ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1388.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1388/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně L. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. P., zastoupenému advokátem, o určení práva nájmu bytu a o vzájemném návrhu žalovaného na vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 240/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2005, č. j. 25 Co 394/2004-66, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2005, č.j. 25 Co 394/2004-66, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. června 2004, č.j. 6 C 240/2003-54, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. června 2004, č. j. 6 C 240/2003-54, určil, že žalobkyně je výlučnou nájemkyní „bytu č. 17 o velikosti 3+1 na adrese Ch. 653/18, P.-H.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), zamítl vzájemný návrh žalovaného na uložení povinnosti žalobkyni vyklidit předmětný byt a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č. j. 25 Co 394/2004-66, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o věci samé, změnil jej v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že rozhodnutím odboru bytového hospodářství Národního výboru města P. ze dne 26. února 1988 byl předmětný byt přidělen podle §24 zákona č. 41/1964 Sb. žalovanému za trvání manželství účastníků jako byt v novostavbě (dále jen „rozhodnutí ze dne 26. února 1988“), že podle potvrzení Ministerstva vnitra ČR ze dne 10. dubna 2003 (dále jen „potvrzení ze dne 10. dubna 2003“) byt byl žalovanému přidělen jako byt Ministerstva vnitra ČSR ve smyslu §69 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., že dne 4. března 1988 byla uzavřena dohoda o užívání bytu (dále jen „dohoda ze dne 4. března 1988“), že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. března 2002, č. j. 4 C 388/2001-13, bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno ke dni 10. dubna 2002, že již v letních měsících 2001 se žalovaný z bytu odstěhoval a že od stejné doby bydlí v bytě spolu s žalobkyní její druh R. Č. Soudy obou stupňů se nejdříve zabývaly posouzením, zda účastníkům ve vztahu k předmětnému bytu vzniklo právo společného užívání bytu manžely následně transformované na právo společného nájmu bytu manžely. V zájmu vyřešení uvedené otázky řešily (jako předběžnou) otázku charakteru předmětného bytu. Vyšly přitom z rozhodnutí ze dne 26. února 1988, z dohody ze dne 4. března 1988 a z potvrzení ze dne 10. dubna 2003 a dospěly k závěru, že předmětný byt byl bytem ministerstva vnitra ve smyslu §69 odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb., který neměl charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, a nebyl proto u něj vyloučen vznik práva společného užívání bytu manžely transformovaného na právo společného nájmu bytu manžely. Poté dovodily, že za této situace účastníkům vzniklo právo společného užívání bytu manžely (později právo společného nájmu bytu manžely), že toto právo zaniklo v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovaným a že na základě toho se jedinou nájemkyní bytu stala žalobkyně (§707 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“). Proto žalobě vyhověly a zamítly vzájemný návrh žalovaného na vyklizení bytu se zdůvodněním, že žalobkyně je (jedinou) nájemkyní předmětného bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usoudil z toho, že otázku charakteru předmětného bytu vyřešil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. 26 Cdo 584/2001). V dovolání poukázal na rozhodnutí ze dne 26. února 1988, zmínil rovněž potvrzení ze dne 10. dubna 2003 a uvedl, že byl-li mu předmětný byt přidělen v roce 1988 jako byt v novostavbě, nemohl existovat již ke dni 1. ledna 1957, jak to předpokládá ustanovení §69 odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb. Muselo proto podle jeho názoru jít o byt ministerstva vnitra podle §69 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb., který měl charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. a u něhož byl vyloučen vznik práva společného užívání bytu manžely. Je přesvědčen, že za této situace vzniklo právo osobního užívání bytu pouze jemu, že uvedené právo se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo na právo nájmu služebního bytu svědčící opět pouze jemu, že předmětný byt ztratil charakter služebního bytu ke dni 31. ledna 1997, kdy přestal být příslušníkem ozbrojené složky, že tehdy se nájem služebního bytu změnil na nájem bytu svědčící stále jenom jemu a že právní vztah žalobkyně k bytu zůstal beze změn. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. ledna 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění a který lze použít pouze v případě, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen mimo jiných rovněž na právním závěru, že předmětný byt byl bytem ministerstva vnitra ve smyslu §69 odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb., který neměl charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, a nebyl proto u něj vyloučen vznik práva společného užívání bytu manžely následně transformovaného na právo společného nájmu bytu manžely. Žalovaný správnost uvedeného právního závěru – prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – v dovolání zpochybnil.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky charakteru předmětného bytu, neboť uvedená otázka je v ustálené judikatuře dovolacího soudu posuzována odlišně. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. pro řešení právě uvedené otázky.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, který odvolací soud přijal ohledně předběžné právní otázky, tj. závěru, že předmětný byt byl bytem ministerstva vnitra ve smyslu §69 odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb., který neměl charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, a nebyl proto u něj vyloučen vznik práva společného užívání bytu manžely následně transformovaného na právo společného nájmu bytu manžely.
Podle §868 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době vydání rozhodnutí ze dne 26. února 1988, pokud dále není uvedeno jinak (pro účely dané věci jinak uvedeno není), řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Vzhledem k tomu, že k vydání rozhodnutí o přidělení bytu a k uzavření dohody o jeho užívání došlo v roce 1988, bude zapotřebí – s přihlédnutím k ustanovení §868 obč. zák. – otázku charakteru předmětného bytu (s důsledky z toho plynoucími pro vznik tehdejšího práva osobního užívání bytu, resp. práva společného užívání bytu manžely) řešit podle právní úpravy účinné v té době, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době vydání rozhodnutí ze dne 26. února 1988 (dále jen „obč. zákoník“), dále rovněž podle zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, v tehdy platném znění (uvedený zákon byl zrušen ke dni 1. ledna 1992 – §878 bod 2. zákona č. 509/1991 Sb.) a konečně také s přihlédnutím k vyhlášce č. 45/1964 Sb. (citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 13. listopadu 1995 – §7 nařízení vlády č. 258/1995, kterým se provádí občanský zákoník).
Podle §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. byly byty trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace byty podnikové (§66 zákona č. 41/1964 Sb.), byty služební (§67 zákona č. 41/1964 Sb.) a byty vystavěné v podnikové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku. Podnikovými byty byly podle §66 zákona č. 41/1964 Sb. byty trvale určené pro ubytování pracovníků hospodářských, rozpočtových nebo jiných organizací, zejména byty v domech, které organizace vystavěly jako investoři nebo získaly (či v budoucnu měly získat) ze státní bytové výstavby.
Byty ministerstva vnitra ve smyslu ustanovení §69 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb. byly byty v obytných domech určených výhradně pro ubytování příslušníků ozbrojených sborů ministerstva vnitra v činné službě a jednotlivé byty, které ministerstvo vnitra získalo nebo získá ze státní bytové výstavby. Charakter bytu ministerstva vnitra byl u těchto bytů trvalý, byly tedy byty ministerstva vnitra bez ohledu na to, zda v nich bydleli příslušníci ozbrojených sborů ministerstva vnitra v činné službě či osoby, které (z jakýchkoliv důvodů) těmito být přestaly. Soudní praxe dovodila, že tyto byty ministerstva vnitra splňovaly znaky bytů podnikových podle §66 zákona č. 41/1964 Sb., a proto byly byty trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu ustanovení §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 56/96, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Byty ministerstva vnitra podle ustanovení §69 odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb. byly byty v jiných domech, jejichž uživateli byli dne 1. ledna 1957 příslušníci ozbrojených sborů ministerstva vnitra, s výjimkou bytů, které měly povahu bytů podnikových či služebních, nebo které byly v domech lidových bytových družstev či v rodinných domcích; tyto byty ministerstva vnitra – viz druhý odstavec uvedeného ustanovení – své povahy (bytu ministerstva vnitra) pozbyly, jestliže po 1. lednu 1957 uživatel bytu přestal být příslušníkem ozbrojených sborů ministerstva vnitra, případně byl-li byt přidělen osobě jiné než příslušníku ozbrojených sborů ministerstva vnitra, nebo jestliže po počátku účinnosti bytového zákona přestal uživatel bytu být příslušníkem ozbrojených sborů ministerstva vnitra v činné službě či v případech, že byt byl přidělen osobě jiné než příslušníku ozbrojených sborů v činné službě. Tyto byty ministerstva vnitra znaky podnikových bytů neměly a za této situace nešlo o byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb.; proto na ně nedopadalo ustanovení §182 obč. zákoníku a vznik práva společného užívání manžely k takovému bytu tedy nebyl vyloučen (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 56/96). V uvedených souvislostech nelze opomenout ani právní závěr, který Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 31. července 1997, sp. zn. 3 Cdon 152/96, uveřejněném pod č. 36 v sešitě č. 5 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tj. závěr, že k bytu ministerstva vnitra (§69 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb.), který byl v roce 1990 přidělen jen jednomu z manželů, mohlo po 1. lednu 1992 existovat právo společného nájmu bytu manžely jen za předpokladu, že k němu existovalo k 31. prosinci 1991 právo společného užívání bytu manžely.
Podle §24 zákona č. 41/1964 Sb. byty ministerstva vnitra přiděloval místní národní výbor na návrh orgánu ministerstva vnitra.
Podle §182 obč. zákoníku byla u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace – tedy i u bytů ministerstva vnitra uvedených v §69 odst. 1 bodě 1. zákona č. 41/1964 Sb. – možnost aplikace §172 až §181 obč. zákoníku výslovně vyloučena; byla tudíž vyloučena i možnost, aby k takovému bytu vzniklo právo společného užívání bytu manžely ve smyslu §175 a násl. obč. zákoníku. Rozhodnutím o přidělení takového bytu a následnou dohodou o jeho odevzdání a převzetí tak vzniklo právo osobního užívání bytu (§154 odst. 1 a §155 odst. 1 obč. zákoníku) pouze tomu z manželů, jemuž byl byt přidělen, a od tohoto práva bylo právo (bydlení) druhého manžela pouze odvozeno (srov. odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 1997, sp. zn. 3 Cdon 152/96).
V projednávané věci z obsahu spisu plyne, že předmětný byt byl rozhodnutím odboru bytového hospodářství Národního výboru hlavního města Prahy ze dne 26. února 1988 přidělen podle §24 zákona č. 41/1964 Sb. žalovanému za trvání manželství účastníků jako byt v novostavbě (dále opět jen „rozhodnutí ze dne 26. února 1988“). Šlo-li v době přidělení bytu (v roce 1988) o byt v novostavbě, nelze předmětný byt podřadit pod ustanovení §69 odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb., neboť citované ustanovení předpokládalo existenci bytu již ke dni 1. ledna 1957 (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 159/2000). V době přidělení bytu mohlo tedy jít pouze o byt ministerstva vnitra podle §69 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb. Pro úplnost lze dodat, že šlo-li o byt ministerstva vnitra podle §69 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb., který měl charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, byl jeho uživatelem pouze žalovaný, přičemž jeho právo osobního užívání bytu se dnem 1. ledna 1992 transformovalo podle §871 odst. 4 obč. zák. buď na nájem služebního bytu (za předpokladu, že byt splňoval kritéria určená pro služební byty ustanoveními §7 a §8 zákona č. 102/1992 Sb. – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 21/97, uveřejněný pod č. 28 v příloze sešitu č. 11 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura) nebo na nájem, nikoliv však na právo společného nájmu bytu manžely. Už v rozsudku ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil závěr, s nímž se ztotožňuje i v této věci, totiž závěr, že pokud manželé nebyli před 1. lednem 1992 nositeli práva společného užívání bytu manžely, nestali se ani společnými nájemci účinností zákona č. 509/1991 Sb., resp. zákona č. 102/1992 Sb., i když se právo osobního užívání nezměnilo na právo nájmu služebního bytu. Lze odkázat rovněž na závěr, že předpokladem přeměny práva osobního (společného) užívání bytu na nájem (společný nájem) bytu ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. je skutečnost, že ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. (k 1. lednu 1992) existovalo právo osobního (společného) užívání bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněný pod č. 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu ohledně charakteru předmětného bytu (jako bytu ve smyslu §69 odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb.) nelze pokládat za správný. Za této situace byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn opodstatněně.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. listopadu 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu