ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1547.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1547/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně J. H., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově pod sp. zn. 7 C 109/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2003, č. j. 11 Co 7/2003-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 31. ledna 2002, č. j. 9 Co 21/2002-49, zrušil v pořadí první (vyhovující) rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově (soudu prvního stupně) ze dne 18. září 2001, č. j. 7 C 109/2001-32, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V citovaném zrušujícím rozhodnutí vyslovil odvolací soud závazný právní názor (226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“), že rozvedený manžel (nevlastník) užívající po rozvodu manželství byt v rodinném domě ve výlučném vlastnictví druhého rozvedeného manžela má v případě vyklizení právo na zajištění bytové náhrady, a to podle §713 odst. 1 ve spojení s ustanovením §853 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“); i zde je však třeba zabývat se tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 14. října 2002, č. j. 7 C 109/2001-84, žalobě opětovně vyhověl a výrokem I. uložil žalovanému povinnost vyklidit do 31. března 2003 „rekreační objekt č. p. 6 se st. parc. č. 78/1 – zastavěná plocha, st. parc. č. 78/2 – zastavěná plocha, zbořeniště, parc. č. 547/1 a č. 547/2 – zahrada, zapsané na listu vlastnictví č. 45 u Katastrálního úřadu v B. pro katastrální území R., obec T.“ (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu, o přiznání odměny zástupci žalovaného a o přeplatku soudního poplatku (výroky II., III. IV. a V.).
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, že manželství účastníků uzavřené dne 19. ledna 1991 bylo ke dni 20. března 2001 pravomocně rozvedeno, že přes nesouhlas žalobkyně užívá žalovaný předmětné nemovitosti (včetně rekreačního objektu čp. 6) i po rozvodu manželství, že k žalobkyni se nevhodně chová, požívá alkoholické nápoje a nepodílí se na nákladech souvisejících s užíváním nemovitostí, a to ani finančně a ani v podobě faktické péče o nemovitosti. Na tomto skutkovém základě žalobě na vyklizení nemovitostí s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. vyhověl. V otázce bytové náhrady vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu a – ve shodě s ním – dovodil, že přiznání bytové náhrady (ve smyslu §713 odst. 1 ve spojení s ustanovením §853 obč. zák.) by v tomto případě odporovalo dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.), neboť žalovaný se nepodílí na nákladech souvisejících s užíváním nemovitostí, požívá alkoholické nápoje a k žalobkyni se nevhodně chová.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 14. února 2003, č. j. 11 Co 7/2003-102, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že vyklizovací povinnost žalovaného stanovil do šesti měsíců od právní moci rozsudku; současně jej změnil rovněž ve výrocích II., III. a IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za správný pokládal rovněž právní závěr, který soud prvního stupně učinil s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. V otázce bytové náhrady – na rozdíl od právního názoru obsaženého ve zrušujícím usnesení ze dne 31. ledna 2002, č. j. 9 Co 21/2002-49 – dovodil, že aplikace §713 odst. 1 ve spojení s ustanovením §853 obč. zák. zde nepřipadá v úvahu; současně dovodil, že k ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze přihlédnout při úvaze, zda právo vlastníka neomezit tím, že vyklizení bude vázáno na delší lhůtu, popřípadě na zajištění bytové náhrady, a pokračoval, že pro omezení vlastnického práva žalobkyně vázaností vyklizení na zajištění bytové náhrady nejsou v projednávané věci dány žádné důvody. V této souvislosti poukázal – stejně jako soud prvního stupně – na nevhodné chování žalovaného, na požívání alkoholických nápojů a na to, že se nijak nepodílí na nákladech souvisejících s užíváním nemovitostí. Poté uzavřel, že maximální doba, po kterou lze ještě omezit vlastnické právo žalobkyně, je doba šesti měsíců od právní moci rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnil správnost právního závěru, který odvolací soud přijal ve vztahu k bytové náhradě. Zastává názor, že ani z nedostatku výslovné zákonné úpravy nelze dovodit, že „rozvedenému manželovi nevlastníkovi nepřísluší bytová náhrada“, a pokračoval, že jeho právní postavení je nutno v tomto ohledu posoudit analogicky (§853 obč. zák.) podle §713 odst. 1 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že i kdyby ve vztahu k bytové náhradě pro žalovaného připadalo v úvahu analogické použití ustanovení §713 odst. 1 obč. zák., musela by mu být cestou aplikace §3 odst. 1 obč. zák odepřena, a to vzhledem k jeho chování k ní i k dětem. Poté vylíčila průběh manželství a podrobně se vyjádřila k chování žalovaného. Z obsahu dovolání lze dovodit dovolací návrh, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že již v rozsudku ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněném pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku.
Současně neopomenul, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do “patnácti dnů” od právní moci rozsudku, do “patnácti dnů” od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí jsou žalovaní povinni byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
I když v dané věci odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku tak, jako by napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil, ve skutečnosti – jak plyne z porovnání obsahu jednotlivých výroků napadeného rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně – stanovil žalovanému pouze jinou lhůtu ke splnění jeho vyklizovací povinnosti než soud prvního stupně. Jinak je rozsudek odvolacího soudu ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně ve věci samé obsahově shodný. Z toho vyplývá, že ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně nezměnil, nýbrž potvrdil; jde tak o rozhodnutí ve skutečnosti potvrzující.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že v pořadí druhým rozsudkem nerozhodl soud prvního stupně ve věci samé jinak než v prvním (zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o rozsudky vyhovující, v nichž vyklizovací povinnost žalovaného nebyla podmíněna zajištěním bytové náhrady.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel žalovaný) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je založen (rovněž) na právních závěrech, že rozvedený manžel (nevlastník) užívající po rozvodu manželství byt v rodinném domě ve výlučném vlastnictví druhého rozvedeného manžela nemá v případě vyklizení právo na zajištění bytové náhrady podle §713 odst. 1 ve spojení s ustanovením §853 obč. zák. a že žalovanému by mohla být bytová náhrada přisouzena pouze za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Správnost obou právních závěrů žalovaný v dovolání napadl. Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Výklad otázky bytové náhrady pro vyklizovaného rozvedeného manžela (nevlastníka) užívajícího po rozvodu manželství byt v rodinném domě ve výlučném vlastnictví druhého rozvedeného manžela se v soudní praxi ustálil. Protože odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky odchýlil, lze – vzhledem k ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. – přisoudit jeho rozhodnutí zásadní právní význam.
Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustným. Pro úplnost lze připomenout, že přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení se omezuje pouze na potvrzující výrok týkající se bytové náhrady pro žalovaného (neboť správnost vyklizovacího výroku nebyla dovoláním ani zpochybněna). Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat (v daném případě s potvrzujícím výrokem týkajícím se vyklizovací povinnosti žalovaného), se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že při vyklizení rozvedeného manžela (nevlastníka) užívajícího po rozvodu manželství byt v rodinném domě ve výlučném vlastnictví druhého rozvedeného manžela nelze ohledně bytové náhrady ani analogicky aplikovat ustanovení §713 odst. 1 obč. zák.
Nejvyšší soud České republiky se touto právní otázkou zabýval již ve svých rozhodnutích ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 26 Cdo 2175/98, ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99 (uveřejněno pod č. 118 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura) a ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 1801/2000, a dospěl k následujícím závěrům (od nichž nemá důvod se odchýlit ani v této právní věci):
Manžel, který za trvání manželství užívá byt v domě, jehož vlastníkem je druhý z manželů, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od existujícího rodinněprávního vztahu (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14), neboť obsah tohoto vztahu je kromě jiného tvořen povinností manželů žít spolu (§18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů – dále jen “zákon o rodině”) i vzájemnou vyživovací povinností manželů (§91 zákona o rodině). Na tomto základě má manžel – nevlastník – právo bydlet se svým manželem v bytě nacházejícím se v domě ve vlastnictví druhého manžela, a druhý manžel (vlastník) má povinnost mu toto bydlení (užívání bytu) umožnit. Rozvodem manželství uvedený právní důvod bydlení zaniká a manžel (vlastník) se může domáhat vyklizení bytu podle §126 odst. 1 obč. zák. Nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, kterému rozvodem manželství zanikl právní důvod užívání bytu ve vlastnictví druhého manžela, a který je proto povinen byt vyklidit, není v občanském zákoníku výslovně upraven; přesto však nelze dovodit, že rozvedenému manželovi v takovém případě bytová náhrada nepřísluší. Jeho právní postavení – při zániku jeho právního důvodu bydlení – musí být posouzeno analogicky (§853 obč. zák.) podle toho ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je §713 odst. 1 obč. zák. upravující nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu byl – stejně jako v případě manžela užívajícího byt v domě ve vlastnictví druhého z manželů – za trvání manželství odvozen od existence manželství, a jemuž rozvodem tento právní důvod bydlení zanikl.
Z uvedeného vyplývá, že rozvedený manžel, který i po zániku manželství rozvodem zůstal bydlet v domě ve vlastnictví druhého z manželů, není zásadně povinen vyklidit byt bez zajištění bytové náhrady. Jde-li o druh (kvalitu) bytové náhrady, je nutno nárok rozvedeného manžela – nevlastníka – na bytovou náhradu posoudit analogicky podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák., neboť analogické uplatnění režimu jednotlivých druhů bytových náhrad podle ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. není v takovém případě odůvodněno. Nejde zde totiž o vztah obsahem a účelem nejbližší této situaci (§853 obč. zák.), neboť ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. vychází ze specifik zde uvedených bytů (bytů služebních), a jeho analogické uplatnění by v této situaci vedlo k věcně neodůvodněným disproporcím ve vztahu ke kvalitě bytové náhrady, kterou zákon přiznává rozvedenému manželovi v ustanovení §712 odst. 3 obč. zák., ačkoliv mu svědčilo (neodvozené) právo nájmu bytu; přiznání bytové náhrady v podobě přiměřeného náhradního bytu by pak v těchto případech vedlo ve svých důsledcích k neodůvodněnému zásahu do vlastnického práva rozvedeného manžela – vlastníka domu.
Nárok rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit byt v domě ve vlastnictví druhého z nich, na bytovou náhradu (co do jejího druhu /kvality/) je proto nutno posoudit podle obecné úpravy obsažené v ustanovení §712 odst. 3 větě druhé obč. zák., které je této situaci ustanovením obsahem i účelem nejbližším (§853 obč. zák.). Vznikne-li totiž podle §704 odst. 1 obč. zák. uzavřením manželství právo společného nájmu bytu manžely, na kterýžto případ (odkazem na §705 odst. 1 obč. zák.) míří ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč. zák., jde o situaci obdobnou té, kdy manželovi – nevlastníkovi – vznikne uzavřením manželství právo bydlet v domě ve vlastnictví druhého z manželů. Rozvedenému manželovi – nevlastníkovi – tedy přísluší v případě povinnosti vyklidit byt v domě patřícím druhému z nich právo na náhradní byt, který musí vyhovovat požadavkům stanoveným v §712 odst. 2 větě první obč. zák.; jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. I v těchto případech však je třeba se zabývat tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. Ke stejnému právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky např. ve svých rozsudcích z 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněném pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 21. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 1664/99, a sdílí jej i v projednávané věci.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor, který odvolací soud v tomto ohledu přijal, není správný. Přesto však jeho rozhodnutí v otázce bytové náhrady pro žalovaného obstojí. Ustálená soudní praxe totiž počítá s bytovou náhradou podle §713 odst. 1 a §712 odst. 3 věty druhé ve spojení s §853 obč. zák. pro vyklizovaného rozvedeného manžela, jak plyne se shora uvedeného, pouze v případě, jde-li o vyklizení z objektu, který je – z objektivního hlediska – způsobilý trvale uspokojovat bytovou potřebu vyklizovaného. Jde-li v posuzovaném případě podle ničím nezpochybněného skutkového stavu věci o vyklizení žalovaného z rekreačního objektu, tj. z objektu, který – s přihlédnutím ke svému charakteru – neslouží a nemůže sloužit k trvalému uspokojování bytové potřeby, nemohou se zde závěry vyplývající z ustálené judikatury uplatnit.
Jelikož napadené rozhodnutí je v otázce bytové náhrady v konečném důsledku správné, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 1. října 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu