ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.15.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 15/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Zemědělskému družstvu P. L., o zaplacení 121.468,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 6 C 1460/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10.10.2000, čj. 28 Co 401/2000-100, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10.10.2000, čj. 28 Co 401/2000-100, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 19.11.1999, čj. 6 C 1460/95-76, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady za zbourané hospodářské budovy bývalé zemědělské usedlosti, přičemž svůj nárok opíral o ustanovení §14, §16 a §23 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen \"zákon o půdě\") . Okresní soud v Nymburce jeho návrh zamítl rozsudkem ze dne 19.11.1999, čj. 6 C 1460/95-76. Podle jeho závěrů předmětné budovy nikdy nepřešly do vlastnictví státu nebo žalovaného, žalobce nebyl jejich původním vlastníkem, a návrh na náhradu neuplatnil včas.
Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem, který nabyl právní moci dne 6.11.2000, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Návrhu žalobce na připuštění dovolání nevyhověl. Podle jeho názoru je žalobce v řízení aktivně věcně legitimován, pokud své právo opírá o ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě, protože byl ke dni účinnosti zákona o půdě vlastníkem pozemku, na němž hospodářské budovy původně stály, a k jejich demolici došlo v době užívání žalovaným podle zákona č. 55/1947 Sb. Proto je dána i pasivní věcná legitimace žalovaného v řízení. Žalobce podle jeho zjištění \"přípisem ze dne 21.4.1992 požádal žalovaného o podíl na majetku žalovaného dle transformačního zákona a dále o náhradu za živý a mrtvý inventář\". O náhradu za odstraněnou stavbu pak jako vlastník pozemku požádal až 21.6.1994. Žalobce byl od roku 1963 členem žalovaného družstva, které stodolu zdemolovalo za účelem výstavby bytových jednotek, a poměry v družstvu znal. Rovněž odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neuplatnil svůj nárok včas. Tento závěr dovodil z ustanovení §13 odst. 3 zákona o půdě, podle něhož mohla oprávněná osoba vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí a požádat o poskytnutí náhrad do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou, přičemž neuplatněním ve lhůtě tato práva zanikla. Protože žalobci byla povinná osoba známa, došlo k prekluzi jeho nároku uplynutím šestiměsíční prekluzivní lhůty. Odvolací soud nepřipustil proti svému rozsudku dovolání s odůvodněním, že otázku, k jejímuž řešení mělo být dovolání dle návrhu žalobce připuštěno, totiž zda žalobce má nárok na uplatněnou náhradu jako vlastník nebo jako oprávněná osoba, neřešil.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost odůvodnil s poukazem na ustanovení §237 odst. 1 a §239 odst. 2 OSŘ.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů , a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen \" o.s.ř.\").
Dovolatel uvedl, že \"účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem\", blíže však toto tvrzení nekonkretizoval, a dovolací soud neshledal, že by k takovému postupu došlo. Žalobce byl v řízení zastoupen advokátkou, která se zúčastňovala soudního jednání, a jejím prostřednictvím podával procesní návrhy při jednáních i mimo ně. Dovolání není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm.a) nebo b), ani §239 odst. 1 OSŘ. Dovolací soud proto zkoumal, zda je přípustnost dovolání dána ustanovením §239 odst. 2 OSŘ, když žalobce v průběhu odvolacího řízení navrhl, aby dovolání bylo připuštěno, přičemž odvolací soud jeho návrh zamítl. V takovém případě je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu je považováno za zásadně významné, jestliže mj. jsou jeho právní závěry odlišné od judikatury dovolacího soudu, nebo v případě, kdy výklad právních předpisů obsažený v rozhodnutích soudů je nejednotný. Z tohoto hlediska shledal dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu za významné, pokud posuzoval nároky žalobce podle ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě ve vztahu k ustanovením §14, §16 , §13 a §23 tohoto zákona. Odůvodnění dovolatele, že \"pro posouzení právní věci je rozhodné určení, z jakého titulu má žalobce právo na náhradu dle §14 a §16 zákona o půdě\", a že odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že se touto otázkou nezabýval, přičemž \"z obsahu odůvodnění vyplývá něco jiného\", považuje dovolací soud za postačující uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm.d) OSŘ., a dovodil proto, že dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst.2 OSŘ k přezkumu právního závěru odvolacího soudu v této otázce.
K tomu je ovšem třeba dodat, že v tomto případě nemá dovolací soud možnost přezkoumávat skutková zjištění odvolacího soudu, tedy z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm.c) o.s.ř. Proto se nezabýval obsáhlými argumenty dovolatele, které se týkaly dokazování o tom, kdy a jakou formou uplatnil u žalovaného nárok na náhradu zničených budov a kdy se dozvěděl o tom, že žalovaný odpovídá za jejich náhradu. Tato zjištění ostatně nemají pro posouzení věci takový význam, jaký jim přisuzuje dovolatel, a ostatně i odvolací soud.
Rozhodující je dle názoru dovolacího soudu právní závěr odvolacího soudu, že nárok žalobce je založen ustanovením §23 odst. 1 zákona o půdě, protože pozemek, na němž byly předmětné budovy vystavěny, byl ve vlastnictví žalobce ke dni účinnosti zákona o půdě, a budovy byly odstraněny za života jeho právní předchůdkyně – předchozí vlastnice pozemků a budov. Odvolací soud v tomto případě aplikoval na daný případ správnou právní normu, a i jeho závěr, že žalobce je řízení aktivně věcně legitimován, je správný. Odvolací soud však již v dalších právních závěrech nebyl důsledný při zdůvodnění pasivní věcné legitimace žalovaného v řízení, když na věc aplikoval ustanovení §6 odst. 1 písm.t) zákona o půdě; to předpokládá, že budovy přešly na stát nebo právnickou osobu v důsledku přikázání do užívání. Rovněž nesprávně aplikoval na věc ustanovení §13, §14 a §16 zákona o půdě při výkladu podmínek pro uplatnění nároku, zejména z hlediska jeho včasnosti.
Dovolací soud se touto problematikou již zabýval v rozsudku ze dne 27.2.1996, sp.zn.
2 Cdon 27/96, v němž dovodil :
Ustanovení §6 odst. 1 písm.t) zákona o půdě … je začleněno do druhé části zákona, která sleduje obnovení původních vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
( tzv. restituční část). Nelze je vyjímat ze souvislosti s ustanovením §4 zákona o půdě, v němž je stanoveno, kdo je oprávněnou osobou podle této části zákona. Oprávněnou osobou je ten, jehož majetek přešel na stát nebo na právnickou osobu způsobem uvedeným v §6 odst. 1 zákona o půdě. O nárocích těchto oprávněných osob na vydání nemovitostí rozhodují pozemkové úřady, jejichž rozhodnutí je rozhodnutím o obnovení vlastnictví.
Přechodem vlastnictví na stát nebo na právnickou osobu není pouhé užívání tohoto majetku právnickou osobou za situace, kdy vlastníkům zůstalo zachováno vlastnické právo. V těchto případech není důvod pro postup podle části druhé zákona o půdě.Právní vztahy mezi těmito vlastníky a dosavadními uživateli jejich majetku jsou výslovně upraveny v části čtvrté zákona o půdě. Ustanovením §23 odst. 1 zákona o půdě jsou pak upraveny nároky vlastníků související s odstraněním a znehodnocením budov v době jejich užívání těmito právnickými osobami. Ustanovení §6 odst. 1 písm.t) zákona o půdě se proto může vztahovat jen na zcela ojedinělé případy, kdy v souvislosti s předáním nemovitosti do užívání podle zákona č. 55/1947 Sb. nebo vládního nařízení č. 50/1055 Sb. došlo následně k přechodu vlastnictví. Tak tomu mohlo být např. podle §8 v souvislosti s §7 a §9 zákona č. 55/1947 Sb.
o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu, ve znění zákona
č. 132/1948 Sb. a zákona č. 244/1949 Sb., podle nichž při přenechání zemědělského zařízení
( k němuž se počítaly i stodoly, stáje, sklepy apod.) do užívání, mohlo dojít ke smluvnímu převodu jejich vlastnictví.
Tento výklad je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26.6.1995, sp.zn. IV. ÚS 96/94, podle něhož v případech užívání majetku podle těchto předpisů, jakož i podle zákona č. 123/75 Sb., zůstalo vlastníkům jen tzv. holé vlastnictví, a náprava původních poměrů byla provedena zrušením užívacích práv podle §22 zákona o půdě. Dle Ústavního soudu nelze akceptovat názor, že zákonodárce sledoval zařazením ustanovení §6 odst. 1 písm.t) do zákona o půdě vytvoření konstrukce, podle níž by nucený nájem byl stavěn na roveň ztrátě vlastnického práva. Od citovaného nálezu se Ústavní soud odchýlil v případech, kdy po převzetí nemovitosti do užívání podle předpisů citovaných v ustanovení §6 odst. 1 písm.t) zákona o půdě došlo k jejímu přechodu na stát v důsledku odúmrti, a z hlediska účelu restitučních a privatizačních záměrů zákonodárce vyložil, že v takovém případě lze věc vydat oprávněné osobě podle uvedeného ustanovení. Přitom konstatoval, že ne všechny „ nucené nájmy\" budou restituovatelné z pohledu rozhodného období ( viz usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 4.11.1997, sp.zn. Pl US 7/97); stejné problematiky, tj. vydání nemovitosti, jež přešla na stát poté, kdy byla dána do užívání zemědělské organizaci, se týkal nález Ústavního soudu ze dne 10.12.1997, sp.zn. II ÚS 267/97. V případě posuzovaném dovolacím soudem však dle zjištění soudu byl žalobce ke dni účinnosti zákona o půdě vlastníkem předmětných nemovitostí a na jeho nárok proto plně dopadá ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě.
Dovolací soud se dále zabýval i otázkou prekluze práva založeného ustanovením §23 odst. 1 zákona o půdě. V rozsudku ze dne 15.3.2000, sp.zn. 24 Cdo 1170/99 vyložil, že zákon o půdě upravuje zvlášť nároky oprávněných osob podle druhé části zákona o půdě, včetně vzniku práv a způsobu jejich uplatnění vůči povinným osobám, a zvlášť nároky vlastníků nemovitostí, jež byly užívány právnickými osobami podle zvláštních předpisů. Ustanovení §13 se jednoznačně týká nároků podle části druhé zákona o půdě, včetně nároku na poskytnutí náhrady za stavby vydávané, nebo ty, které nelze vydat. Ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě upravuje nároky vlastníků na náhradu jen za znehodnocení nebo odstranění budov v jejich vlastnictví, které byly užívány podle zvláštních předpisů. Toto ustanovení neupravuje prekluzi nároku, ani neodkazuje na ustanovení §13 zákona o půdě. Odkaz na ustanovení §14 a §16 zákona o půdě se týká stanovení výše náhrady; již způsob náhrady je základním ustanovením §23 odst. 1 zákona o půdě řešen částečně odlišně. Nelze tedy ustanovení §23 odst.1 zákona o půdě, odkazující na §14 a §16, s těmito ustanoveními ztotožnit. Protože pak ustanovení zakládající právo vlastníků na náhradu za znehodnocené a odstraněné budovy nemá zvláštní úpravu lhůty pro uplatnění práva (viz ustanovení §1 odst. 3 zákona o půdě), platí pro uplatnění nároku obecná úprava dle ustanovení §101 obč. zák. K promlčení pak soud přihlíží pouze k námitce žalovaného. Promlčecí lhůta běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
K tomu je s ohledem na projednávaný případ třeba dodat, že není rozhodující, zda a kdy byl nárok uplatněn u žalovaného, protože zákon o půdě neupravuje v tomto případě prekluzi práva jeho neuplatněním u osoby, jež má poskytnout náhradu. Rozhodující je, kdy byl uplatněn u soudu, a zda žalovaný uplatnil či neuplatnil námitku promlčení. Z tohoto hlediska odvolací soud věc neposuzoval, protože nárok žalobce nesprávně posoudil, když na něj aplikoval ustanovení §13 zákona o půdě.
Protože tedy rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto hlediska nebylo shledáno správným, byl jeho rozsudek zrušen podle ustanovení §243b odst. 1 část věty za středníkem OSŘ, a zrušen byl i rozsudek soudu prvního stupně, pro jehož rozhodnutí platí stejné závěry
(§243 b odst.2 OSŘ). Věc pak byla postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Nymburce ( §243d odst. 1 věta prvá OSŘ). V dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem dovolacího soudu; rozhodnou nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího
(§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2.dubna 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu