ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1592.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1592/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. L., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 17 C 36/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2007, č.j. 12 Co 283/2007-37, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
26. 1. 2006, č.j. 17 C 36/2006-24, vyhověl žalobě a určil, že „výpověď z nájmu bytu ze dne 21. 5. 2006, kterou dal žalovaný žalobkyni, je neplatná“; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 10. 2007, č.j. 12 Co 283/2007-37, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník domu č.p. 855 v P. 10 – V., ulice N. 10 (dále též „předmětný dům“, resp. „dům“), že žalobkyně je nájemkyní bytu č. 7, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve 2. podlaží domu (dále „předmětný byt“, resp. „byt“), že od 7. 12. 2005 u ní v bytě přebývá její syn J. P., který z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu vyžaduje péči jiné osoby, že jmenovaný je ženatý a je (společným) nájemcem bytu v P. 10, M. ulice, kde řádně platí nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu (dále též „služby“), že jeho manželka mu však neposkytla potřebnou pomoc v nemoci, že J. P. prováděl v domě úklidové práce (od 3. 1. 2001 do 30. 6. 2005) na základě dohody uzavřené se žalovaným, že v té době občas u své matky přespal, že dopisem ze dne 9. 5. 2006 žalovaný vyzval žalobkyni k oznámení počtu osob, jež s ní v bytě bydlí, že žalobkyně mu dopisem ze dne 18. 5. 2006 sdělila, že v bytě žije její syn, že dopisem ze dne 21. 5. 2006 dal žalovaný (zastoupen svým synem) žalobkyni výpověď z nájmu bytu (dále též „Výpověď“) s odůvodněním, že: „nájemce pronajatý byt užívá a po dobu nejméně posledních třech let s ním žije v bytě syn J. P .…, ….tuto skutečnost pronajímateli neoznámil a po uvedenou dobu za tuto osobu neplnil žádnou úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu“; výpověď obsahovala odkaz na ustanovení §711 odst. 2 písm. b) a §689 odst. 2 a 3 občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), poučení o možnosti podat žalobu na její neplatnost a závazek pronajímatele zajistit nájemci přístřeší. Výpověď byla dne 22. 5. 2006 doručena žalobkyni, která poté doplatila úhradu za služby za svého syna od roku 2005, a dne 16. 6. 2006 podala u soudu žalobu na neplatnost výpovědi.
Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že Výpověď je neplatná (§39 obč.zák.), a to zejména proto, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) obč.zák. nebyl v dané věci naplněn, neboť ustanovení §689 odst. 2 obč.zák. se stalo součástí právního řádu až od účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., tj. ke dni
31. 3. 2006, a nelze je proto aplikovat retroaktivně, a to i s ohledem na přechodné ustanovení §7 posléze uvedeného zákona; další důvod neplatnosti Výpovědi shledal v tom, že je – z důvodů obsažených v odůvodnění jeho rozsudku – v rozporu s dobrými mravy. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že chováním žalobkyně došlo k naplnění daného výpovědního důvodu; poukázal přitom na to, že účelem zákona č. 107/2006 Sb., bylo mimo jiné posílit ochranu pronajímatele a označil „uplatňování pouhého jazykového výkladu právní normy“ za „přílišný formalismus“. Ztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti Výpovědi pro rozpor s dobrými mravy a na základě toho jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že otázka (ne)platnosti výpovědi pro rozpor s dobrými mravy nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost výkladu ustanovení
§39 a §3 obč.zák., přičemž poukazuje na to, že zohlednil především osobní situaci žalobkyně a nepřihlédl k osobním poměrům žalovaného (k jeho věku a zdravotnímu stavu, a k době, po niž trvalo porušování povinnosti žalobkyní, jakož i k možnostem bydlení účastníků). Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. října 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání není v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož se dovolatel dovolává.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel označuje za otázku zásadního právního významu otázku posouzení platnosti výpovědi pronajímatele z nájmu bytu z hlediska jejího rozporu s dobrými mravy. Protože výklad uvedené otázky, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá, se v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neustálil, dospěl dovolací soud k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přiznat zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); obligatorně posuzované vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Z ustanovení §710 odst. 1 obč.zák. vyplývá, že nájem bytu může zaniknout (mimo jiné) výpovědí pronajímatele. Jde-li o výpovědní důvody taxativně vyjmenované v §711 odst. 2 písm. a) až e) obč.zák., může dát pronajímatel výpověď i bez přivolení soudu.
Výpověď pronajímatele z nájmu bytu je jednostranným, adresovaným právním úkonem, který musí – vedle náležitostí stanovených v §711 odst. 3 obč.zák. – vyhovovat též obecným náležitostem právních úkonů vyplývajícím z ustanovení §34
a násl. obč.zák., tj. mimo jiné nesmí odporovat zákonu, ani zákon obcházet a nesmí být ani v rozporu s dobrými mravy (§39 obč.zák.).
Otázku, zda výpověď pronajímatele je v souladu s dobrými mravy, posuzuje soud v řízení o žalobě na určení neplatnosti výpovědi, podané nájemcem v souladu s ustanovením §711 odst. 5 obč.zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24. 8. 2009, sp.zn. 26 Cdo 4908/2007). Úvaha, zda výpověď pronajímatele je či není v rozporu s dobrými mravy nutně předpokládá, že výpověď vyhovuje ostatním – obecným i zvláštním – náležitostem tohoto právního úkonu, jinými slovy řečeno má své místo až poté, co soud učinil (kladný) závěr o tom, že jde jinak o právní úkon platný, včetně toho, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod. Není totiž na místě (a to
i z důvodu procesní ekonomie), zabývat se posouzením výpovědi pronajímatele z nájmu bytu z hlediska jejího souladu s dobrými mravy (resp. prokazováním okolností, které jsou z tohoto pohledu významné), je-li např. výpověď neurčitá (§37 obč.zák.), chybí-li v ní některá z náležitostí vyplývajících z §710 odst. 3 obč.zák., nebo nebyl-li prokázán uplatněný výpovědní důvod.
V projednávané věci odvolací soud postupoval v naznačených souvislostech. Dovolací soud sice nesdílí jeho názor, že v dané věci byl naplněn uplatněný výpovědní důvod, neboť sankcí upravenou v §689 odst. 2 a 3 obč.zák. lze postihnout pouze takové jednání nájemce bytu, jehož se dopustil poté, kdy tato ustanovení nabyla účinnosti – tj. po 31. 3. 2006, jak to ostatně vyplývá i z přechodných ustanovení k zákonu č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného (viz §7 posléze citovaného zákona), nicméně jeho rozhodnutí, jímž byl potvrzen vyhovující rozsudek soudu prvního stupně na určení neplatnosti Výpovědi, je věcně správné.
Za tohoto stavu Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo vůči neúspěšnému dovolateli.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu