ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4908.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4908/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) S. G., a b) M. G., zastoupených advokátem, proti žalovanému O. s. b. d. K., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 126/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. července 2007, č. j. 42 Co 208/2007-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 3. 2007, č. j. 8 C 126/2006-77, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď ze dne 29. 5. 2006 z nájmu bytu č. 24 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v VI. podlaží domu č. p. 1171 na ulici Š. v K. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), kterou žalovaný doručil žalobci a) dne 30. 5. 2006 a žalobkyni b) dne 2. 6. 2006; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 7. 2007, č. j. 42 Co 208/2007-102, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalovaný (vlastník předmětného domu) dal každému ze žalovaných (společných nájemců předmětného bytu) samostatnou výpověď z nájmu bytu, kterou jim také každému zvlášť doručil (žalobci a/ dne 30. 5. 2006 a žalobkyni b/ dne 2. 6. 2006), že v ní uplatnil výpovědní důvod podle 711 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku (ve znění od 31. 3. 2006 – dále jen „obč. zák.“), opírající se o tvrzení, že žalovaní nezaplatili nájemné a úhradu za služby spojené s nájmem bytu (dále „úhrada za služby“) ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za služby, a to v celkové částce 20.778,- Kč (představující část nájemného za únor 2001 ve výši 3.294,- Kč, za červen a červenec 2001 ve výši 2 x 3.924,- Kč, a nájemné za březen a duben 2006 ve výši 2 x 4.818,- Kč), že výpověď obsahuje výpovědní lhůtu, poučení o možnosti podat žalobu na její neplatnost a závazek žalovaného k zajištění přístřeší, a že žalobce a) poukázal žalovanému dne 31. 5. 2006 částku 5.500,- Kč (za březen 2006 + penále) a dne 10. 7. 2006 částku 5.118,- Kč (za duben 2006 + penále). Dále vzal za prokázáno, že u soudu prvního stupně probíhalo pod sp. zn. 8 C 202/2001 řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu vedené vůči žalobcům (v této věci žalovaným) pro neplacení nájemného, které bylo zastaveno, a několik řízení o zaplacení dlužného nájemného, která skončila ve prospěch žalovaného (v těchto věcech žalobce), že žalovaní platili často nájemné nepravidelně a opožděně, aniž by na poštovních poukázkách uvedli účel platby, že dne 14. 11. 2001 obdržel žalovaný od žalobců částku 20.400,- Kč, opět bez uvedení účelu platby, kterou si započetl na starší dlužné nájemné a úhradu za služby, a že žalobci dlužili žalovanému ke dni 31. 1. 2007 částku 84.297,- Kč (představující dlužné nájemné a poplatek z prodlení). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výpověď žalovaného z nájmu bytu daná žalobcům je platná, že vyhovuje zákonným náležitostem, a že výpovědní důvod uplatněný ve výpovědi byl (ke dni jejího doručení) dán a prokázán; neshledal opodstatněnou námitku žalobců, že nájemné za 4 měsíce roku 2001 bylo uhrazeno v rámci platby poukázané v listopadu 2001, neboť vzhledem k tomu, že neuvedli, na který dluh je určena, započetl si ji žalovaný oprávněně na dříve splatné pohledávky. Rovněž tak přisvědčil závěru soudu prvního stupně, který i při zohlednění poměrů žalobců (kteří mají ve výchově dva nezletilé vnuky) dovodil, že výpověď není v rozporu s dobrými mravy, a to vzhledem k jejich špatné platební morálce a k výši dlužné částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítají, že dluh na nájemném za rok 2001 uhradili poštovní poukázkou ze dne 14. 11. 2001, a že tak není naplněn uplatněný výpovědní důvod, neboť zůstalo neuhrazeno nájemné (úhrada za služby) toliko za dva měsíce roku 2006, nikoliv za tři měsíce, jak to vyžaduje ustanovení §711 odst. 2 písm. b) obč. zák. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení podle §559 a 567 obč. zák., neboť splněním dluh zanikne a oni tak učinili platbou z 14. 11. 2001; i když na peněžní poukázce neuvedli, o jaký dluh se jedná, bylo možno jej identifikovat tím, že šlo o částku, odpovídající té, jež jim byla uložena k zaplacení platebním rozkazem. Nesprávnost právního posouzení spatřují též v „aplikaci dobrých mravů“, neboť mají ve výchově dvě nezletilé děti a nemají jinou možnost bydlení. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinili návrh na odklad jeho vykonatelnosti.
Žalovaný v dovolacím vyjádření obsáhle vyvracel dovolací námitku ohledně zaplacení dlužného nájemného za rok 2001, ztotožnil se s napadeným rozsudkem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19. července 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými –účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé), ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelé výslovně neoznačují právní otázku, z níž dovozují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) se však podává, že brojí jednak proti závěru odvolacího soudu o naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu, jednak proti jeho závěru, že výpověď není v rozporu s dobrými mravy.
Pokud jde o první z napadených závěrů, založil ho odvolací soud na názoru, že neuvede-li dlužník (v dané věci žalobci jako nájemci bytu), který z více splatných dluhů věřiteli (v dané věci žalovanému jako pronajímateli) hradí, může věřitel poskytnuté peněžité plnění použít na úhradu dluhů nejdříve splatných.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 7. 2004, sp.zn. 21 Cdo 326/2004, zaujal právní názor, že v případě, že poskytnuté plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, pak při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán, lze vycházet - obecně vzato - buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat - jak je zřejmé z povahy věci - podle zásady proporcionality. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil dále např. v rozsudcích z 27. 1. 2005, sp. zn. 33 Odo 1112/2003, a z 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1649/2004, v usnesení z 29. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1696/2004, a sdílí ho i v projednávané věci. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, nelze shledat dovolání v dané věci pro řešení této otázky podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.
Pokud pak jde o námitku týkající se rozporu výpovědi s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), posuzuje ji soud podle právní úpravy účinné od 31. 3. 2006 (na rozdíl od právní úpravy účinné do uvedeného data) v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi z hlediska ustanovení §39 obč. zák. I nadále je však využitelný právní názor, že hodnocení okolností, významných pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, neshledá-li jej důvodným, Nejvyšší soud v souladu se svoji ustálenou judikaturou nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jejichž dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,-Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. srpna 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu