ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.1418.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 1418/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně MAFRA, a. s. , se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, IČO 45313351, proti žalované JUDr. J. S. , se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, IČO 66216087, o zaplacení částky 1.343.177,57 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 139/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. února 2013, č. j. 14 C 139/2001-292, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2015, č. j. 21 Co 435/2013-364, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. února 2013, č. j. 14 C 139/2001-292, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2015, č. j. 21 Co 435/2013-364, se odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 2. 2013, č. j. 14 C 139/2001-292 (poté, co předcházející rozsudky vydané v této věci, v části týkající se žalobkyní uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2011, č. j. 26 Cdo 4503/2009-174, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení), zastavil řízení o zaplacení „smluvní pokuty ve výši 0,1 % za každý den prodlení v kapitalizované výši 342,56 Kč“ (odstavec I. výroku) a uložil žalované povinnost zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku smluvní pokutu (specifikovanou v odstavci II. výroku); dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky.
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 21 Co 435/2013-364, odvolání žalované proti odstavci I. výroku odmítl, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 1.342.835 Kč (dále též jen „měnící výrok“) a náklady řízení, včetně nákladů odvolacího řízení.
Dovolání, kterým žalovaná napadla rozsudky soudů obou stupňů, projednal dovolací soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Řízení o dovolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s §243b o. s. ř.), neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání, jímž žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu, Nejvyšší soud odmítl.
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud odmítl odvolání (odstavec I.), není podle §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. přípustné, neboť je proti němu přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.
Dovolání není přípustné ani proti měnícímu výroku, kterým odvolací soud uložil žalované zaplatit smluvní pokutu, neboť je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, že požadavek ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby z žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán, při formulaci výroku rozhodnutí musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002). Jestliže žaloba trpí vadou, která brání dalšímu pokračování v řízení, je povinností soudu, aby se postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. pokusil o její odstranění; teprve v případě neúspěchu soudu nezbude než žalobu podle ustanovení §43 odst. 2 věty první o. s. ř. odmítnout. Uvedla-li žalobkyně po výzvě soudu podle §43 odst. 1 o. s. ř., za jaké období a v jaké výši požaduje po žalované zaplacení smluvní pokuty, pak i když výši požadované smluvní pokuty „nesumarizovala“ (jak jí vytýká dovolatelka), odstranila vadu spočívající v nesprávném vymezení žalobního petitu.
Jestliže byly vady žaloby odstraněny postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř., nastává fikce, že žaloba (návrh na zahájení řízení) byla bez vad již od počátku - tj. ode dne, kdy byla podána u soudu. Účinky (hmotněprávní i procesněprávní) nesprávného nebo neúplného podání, jehož vady byly odstraněny, proto působí již od jeho podání (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1319/2013). Z uvedených závěrů správně vycházel i odvolací soud při posuzování počátku běhu promlčecí doby, když zkoumal, kdy poprvé žalobkyně (byť i nesprávným nebo neúplným podáním) u soudu uplatnila nárok na zaplacení smluvní pokuty.
Smluvní pokuta ve výši 0,1 % za každý den prodlení z dlužné částky neodporuje ani dobrým mravům. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je nutné při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů vážit její funkce (preventivní, uhrazovací a sankční), s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, uveřejněný pod číslem 104/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4900/2010). Odvolací soud při svém závěru, že sjednaná výše smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem a jeho úvaha není ani zjevně nepřiměřená.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nesprávně aplikoval ustanovení §545 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.).
Výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, dovolatelka napadá zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění, ani vymezení předpokladů přípustností dovolání (§237-238a ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř.).
V souladu s výše uvedeným Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2016
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu