ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1670.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1670/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně V. J., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) L. Z., a 2) J. Z., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 425/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. března 2005, č.j. 22 Co 605/2004-149, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. března 2005, č.j. 22 Co 605/2004-149, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. března 2004, č.j. 12 C 425/2001-125, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 3. 2004, č.j. 12 C 425/2001-125 (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 27. 2. 2002, č.j. 12 C 425/2001-85, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2002, č.j. 22 Co 272/2002-101), zamítl návrh žalobkyně, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu druhé kategorie o dvou pokojích, kuchyni a příslušenství v přízemí domu čp. 367 v L. n. C. (dále jen „předmětný byt“), kterou dala žalobkyně dne 14. 5. 2001 žalovaným, a aby žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty; současně rozhodl i o nákladech řízení. Soud prvního stupně z rozhodnutí o přidělení podnikového bytu ze dne 21. 9. 1979 zjistil, že žalovaným byl jako manželům přidělen předmětný byt. Dovodil, že žalovaným vzniklo právo společného užívání bytu, které se ve smyslu §871 odst. 1 zákona č. 509/91 Sb. změnilo na právo společného nájmu. Existenci posledně uvedeného práva podle soudu prvního stupně potvrdila i nájemní smlouva, kterou právní předchůdce žalobkyně pronajal předmětný byt 1. žalovanému počínaje dnem 1. 7. 1992 na dobu neurčitou. Dále soud zjistil, že se žalovaní v srpnu 1998 odstěhovali z předmětného bytu do jejich vlastního zrekonstruovaného domu, zanechali v bytě syna, se kterým do té doby trvale žili a který byl na ně odkázán také výživou, a nesouhlasili, aby jejich společné soužití se synem pokračovalo i v domě N. pro nedostatek místa a neshody. Vzhledem k tomu, že podle soudu prvního stupně žalovaným již nesvědčí právo společného nájmu k předmětnému bytu, které zaniklo podle §706 a §708 obč. zák. trvalým opuštěním společné domácnosti, nebyli žalovaní ve věci ani pasivně legitimováni. Z tohoto důvodu soud prvního stupně považoval za nadbytečné zkoumat splnění dalších podmínek pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu.
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 3. 2005, č.j. 22 Co 605/2004-149, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nad rámec zjištění soudu prvního stupně odvolací soud doplnil, že předmětný byt byl jako podnikový přidělen 1. žalovanému podle §24 zákona č. 41/1964 Sb., protože byl zapsán podle §8 téhož zákona v seznamu uchazečů organizace a podle §15 zákona v pořadníku organizace na prvním místě. Proto se uživatelem předmětného (podnikového) bytu stal pouze 1. žalovaný. Odvolací soud dále posuzoval, zda ke dni 1. 1. 1992 se právo osobního užívání změnilo na nájem bytu nebo na nájem služebního bytu. S odkazem na ustanovení §685 odst. 3 obč. zák. a zákon č. 102/1992 Sb. ohledně kritérií služebního bytu uzavřel, že se osobní užívání podnikového bytu změnilo na obecný nájemní vztah, neboť dům byl převeden do vlastnictví žalobkyně. I podle odvolacího soudu byla v řízení prokázána existence společné domácnosti žalovaných s jejich synem, kterou žalovaní natrvalo opustili, když prohlásili, že předmětný byt již nechtějí déle užívat a odstěhovali se. Protože žalovaný v této době neměl vlastní byt, přešlo na něj i právo nájmu k předmětnému bytu. Odvolací soud uzavřel, že za těchto okolností nelze v jednání žalovaných spatřovat spekulativní úmysl, který by zakládal rozpor s dobrými mravy.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá v jeho potvrzujícím výroku žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a uplatňuje výslovně dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolatelka podrobně rekapituluje obsah odůvodnění všech dosavadních rozhodnutí soudů obou stupňů, poukazuje na rozpory ve výpovědích účastníků a svědků, s nimiž se soudy nevypořádaly, a vznáší námitky k jednotlivým dílčím závěrům odvolacího soudu. Odvolací soud podle ní vycházel ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a takto vadně zjištěný skutkový stav nesprávně též nesprávně právně posoudil, a to zejména v otázce vzniku výlučného práva osobního užívání podnikového bytu, transformace tohoto práva na nájem, trvalého opuštění společné domácnosti a rozporu jednání žalovaných s dobrými mravy.
Za účelovou považuje dovolatelka argumentaci žalovaných o jejich důvodech, pro které již nadále nemohou bydlet společně se synem. Podle názoru dovolatelky jsou jejich neshody „malicherné, nevěrohodné a neprokázané“, navíc dům N. je velkým rodinným domkem vzdáleným cca 900 m od předmětného bytu. Podle dovolatelky odvolací soud v rozporu s §157 odst. 2 o.s.ř. neuvádí důkazy, o které opřel svá skutková zjištění, ani jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a proč neprovedl další důkazy navrhované žalobkyní, které jsou v dovolání opět shrnuty. Dovolatelka má za to, že odvolací soud dále nehodnotil provedené důkazy ani z hlediska jejich věrohodností podle §132 o.s.ř., pro níž má zásadní význam vztah svědků k účastníkům. Soudy obou stupňů totiž dle mínění dovolatelky hodnotily pouze výpovědi žalovaných a svědeckou výpověď jejich syna a opomněly výpovědi svědků (včetně těch, kteří nemají žádný vztah k účastníkům) vyvracející tvrzení žalovaných.
Dovolatelka rovněž napadá správnost právního posouzení věci, zvláště pak v otázce transformace práva osobního užívání podnikového bytu na společný nájem bytu manžely podle zákona č. 509/1991 Sb. a zákona č. 102/1992 Sb., neboť žalobkyně nabyla vlastnictví domu až po jejich účinnosti, a proto následná změna vlastnictví nemá pro povahu předmětného bytu žádný právní význam. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 820/2004, stanoví §871 odst. 4 obč. zák., že osobní užívání bytů sloužících k trvalému ubytování pracovníků organizace se mění na nájem služebního bytu, pokud tyto byty k 1. 1. 1992 splňují kritéria stanovená zákonem č. 102/1992 Sb. pro služební byty; jinak se mění takové osobní užívání na nájem. Podle dovolatelky se ustanovení §708 obč. zák. o opuštění společné domácnosti neaplikuje na případy, které podléhají režimu §700 obč. zák. upravující společný nájem. Zemře-li totiž spolunájemce, odpadá druhému spolunájemci omezení a jeho práva k bytu se rozšíří. Do práv zemřelého tak nevstupují osoby uvedené v §706 obč. zák, ledaže by šlo o posledního nájemce v bytě. Totéž platí i za situace, kdy spolunájemce byt opustil (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 34/98). Vedle toho je podle dovolatelky v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu třeba pečlivě zkoumat, zda právní úkon opuštění domácnost není v rozporu s dobrými mravy, případně svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu nebo jej neobchází. Dle přesvědčení dovolatelky jde v dané věci právě o takový případ, neboť jednání žalovaných je spekulativní a jeho účelem je na úkor vlastníka nemovitosti získání samostatného bydlení pro jejich syna. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření uvádějí, že o způsobu vedení společné domácnosti mohou relevantně vypovídat toliko její účastníci, a proto jsou ostatní důkazy pouze podpůrné povahy. Rovněž z místního šetření Obecní rady L. n. C. vyplývá, že dům žalovaných N. zahrnuje pouze jednu bytovou jednotku, přičemž v upraveném podkroví bydlí jejich příbuzná paní Š. na základě jejich závazku ve smyslu §51 obč. zák. Se všemi námitkami dovolatelky se již dříve vypořádaly soudy obou stupňů, proto žalovaní navrhují dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí – v souladu s čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Dovolaní směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Takové vady řízení v dovolání namítány jsou, neboť dovolatelka brojí proti postupu odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu (odkazem na §132 a §157 odst. 2 o.s.ř.), i když tyto vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nesprávně podřazuje pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud tedy napadené rozhodnutí přezkoumal, nehledě na uplatněné dovolací důvody nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a nesprávných skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.), především z hlediska vad řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Závěry odvolacího soudu jsou zčásti nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Odvolací soud na jedné straně uvádí, že v řízení před soudem I. stupně bylo prokázáno, že se žalovaní dne 21. 9. 1979 (kdy bylo vydáno rozhodnutí Místního národního výboru v L. n. C. o přidělení bytu) stali jako manželé společnými uživateli bytu a že předmětný byt byl přidělen oběma žalovaným, na druhé straně, že jeho uživatelem byl jen první žalovaný (protože šlo o byt podnikový, jenž byl přidělen podle §24 zák. č. 41/1964 Sb. a protože první žalovaný byl zapsán v seznamu uchazečů o byt a na prvním místě pořadníku organizace). Nejasné je i odůvodnění závěru, že osobní užívání předmětného bytu se změnilo na (obecný) nájem bytu, nikoliv na nájem služebního bytu, s poukazem na skutečnost, že dům, v němž se byt nachází, byl převeden do vlastnictví žalobkyně. Dovolatelka důvodně namítá, že k převodu domu na žalobkyni došlo ke dni 12. 12. 2000, tedy po datu 1. 1. 1992, k němuž v důsledku účinnosti novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. došlo k transformaci práva osobního užívání na nájem, a k němuž je tedy také třeba zkoumat, zda byt splňuje ve smyslu §871 odst. 4 obč. zák. kritéria stanovená zákonem č. 102/1992 Sb. pro služební byty. Okolnost, zda se právo osobního užívání bytu změnilo na (obecný) nájem bytu nebo na nájem služebního bytu, je významná proto, že podle §709 obč. zák. je přechod nájmu služebního bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti vyloučen.
Odvolací soud ani neuvedl, na základě jakých důkazů (s výjimkou odkazu na rozhodnutí o přidělení podnikového bytu prvnímu žalovanému) uzavřel, že žalovaní vedli se synem společnou domácnost, kterou v létě 1998 opustili, a že v popsaném jednání žalovaných nelze spatřovat spekulativní úmysl zajistit bydlení jejich synovi. Odvolací soud v této souvislosti pouze odkázal na skutečnosti podle jeho názoru prokázané před soudem prvního stupně, který však ke skutkovým zjištěním dospěl toliko z účastnické výpovědi žalovaných a svědecké výpovědi jejich syna, tedy osob zainteresovaných na výsledku sporu. Soudy obou stupňů tak pominuly hodnocení ostatních provedených důkazů a neuvedly důvody, pro které nevyhověly důkazním návrhům žalobkyně (např. proto, že jsou pro věc nerozhodné, nemohou prokázat tvrzenou skutečnost nebo jsou nadbytečné, protože relevantní skutečnost, jež jimi má být prokázána, byla zjištěna jinak).
Z těchto důvodů dovolatelka oprávněně namítá, že odvolací soud porušil zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.), podle které soud podle vlastní úvahy hodnotí všechny důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli všichni účastníci. Zákon tedy nepředepisuje a ani předepisovat nemůže pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Takové hodnocení – jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil a proč neprovedl i další důkazy – však v odůvodnění rozhodnutí nesmí chybět (§157 odst. 2 o.s.ř.), neboť podstatou zjištění skutkového stavu věci je jeho úsudek o tom, které z rozhodných a sporných skutečností jsou pravdivé.
Je-li rozhodnutí postiženo takovou vadou řízení jako v daném řízení, dovolací soud je zruší, aniž by se musel zabývat dalšími výslovně uplatněnými důvody. Nejvyšší soud proto závěrem pro úplnost a v zájmu procesní ekonomie uvádí, že při úvaze o tom, zda došlo k přechodu práva nájmu bude třeba především zkoumat, zda předmětný byt měl ke dni 31. 12. 1991 charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, zda ke dni 1. 1. 1992 splňoval kritéria služebního bytu stanovená zákonem č. 102/1992 Sb. a zda povahu služebního bytu měl i v době, kdy mělo dojít k opuštění společné domácnosti žalovanými. Vlastní problematikou aplikace ustanovení §708 obč. zák. v případech, kdy nájemce bytu trvale opustí společnou domácnost, kterou až dosud vedl s dalšími spolužijícími osobami, se zabývá celá řada již publikovaných rozhodnutí soudů (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, ze 7. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 240/2000, z 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 396/2001, z 9. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 716/2002, a z 21. 12. 2005, sp. zn. 679/2005). Z citovaných rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že opuštěním společné domácnosti je třeba rozumět jednání nájemce bytu, jež je vedeno úmyslem společnou domácnost zrušit a již ji neobnovit. Právní následky tohoto jednání nastávají v době, kdy nájemce svoji vůli trvale opustit společnou domácnost projevil a realizoval. Základním předpokladem trvalého opuštění společné domácnosti je její předchozí existence, byť v době projevu vůle společnou domácnost opustit již tato společná domácnost nutně existovat nemusí. Právním následkem trvalého opuštění společné domácnosti nájemcem bytu je přechod práva nájmu bytu za stejných podmínek jako v případě smrti nájemce nedružstevního bytu (§706 odst. 1 obč. zák.). Přechod práva nájmu je možný i v případě současného opuštění společné domácnosti oběma manžely – společnými nájemci. S ohledem na skutečnost, že jednání nájemce, pokud trvale opustil společnou domácnost, je současně právním úkonem, je nutno je posoudit i z hlediska ustanovení §39 a §3 odst. 1 obč. zák. V závislosti na konkrétních okolnostech případu je pak třeba posoudit, zda jednání nájemce bytu bylo způsobilé vyvolat právní následky ve smyslu ustanovení §708 obč. zák., tj. zánik jeho práva nájmu bytu a přechod na osoby žijící s ním ve společné domácnosti.
Za tohoto stavu shledal Nejvyšší soud dovolání ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. opodstatněným; proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení soud prvního stupně znovu, s přihlédnutím k závěrům shora uvedené judikatury, posoudí, zda byla žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podána vůči věcně legitimovaným osobám, a poté případně rozhodne o její důvodnosti; své úvahy o hodnocení všech provedených důkazů dle zásad vyplývajících z ustanovení §132 o.s.ř vyloží přezkoumatelným způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2006
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu