ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1472.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1472/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. B. a 2) Z. B., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 52/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. března 2003, č.j. 18 Co 44/2003-66, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. března 2003, č.j. 18 Co 44/2003-66, a rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. listopadu 2002, č.j. 4 C 52/2002-52, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 11. 2002, č.j. 4 C 52/2002-52, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným vyklidit „dům čp. 125 na stavební parcele p.č. st. 75 o výměře 537m2 a stavební parcelu p.č. st. 75 o výměře 537 m2, obě nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí v R., katastrální území R., obec R., na LV č. 424“ (dále „předmětný dům“ a „předmětné nemovitosti“) a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaní projevili (ústně i formou inzerátu) vůli prodat byt 4+1 v P., v S. ulici (dále „p. byt“), který měli získat do vlastnictví od Š. P., a.s., že žalobce projevil vůli byt od nich koupit, že dne 12. 6. 2000 byla mezi žalovanými (jako prodávajícími) a žalobcem (jako kupujícím) sepsána kupní smlouva (dále „předmětná kupní smlouva“) o prodeji předmětných nemovitosti za kupní cenu 350.000,- Kč, a že v následujících dnech byly účastníky podepsány další listiny, a to dne 16. 6. 2000 smlouva o poskytnutí půjčky, dne 14. 6. 2000 uznání dluhu a dne 13. 6. 2000 protokol. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná pro absenci projevu vůle žalovaných prodat předmětné nemovitosti, a že i další listiny byly sepsány, aniž by odrážely vůli obou smluvních stran. Rovněž tak dovodil, že předmětná kupní smlouva je též relativně neplatná podle §49a obč.zák., neboť žalovaní byli úmyslně uvedeni v omyl pokud jde o předmět smlouvy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 3. 2003, č.j. 18 Co 44/2003-66, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným předmětné nemovitosti vyklidit do tří měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování opakováním výslechu účastníků a listinou obsahující předmětnou kupní smlouvu; v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „pokud žalovaní ve své výpovědi uváděli, že se domnívali, že uzavírají kupní smlouvu na prodej bytu v P., nemůže toto jejich tvrzení obstát ve světle dalších důkazů“. V této souvislosti poukázal na to, že v době uzavření předmětné kupní smlouvy nebyli vlastníky tohoto bytu, že pokud první žalovaný ve své výpovědi před odvolacím soudem uvedl, že předmětný dům neprodával, ale dával ho pouze do zástavy, je toto jeho tvrzení „velmi nelogické“, neboť nikomu nic nedlužil, jakož i na to, že druhá žalovaná ve své výpovědi uvedla, že „při podpisu kupní smlouvy v advokátní kanceláři se její manžel ptal, proč je smlouva sepsána na prodej nemovitostí v Radnicích, když si původně mysleli, že se jedná pouze o zástavu“. Podle názoru odvolacího soudu z tohoto nelze učinit jiný závěr, než ten, že žalovaní nepochybně věděli, že předmětem kupní smlouvy z června 2000 byly nemovitosti v R., a že „věrohodná a logická“ je výpověď žalobce, který uvedl, že chtěl od žalovaných koupit původně p. byt za 550.000,-Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaní nebyli dosud jeho vlastníky, dohodli se, že žalobce zaplatí za žalované Š. P., a.s., částku 228.000,-Kč a zbylou částku až do výše 350.000,-Kč jim zaplatí poté, co převedou do jeho vlastnictví předmětné nemovitosti a že posléze, až se žalovaní stanou vlastníky p. bytu, dojde mezi účastníky k uzavření směnné smlouvy, tedy že žalobce převede na žalované zpět předmětné nemovitosti a doplatí jim 200.000,-Kč a žalovaní na žalobce převedou p. byt; ze zamýšlené směny však sešlo a žalovaní prodali tento byt jiné osobě. Odvolací soud uzavřel, že předmětná kupní smlouva je platná, a že se žalobce jako vlastník právem domáhá vyklizení předmětných nemovitostí, které žalovaní užívají od června 2000 bez právního důvodu. Poukázal též na to, že z celé situace získali hmotný prospěch toliko žalovaní, kteří dosud užívají předmětný dům, p. byt prodali a v jejich prospěch byla též vyplacena i částka odpovídající kupní ceně za předmětný dům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost odůvodnili poukazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Jeho naplnění spatřují v „rozporu mezi provedeným dokazováním, resp. skutečnostmi z nich vyplývajícími a závěry Krajského soudu, jimiž byla odůvodněna změna rozsudku Okresního soudu v Rokycanech“. Namítají, že odvolací soud vycházel „pouze z textace uzavřené kupní smlouvy bez zohlednění všech souvisejících a spolupůsobících skutečností“, které byly prokázány v řízení před soudem prvního stupně“; v této souvislosti poukazují na ostatní, v té době podepisované listiny a na okolnosti, za nichž k jejich podpisu došlo. Uvádějí, že neměli v úmyslu předmětné nemovitosti prodat a byli ochotni je dát toliko do zástavy v souvislosti s jednáním o prodeji jejich bytu, resp. s poskytnutím finančních prostředků na jeho odkoupení, a že ani žalobce neměl v úmyslu nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem a měl zájem toliko o p. byt. Dovolatelé mají za to, že v řízení bylo prokázáno, že vůle smluvních stran nesměřovala k převodu předmětných nemovitostí, a že proto nelze dospět k závěru o platnosti předmětné kupní smlouvy. Poukazují dále na úroveň svého vzdělání a svoji schopnost orientovat se v odborném textu, obsaženém v jimi podepsaných listinách, na to, že se v tomto směru spoléhali na tehdejšího právního zástupce žalobce, který se obdobného jednání dopustil i v jiných případech, jakož i na to, že odvolací soud nezohlednil ani skutečnost, že žalovaným nebyla vyplacena celá částka uvedená v kupní smlouvě jako kupní cena, ale pouze její část. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně učinili návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 6. 2004, č.j. 26 Cdo 1472/2003-78, odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 2003, č.j. 18 Co 44/2003-66, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. 11. 2002, č.j. 4 C 52/2002-52.
Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu i s jeho závěrem, že předmětná kupní smlouva byla uzavírána za účelem realizace budoucí směnné smlouvy, vyjádřil názor, že se jednalo o „zákonem přípustné zajištění závazku převodem práva, tj. závazku žalovaných, že v budoucnu převedou jejich byt v P. do vlastnictví žalobce“, a že „zajištění uvedeného závazku převodem vlastnického práva bylo jediným možným“. Navrhl, aby dovolací soud „dovolání zamítl a řízení o dovolání zastavil“.
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř.; vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány a jejich existence z obsahu spisu nevyplývá. Jinak je tomu ohledně tzv. jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž dovolací soud taktéž přihlíží z úřední povinnosti.
Podle §157 odst. 2 o.s.ř. (jež platí podle §211 o.s.ř. i pro řízení odvolací) není-li stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku mj. stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že odůvodnění rozsudku musí být dostatečné a srozumitelné tak, aby závěry soudu byly přezkoumatelné. V dané věci odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně postrádá skutková zjištění, učiněná s odkazem na příslušné důkazy. Soud prvního stupně provedl celou řadu důkazů, z nichž, aniž uvedl ohledně každého z důkazních prostředků zvlášť, co z něj zjistil, učinil tzv. souhrnné skutkové zjištění. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2002, sp.zn. 22 Cdo 886/2001, publikovaném pod C 1576 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 22, zaujal právní názor, že „rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí ze souhrnného zjištění, jimiž se zjišťuje rozhodný stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž je uvedeno, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění a z jakých důvodů činí, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi, je nepřezkoumatelným“. Jestliže tedy v projednávané věci rozsudek soudu prvního stupně nerespektuje zásady uvedené v §157 odst. 2 a §132 o.s.ř., je nepřezkoumatelný. V takovém případě nejsou splněny předpoklady pro opakování dokazování nebo jeho doplnění odvolacím soudem, ale nezbývá, než takové rozhodnutí zrušit (§221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Odvolací soud proto pochybil, když namísto toho aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil, dokazování doplnil a poté, na základě odlišných skutkových zjištění z těchto důkazů učiněných, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); navíc stejnou vadou trpí i samotný rozsudek odvolacího soudu.
Jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.), dovolatel zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu o platnosti předmětné kupní smlouvy námitkami směřujícími proti správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Podle obsahu tak uplatňuje – vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. – též dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo je v jeho hodnocení důkazů logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem předepsaným soudu v ustanoveních §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro právní posouzení věci.
Nepřezkoumatelnost skutkových zjištění odvolacího soudu však brání posouzení opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 písm. c) o.s.ř., a to i z hlediska dovolací námitky, že odvolací soud nepřihlédl k ostatním listinám, vyhotoveným v souvislosti s předmětnou kupní smlouvou, k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavřena, ani k tvrzení žalovaných, že předmětné nemovitosti měly být dány pouze do zástavy. Namítané skutečnosti (které ostatně vyšly v řízení najevo) byly nepochybně významné pro skutkový závěr o obsahu vůle účastníků předmětné kupní smlouvy a tím i pro právní posouzení věci.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody jeho zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení soud nepřehlédne právní názor vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp.zn. 30 Cdo 2384/2002 (vycházející z právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp.zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněného pod č. 131 v časopise Soudní judikatura 12/2000), podle kterého smlouva, jejímž skutečným smyslem je – bez ohledu na její skutečné označení – sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je neplatná podle §39 obč.zák.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu