ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1465.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1465/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 35/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 13 Co 303/2005-128, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 13 Co 303/2005-128, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. července 2004, č. j. 18 C 35/2002-87, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 11. března 2003, č. j. 18 C 35/2002-36, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit „byt o velikosti 2+1, III. kategorie, nalézající se ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. 697 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 3. září 2003, č. j. 13 Co 313/2003-56, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu – se závazným právním názorem – vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. července 2004, č. j. 18 C 35/2002-87, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost, aby do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidil předmětný byt. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl rovněž o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 13 Co 303/2005-128, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí a listinných důkazů) především za zjištěno, že dne 26. července 1993 byla mezi žalobkyní (jeho pronajímatelkou) a nájemkyní M. H. (matkou žalovaného) uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu a že M. H. předmětný byt od roku 1995 do roku 1999 se souhlasem žalobce pronajímala své známé E. M., která zde bydlela se svojí dcerou V. M. a matce žalovaného za podnájem bytu platila. Dále zjistily, že v uvedené době (od roku 1995 do roku 1999) žalovaný s matkou v předmětném bytě nebydleli a zdržovali se v bytě strýce žalovaného v P. (dále jen „byt K.“), kde měla M. H. – jako akademická malířka – svůj ateliér, že současně M. H. tuto adresu uváděla i ve styku se soudem při výslechu dne 24. září 1999 v řízení o výchově a výživě tehdy nezletilého žalovaného vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 P 101/87 a také ve styku s orgánem péče o dítě příslušného odboru sociálních věcí a zdravotnictví, který vypracoval zprávy o poměrech nezletilého (žalovaného) ze dne 10. ledna 2000 a ze dne 17. května 2000, a že minimálně v době od srpna 1999 do října 1999 neexistoval žádný vážný důvod, který by M. H. a žalovanému v užívání předmětného bytu objektivně bránil. Vzaly rovněž za prokázáno, že v důsledku špatného zdravotního stavu daného zejména problémy psychického rázu M. H. postupem doby nebyla objektivně schopná zajistit péči o tehdy nezletilého žalovaného, který navíc s ohledem na svůj nepříznivý zdravotní stav vyžadoval intenzivnější péči, že v době od 10. října 1999 až do svého úmrtí dne 8. února 2001 již o žalovaného nepečovala, že o žalovaného se od této doby (od 10. října 1999) starali jeho prarodiče, v jejichž domácnosti na adrese V. č. p. 248 se zdržoval, že žalovaný i jeho matka chápali tento stav jako dočasný a že v případě zlepšení zdravotního stavu matky měli oba v úmyslu společné soužití obnovit. V neposlední řadě také zjistily, že M. H. dne 8. února 2001 náhle tragicky zemřela a že tehdy nezletilý žalovaný neměl ke dni smrti své matky právní důvod k užívání jiného bytu. Na základě uvedených skutkových zjištění pak především dovodily, že (k 10. říjnu 1999) žalovaný vedl se svou matkou M. H. společnou domácnost (okolnosti významné pro přechod práva nájmu bytu bylo podle názoru soudů obou stupňů zapotřebí zkoumat k tomuto dni, kdy se matka přestala o žalovaného z důvodů svého zdravotního stavu fakticky starat) a že objektivně daná překážka specifikovaná v rozsudcích soudů obou stupňů (zdravotní stav matky žalovaného), jež bránila tomu, aby žalovaný skutečně sdílel se svou matkou v době její smrti společnou domácnost, „sama o sobě nevylučuje aplikaci výše citovaného ust. §706 odst. 1 obč. zákoníku“, jak to vyjádřil soud prvního stupně. Poté rovněž dovodily, že přes tyto okolnosti právo nájmu bytu na žalovaného nepřešlo (ve smyslu §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni úmrtí M. H. /a ve znění do 30. března 2006/ - dále jen „obč. zák.“), a to proto, že společnou domácnost k 10. říjnu 1999 a před tímto datem vedli v bytě K. a nikoli v předmětném bytě. Na základě toho pak uzavřely, že nebyl naplněn jeden ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění docházelo k přechodu nájmu bytu podle citovaného ustanovení. Protože za této situace užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu, žalobě na jeho vyklizení – s poukazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že „řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a byla věc tedy i nesprávně právně posouzena“. V dovolání především podrobně rozvedl průběh řízení, popsal svoji životní situaci a své soužití nejprve s matkou a poté s prarodiči. V této souvislosti uvedl, že „i když byl potom svěřen soudním rozhodnutím do péče prarodičů, k matce do P. jezdil, pobýval s ní v předmětném bytě a matka jezdila za ním k prarodičům, pokud jí to dovolil zdravotní stav“. Dále namítl, že „byl předpoklad, že jakmile se matčin zdravotní stav upraví a zlepší, bude … žít opět s ní … namísto toho došlo k tragickému úmrtí matky ….“ Podle názoru dovolatele tedy „soud nevycházel ze všech zjištěných skutečností, resp. posuzoval jednotlivosti odděleně a nikoliv v celém kontextu“. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že jej ve věci nevyslechl, byť „právě on má nejucelenější informace, jak to bylo se společným bydlením s matkou“, a pokračoval, že „svůj výslech považuje za důležitý důkaz, který dříve ani nemohl být proveden právě ke všem okolnostem případu … v mezidobí nabyl zletilosti a odvolací jednání se tak konalo již za jeho přítomnosti“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že ve svém dovolání žalovaný „neuvádí žádné nové skutečnosti, pouze znovu shrnuje svou dosavadní argumentaci“. Podle žalobkyně nebylo v průběhu řízení zpochybňováno, že žalovaný žil (do 10. října 1999) ve společné domácnosti se svou matkou; podstata sporu spočívá však v tom, že „společnou domácnost nevedli v předmětném bytě, ale v bytě v K.“. Žalobkyně je toho názoru, že „rozsudky soudů jsou po právní i věcné stránce zcela správné“.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. listopadu 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a z obsahu spisu tyto vady nevyplynuly), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Posléze uvedenou vadu řízení dovolatel v dovolání uplatnil a na její existenci usoudil z toho, že odvolací soud neprovedl jím navrhované důkazy, zejména jeho účastnický výslech.
Z ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, a že o tom, který z navržených důkazů bude proveden, rozhoduje soud. Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; z navržených důkazů neprovede ty, jež jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutečností, jež jsou právně významné pro právní posouzení věci. Z toho pak zároveň vyplývá, že nelze úspěšně uplatnit dovolací námitku, že vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. je i to, že nebyly provedeny všechny důkazy, které byly navrhovány.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil (vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) rovněž dovolací důvody podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž zpochybnil správnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci) a podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím namítl, že napadené rozhodnutí spočívá v otázce žití s nájemcem ve společné domácnosti v den jeho smrti na nesprávném právním posouzení věci).
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, na jejichž základě dovodil, že nebyl naplněn jeden ze dvou předpokladů (předpoklad žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti), za jejichž současného naplnění dochází k přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty první obč. zák.; jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení naplněnosti uvedeného předpokladu.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu rozhodná pro posouzení naplněnosti předpokladu žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že není naplněn předpoklad žití s nájemcem v den jeho smrti (tj. 8. února 2001) ve společné domácnosti (§706 odst. 1 věta první obč. zák.), jestliže podle zjištěného skutkového stavu sice žalovaný vedl k 10. říjnu 1999 a před tímto datem se svou matkou M. H. společnou domácnost, avšak v bytě K. a nikoli v předmětném bytě.
V soudní praxi (srov. zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. června 1982, Cpj 163/81, uveřejněnou pod R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od jejíchž závěrů se judikatura neodchýlila ani po účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1826/96, z 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 622/99, ze 14. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 557/99, a z 27. března 2002, sp. zn. 26 Cdo 679/2000) je pro osoby uvedené v §706 odst. 1 větě první obč. zák. pojem „společné domácnosti\" vykládán tak, že je třeba, aby jejich soužití s nájemcem bytu bylo trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto životní společenství. Judikatura je ustálena rovněž v názoru, že důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. tíží ve sporu toho z účastníků, který tyto skutečnosti tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1447/97) a že spolužití jiné osoby s nájemcem bytu musí být uskutečňováno v tomtéž bytě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 622/99, z 20. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1297/2002, a z 18. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 299/2003). Přitom již v rozsudku ze dne 29. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 1961/98, uveřejněném pod č. 100 v sešitě č. 10 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, k přechodu nájmu ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. dochází, jsou-li podmínky uvedené v citovaném ustanovení splněny ku dni úmrtí původního nájemce současně.
Z právních závěrů učiněných odvolacím soudem (a také soudem prvního stupně) vyplývá, že odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) posuzoval otázku naplněnosti předpokladu žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti ke dni 10. října 1999, ačkoli současně dovodil, že objektivně daná překážka (zdravotní stav matky žalovaného), jež bránila tomu, aby žalovaný skutečně sdílel se svou matkou v době její smrti společnou domácnost, „sama o sobě nevylučuje aplikaci výše citovaného ust. §706 odst. 1 obč. zákoníku“, jestliže žalovaný i jeho matka chápali tento stav jako dočasný a v případě zlepšení zdravotního stavu matky měli oba v úmyslu společné soužití obnovit. Dovolací soud je toho názoru, že právní posouzení otázky naplněnosti uvedeného předpokladu je vnitřně rozporné potud, že na jedné straně soudy – v rozporu s judikaturou – posoudily naplněnost uvedeného předpokladu ke dni 10. října 1999 (a nikoli ke dni 8. února 2001, kdy zemřela matka žalovaného), a na straně druhé jakoby – vzhledem k závěrům, které přijaly – připustily úvahu o existenci společné domácnosti žalovaného a jeho matky i ke dni smrti matky žalovaného (k 8. únoru 2001). Jestliže se však odvolací soud (a ani soud prvního stupně) ve skutečnosti přesto nezabýval posouzením existence připuštěné společné domácnosti ke dni 8. února 2001, a dovolatel mu to – vzhledem k obsahu dovolání – vytkl, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tak byl užit opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který – vzhledem k přijatým právním závěrům – věc z tohoto pohledu rovněž neposuzoval), dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu