ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1439.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1439/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) T. Š., a 2) I. S., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 31/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2003, č.j. 23 Co 369/2003-94, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2003, č.j. 23 Co 369/2003-94, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. května 2003, č.j. 7 C 31/2002-77, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8. srpna 2003, č.j. 7 C 31/2002-88, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 5. 2003, č.j. 7 C 31/2002-77, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8. 8. 2003, č.j. 7 C 31/2002-88, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 7, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve 2. podlaží domu čp. 1051, P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaní, nájemci předmětného bytu, užívají byt jako své jediné bydliště, že se v něm celoročně zdržují s výjimkou pobytů v zahraničí, že mají ve společném jmění dům č.p. 1455 v kat. území B. n. L. (dále „předmětný dům“ nebo „dům“), který je z větší části neobyvatelný, a že se v něm žalovaní zdržují pouze přechodně, v letních měsících, z důvodu rekonstrukčních prací. Dále vzal za zjištěno, že Městský úřad – stavební úřad v B. n. L. rozhodnutím ze dne 17. 9. 2001 přerušil kolaudační řízení týkající se předmětného domu a vyzval žalované k odstranění závad, že jim rozhodnutím ze dne 1. 8. 2002 prodloužil lhůtu k odstranění závad do 30. 6. 2003 a že dle jeho vyjádření ze dne 19. 8. 2002 nelze do vydání kolaudačního rozhodnutí užívat prostory, které byly nově vytvořeny. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že došlo k naplnění výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. h) a g) obč.zák., a proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 11. 2003, č.j. 23 Co 369/2003-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně dostačujícími, a nepovažoval proto za nutné doplnit dokazování; ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Podle názoru odvolacího soudu nejsou dány předpoklady ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., neboť žalovaní byt řádně užívají a žalobě nelze vyhovět ani podle ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., protože „charakter bytu, zejména v současné době v B. n. L. není takový, aby se dalo hovořit, že o druhý byt jde, jde spíše o nemovitost, kterou žalovaní adaptují a za této situace stěží lze jej považovat za adekvátní další bydlení“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž namítla existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k zásadním okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny a prokázány, zejména pak ke skutečnosti, že žalovaní jsou spoluvlastníky rodinného domu, že předmětem stavebního povolení nebyl celý dům, ale nová přístavba, jejíž vady, dosud žalovanými neodstraněné, nebrání užívání původního domu, který je kolaudován jako obytný, měl dvě obytné místnosti o výměře asi 50 m2 a nyní je k němu přistavena další místnost (přitom předmětný byt má výměru 42 m2). Dovolatelka má za to, že odvolací soud hodnotil důkazy vztahující se k existenci druhého bytu v rozporu s ustanovením §132 o.s.ř., že nepřihlédl k protiprávnímu chování žalovaných, kteří porušili a porušují stavební zákon, když povolenou stavbu sice dokončili a 18. 7. 2001 požádali o její kolaudaci, ale následně nesplnili výzvy stavebního úřadu k odstranění závad, a to ani v dodatečné lhůtě (do 30. 6. 2003), což svědčí o tom, že jejich chování je účelové. Nesprávnost právního posouzení spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud neshledal, že žalovaní mají dva byty, a odmítl aplikovat ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., přičemž se nezabýval ani tím, zda lze na nich spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Závěrem dovolatelka za otázku zásadního právního významu označuje otázku, „zda okolnost, že obytný dům ve vlastnictví nájemců, kterým byla dána výpověď z nájmu bytu podle ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., je předmětem stavební úpravy dosud nepovolené k užívání z viny stavebníka, může být důvodem pro zamítnutí žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu (s přihlédnutím ke skutečnosti, že původní část domu je povolena k užívání)“, a „zda jednání stavebníků, kteří porušují stavební zákon a rozhodnutí příslušného stavebního úřadu, může být důvodem pro zamítnutí žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu uplatněné podle ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák.“. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná ve svém dovolacím vyjádření namítla, že předmětný byt má „53 m se sklepem 54 m“ a předložila evidenční list, jenž toto tvrzení dokládá.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 19. 11. 2003, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nepřichází v úvahu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud shledává dovolání v dané věci podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným pro posouzení otázky, zda lze na naplnění výpovědního důvodu ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. usoudit i v případě, svědčí-li nájemci vedle práva nájmu bytu, jehož nájem je vypovídán, vlastnické právo k nemovitosti (domu), která je určena k bydlení, avšak není k tomuto účelu využívána z důvodu stavebních oprav (úprav) prováděných vlastníkem nemovitosti a nájemcem bytu.
Podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.
Z uvedeného vyplývá, že předpokladem naplnění uvedeného výpovědního důvodu je nejen skutečnost, že nájemce má dva (více) bytů, ale též podmínka, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden ze dvou (více) bytů.
O situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. dva nebo více bytů jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li jeden byt z titulu práva nájmu a současně mu svědčí další právní důvod bydlení z titulu vlastnického či spoluvlastnického práva k domu, resp. práva odpovídající věcnému břemenu. O případ, kdy nájemci svědčí vedle práva nájmu bytu další právní důvod bydlení jde i tehdy, disponuje-li právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – (spolu)vlastníku domu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, usnesení ze dne 17. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2135/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 415, svazek 4, rozsudek ze dne 18. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 107/2004). Z hlediska naplnění předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy.
Vzhledem k tomu, že předpokladem naplnění daného výpovědního důvodu je též podmínka, že na nájemci lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, pak jde-li o byt v nemovitosti ve vlastnictví nájemce, je třeba zabývat se tím, zda nájemce má objektivně možnost jej k bydlení užívat. V již citovaném rozsudku sp.zn. 26 Cdo 2471/99, Nejvyšší soud například dovodil, že na nájemcích (jimž byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) lze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v nemovitosti vlastnicky náležející žalované, neboť měli objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak neučinili, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži žalobce – vlastníka nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali žalovaní výpověď. V uvedeném rozhodnutí byl dále vyjádřen názor, že při hodnocení, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby k bydlení užíval pouze jeden byt, není bez významu okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá a zda (příp. jaké) činí nájemce kroky k vyřešení své bytové situace. Nejvyšší soud (srov. již citovaný rozsudek sp.zn. 26 Cdo 107/2004) dále dovodil, že neužívá-li nájemce fakticky byt v nemovitosti, jejímž je vlastníkem, avšak má objektivní možnost jej užívat, je třeba rovněž zkoumat, zda takový byt je způsobilý uspokojovat bytové potřeby jeho rodiny, tj. zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval právě a pouze tento byt ve své nemovitosti; přitom nelze ponechat bez povšimnutí ani velikost, případně vybavení takového bytu.
Jestliže tedy v projednávané věci odůvodnil odvolací soud svůj závěr o nenaplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. tím, že „charakter bytu, zejména v současné době v B. n. L. není takový, aby se dalo hovořit, že o druhý byt jde, jde spíše o nemovitost, kterou žalovaní adaptují a za této situace stěží lze jej považovat za adekvátní další bydlení“, je jeho právní posouzení – vzhledem k výše uvedenému – neúplné a tudíž i nesprávné. Odvolací soud se při úvaze o existenci daného výpovědního důvodu důsledně nezabýval rozlišením mezi oběma předpoklady uplatněného výpovědního důvodu, tj. otázkou, zda žalovaní mají dva (více) bytů, tj. zda disponují dvěma (více) právními tituly objektivně způsobilými trvale uspokojit bytovou potřebu, a otázkou, zda lze na nich spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, tj. tím, zda byt v jejich nemovitosti je způsobilý (vzhledem k jeho stavu) uspokojit jejich bytovou potřebu. Veden nesprávným právním názorem odvolací soud nepřihlédl ke všem skutečnostem, které byly v řízení tvrzeny a prokázány (jak důvodně namítá dovolatelka, byť formálně v této okolnosti spatřuje naplnění vady řízení, nikoliv neúplnost a tím i nesprávnost právního posouzení věci), zejména k tomu, že dle vyjádření příslušného stavebního úřadu je nemovitost ve vlastnictví žalovaných určena k bydlení a změna v účelu užívání této stavby nebyla povolena; nepřihlédl ani k dalším skutečnostem vyplývajícím ze stavební dokumentace, jež je součástí spisu (srov. č.l. 31 až 51), jako je např. stavební uspořádání nemovitosti (označované jako rodinný dům) před povolenými stavebními úpravami, čeho (jaké části nemovitosti) se tyto úpravy týkají, a co bylo obsahem výzvy stavebního úřadu k odstranění závad před kolaudací. Odvolací soud rovněž nezohlednil ani okolnost, po jak dlouhou dobu trvá stav, kdy žalovaným svědčí vedle práva nájmu k předmětnému bytu vlastnické právo k předmětné nemovitosti, a zda (příp. jaké) činí kroky k vyřešení této situace.
Dovolací soud je dále toho názoru, že při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je třeba respektovat nejen oprávněné zájmy nájemce (v rámci úvahy, zda lze na něm spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt), ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka – v daném případě obce, která má specifické postavení při zajišťování bytových potřeb občanů v ní žijících) na využití předmětu jeho vlastnického práva, a to i s přihlédnutím k situaci, kdy nájemce je subjektem právního vztahu nájmu bytu, jemuž zákon poskytuje zvýšenou ochranu (srov. §685 odst. 1 obč. zák.) a svou vlastní nemovitost neužívá k uspokojení svých bytových potřeb; z tohoto hlediska nejsou bez významu i důvody, proč tak nájemce činí.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl uplatněn opodstatněně.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř., je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř.; vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Pokud jde o tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž rovněž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, a které byly v dovolání též namítány, jde – jak bylo výše konstatováno – obsahově o kritiku právního posouzení věci, která byla zohledněna v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. srpna 2005
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu