlastnictví k pronajaté věci. Poskytuje tak nájemci právní ochranu v situaci, kterou nemohl (svým projevem vůle) ovlivnit a zachovává mu jeho právo nájmu. Ochrana nájemce však nemůže jít nad rámec zákonného důsledku spojeného se změnou vlastnictví k pronajaté věci. Důsledkem zákonné sukcese je mimo jiné přechod práva na nájemné za užívání pronajaté věci, jemuž odpovídá povinnost nájemce nájemné platit. Povinnost nájemce přitom směřuje vůči novému pronajímateli (nabyvateli), nikoliv vůči jeho právnímu předchůdci. Ve vztahu k němu již totiž nemá nájemce právní důvod plnit a pokud tak činí, jde o plnění bez právního důvodu. Nájemce tedy nemá právo volby, zda bude platit nájemné nabyvateli nebo původnímu pronajímateli. Na tomto nemůže ničeho měnit ani zákonem poskytnutá možnost, že tak může (musí) činit až poté, kdy mu byla změna vlastníka oznámena nebo nabyvatelem prokázána, neboť nájemné poskytnuté (po změně vlastníka) původnímu pronajímateli je plněním bez právního důvodu. V tomto smyslu je nutno vykládat i dikci použitou v ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. – „nájemce je oprávněn zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku, jakmile mu byla změna oznámena nebo nabyvatelem prokázána“. Uvedené ustanovení sice neurčuje, kdo (jaký subjekt) oznámení o změně vlastnictví vůči nájemci činí, nicméně podle názoru dovolacího soudu je nutno dovodit, že zákon tu má na mysli původního pronajímatele jako subjektu do té doby existujícího nájemního vztahu, vůči němuž směřovala povinnost nájemce platit nájemné.
Po nabyvateli je pak vyžadováno, aby změnu vlastnictví k pronajaté věci nájemci prokázal. Do doby, než se tak stane, se nájemce nemůže zprostit svých závazků vůči dřívějšímu vlastníkovi a je tedy povinen platit mu i nájemné.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu (jeho potvrzujícímu výroku), proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání – aniž se jím mohl věcně zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, na náhradu těchto nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. října 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu