ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1699.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1699/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce L. bytového družstva P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. Č., zastoupenému advokátem, o určení, že povinnost vyklidit byt není vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 311/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2005, č.j. 12 Co 428/2004-71, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 5. 2004, č.j. 22 C 311/2003-57, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalovanému, který je podle pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 3. 1988, sp. zn. Nc 3/88, povinen vyklidit a předat vyklizený žalobci byt číslo 1514/21 nacházející se v 1. patře domu čp. 1514 v P. v katastrálním území L., v ulici F. K. 4 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) nenáleží bytová náhrada a že je povinen tuto povinnost splnit do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce je v současné době vlastníkem předmětného bytu, že žalovaný vykonával (od roku 1980 na vedlejší pracovní poměr, od roku 1983 na plný úvazek) domovnické práce u právního předchůdce žalobce, že mu v roce 1983 vzniklo právo osobního užívání předmětného bytu, který byl bytem služebním (domovnickým), že v roce 1987 žalovaný ukončil ze zdravotních důvodů pracovní poměr u právního předchůdce žalobce, k jehož návrhu bylo v roce 1988 zahájeno u Obvodního soudu pro Prahu 8 smírčí řízení o zrušení práva osobního užívání žalovaného k předmětnému bytu, že usnesením tohoto soudu ze dne 17. 3. 1988 byl schválen smír, podle něhož se zrušuje právo osobního užívání žalovaného k předmětnému (služebnímu) bytu a žalovaný se zavazuje byt vyklidit do 15 dnů poté, kdy mu bude vykonatelným rozhodnutím OBH ONV přidělen náhradní byt nebo náhradní ubytování, s odůvodněním, že smír není v rozporu s právními předpisy (§184 písm. a/ občanského zákoníku v tehdy platném znění). Rovněž tak vzal za prokázáno, že v roce 1992 požádal žalovaný právního předchůdce žalobce o členství v družstvu a Obvodní úřad pro Prahu 8 o zajištění náhradního bytu, avšak jeho žádostem nebylo vyhověno. Soud prvního stupně dovodil, že právo osobního užívání bytu svědčící žalovanému (nikoliv též – vzhledem k §182 občanského zákoníku v tehdy platném znění – i jeho manželce) zaniklo před 1. 1. 1992 a nemohlo se podle §871 obč. zák. transformovat na právo nájmu bytu; pro nedostatek zákonné úpravy je nutno na právní vztah mezi účastníky analogicky (§853 obč. zák.) aplikovat ustanovení §712a obč. zák. Žalovanému příslušelo podle právní úpravy platné v době, kdy došlo k zániku jeho užívacího práva (§186 odst. 1 až 3 občanského zákoníku v tehdy platném znění), právo na bytovou náhradu, a proto je třeba výrok usnesení soudu o schválení smíru nadále vykládat tak, že žalovaný není povinen byt vyklidit do doby, než mu bude bytová náhrada zajištěna. Povinnost zajistit žalovanému bytovou náhradu svědčí nyní ve smyslu ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. žalobci. Soud prvního stupně dovodil, že (obdobně jako je tomu v případě práva na bytovou náhradu při přivolení k výpovědi z nájmu bytu) za předpokladu později nastalé změny poměrů, může být žalovanému právo na bytovou náhradu odepřeno. V dané věci však ke změně poměrů nedošlo; nelze ji spatřovat ani v žalobcem namítané okolnosti, že od původního rozhodnutí uplynula doba 16 let, neboť ani tehdejší ani nyní platná právní úprava neumožňuje učinit závěr, že by běh doby měl vliv na trvání práva na bytovou náhradu. Navíc žalovaný bezvýsledně žádal právního předchůdce žalobce o zajištění bytové náhrady, takže nelze soudit, že by výkon jeho práva (trvání na bytové náhradě jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 1. 2005, č.j. 12 Co 428/2004-71, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci. Konstatoval, že rozhodující je v dané věci právní úprava platná v době, kdy mezi účastníky došlo k uzavření smíru. Žalovanému v té době příslušelo ze zákona právo na náhradní byt (nešlo o žádný z případů, kdy by mohlo být poskytnuto náhradní ubytování), a to bez ohledu na to, zda s ním v bytě žily i další osoby a jaké byly jejich poměry. Poukázal na právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1827/99, podle něhož soud může určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li později (po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno) ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). O takový případ se však podle názoru odvolacího soudu v dané věci nejedná. Za změnu poměrů nelze považovat změnu poměrů na straně dětí žalovaného – nabytí zletilosti, příslušelo-li žalovanému podle tehdy platné právní úpravy právo na náhradní byt bez ohledu na jeho rodinné poměry. Neshledal opodstatněnou námitku žalobce že tím, že žalovaný v bytě setrvává 15 let po zrušení užívacího práva „vymizel význam důvodu přiznání bytové náhrady“, a poukázal na to, že na délce uplynulé doby nese vinu především sám žalobce, který ač měl dostatek času, aby žalovanému zajistil náhradní byt, zůstal zcela pasivní. Žalovaný přitom bezvýsledně o zajištění bytové náhrady žádal a vzhledem k jeho zdravotnímu postižení po něm nelze požadovat, aby na sebe přebíral závazek žalobce k obstarání náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost neodůvodnil odkazem na příslušné zákonné ustanovení, a namítl v něm, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká, že nesprávně dovodil, že na straně žalované nedošlo k takové změně poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva žalovaného vyklidit byt až po poskytnutí bytové náhrady byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Dovolatel má za to, že běh doby (od právní moci rozsudku, který váže vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady) může, a to i sám o sobě, přivodit, resp. znamenat příslušnou změnu poměrů na straně toho, kdo má byt vyklidit, přičemž hodnocení této okolnosti je nutno činit s ohledem na dobré mravy. Na změnu poměrů usuzuje dovolatel i ze srovnání stavu, jaký zde byl v době vydání rozhodnutí, jímž bylo vyklizení vázáno na zajištění bytové náhradu (kdy synové žalovaného byli nezletilí) se stavem nynějším (kdy jsou již zletilí), přičemž poukazuje na to, že žalovaný již v době, kdy uzavíral smlouvu o užívání bytu, věděl o svých zdravotních potížích (žaludečních vředech). Namítá dále, že okolnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti určovací žaloby v dané věci nemusí být dány již v době původního řízení (jak uvedl v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně) a vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který považoval za rozhodnou okolnost, že žalovanému příslušelo ze zákona (podle právní úpravy platné v době, kdy bylo rozhodováno o jeho vyklizení) právo na náhradní byt. V této souvislosti namítá, že je „právně nerozhodné, co snad příslušelo žalovanému v r. 1988 a co nikoliv, když právní poměry účastníků již upravuje pravomocné soudní rozhodnutí“, podle něhož byl žalovaný povinen byt vyklidit po zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování; rovněž tak namítá, že závěr odvolacího soudu nemá oporu ani v zákoně ani v konstantní judikatuře. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání není v dané věci podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí neřeší otázkou zásadního právního významu a zabývá se toliko posouzením okolností dobrých mravů, jež jsou jedinečné pro každý případ. Dovozuje, že vyhovění žalobě by bylo v dané věci v rozporu s dobrými mravy a obsáhle rozebírá nepříznivý zdravotní stav svůj i svého syna M., jakož i svoje rodinné a sociální poměry. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatel neformuluje otázku, v níž spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí. Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu důvodu včetně jeho obsahové konkretizace lze spojovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s posouzením otázky, zda lze na základě zjištěného skutkového stavu usoudit, že nejsou splněny podmínky pro odepření bytové náhrady, na jejíž zajištění je vázána povinnost žalovaného k vyklizení bytu, vyplývající z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 3. 1988, sp.zn. Nc 3/88. Dovolací soud shledává pro posouzení této otázky dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který posuzováno dle obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolatel uplatňuje, lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebylo zpochybněno skutkové zjištění, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 3. 1988, sp.zn. Nc 3/88, byl schválen smír uzavřený mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným o zrušení práva osobního užívání služebního (předmětného) bytu, v němž se žalovaný zavázal byt vyklidit do 15 dnů poté, kdy mu bude vykonatelným rozhodnutím odboru bytového hospodářství ONV pro Prahu 8 přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování.
Podle čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, jež nabyl účinnosti dne 1.1.1992, pravomocné rozsudky na vyklizení bytu, vyhlášené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jimiž je povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, se ve vykonávacím řízení považují za rozsudky ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu. Oprávněný se však může u soudu, který je příslušný k výkonu rozhodnutí, proti povinnému domáhat určení, že povinnému náleží jen náhradní ubytování nebo že mu nenáleží bytová náhrada vůbec. Uvedené ustanovení tedy zakládá fikci, že formou bytové náhrady pro povinného je ve zde uvedených případech náhradní byt.
Podle §67 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992 (dále jen „o.s.ř. před novelou) mohli účastníci uzavřít smír u kteréhokoliv okresního soudu; podle §69 o.s.ř. před novelou platí pro smír uzavřený ve smírčím řízení podle §67 a násl. ustanovení §99 o.s.ř. Podle §99 odst. 3 věty první o.s.ř. má schválený smír účinky pravomocného rozsudku. Se zřetelem k uvedenému lze tedy ustanovení čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb. vztáhnout i na případ, kdy byla na základě smíru uzavřeného podle §67 o.s.ř. povinnost k vyklizení vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování. Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že shora označený smír uzavřený mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným je nutno považovat za rozsudek ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 9. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1138/99 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. 8. 2001, sp.z. II. ÚS 716/2000), uveřejněném pod č. 141 v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, Praha 2003, zaujal právní názor, že v řízení o žalobě, opírající se o ustanovení čl. III bodu 6. zákona č. 509/1991 Sb., jde o posouzení otázky, zda nárok povinného na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu, založený uvedeným ustanovením (ve spojení s pravomocným soudním rozsudkem vydaným do 31.12.1991), obstojí i z pohledu hmotněprávní úpravy účinné od 1.1.1992. Nejvyšší soud dále dovodil (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp.zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněného pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000), že i když i v tomto případě je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o.s.ř.), nemusí být určení jiného charakteru bytové náhrady jen výrazem později změněných poměrů.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. odůvodnění rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČR uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod pořadovým číslem 35, dále např. rozsudek ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1660/99, a ze dne 3. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 268/2002, uveřejněné pod C 320 a C 1826 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3 a 25) je ustálena v názoru, že i v případech, kdy je ze zákona povinnost k vyklizení bytu vázána na zajištění bytové náhrady, je třeba zabývat se tím, zda nejsou v dané, konkrétní věci dány důvody k odepření náhrady za byt, uvedené v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Posouzení důvodnosti nároku na bytovou náhradu z pohledu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. přichází v úvahu i v případech, kdy byla pravomocným rozhodnutím soudu uložena povinnost k vyklizení v závislosti na bytové náhradě, a kdy se ten, v jehož prospěch byla povinnost k vyklizení stanovena, domáhá určení, že povinnému náleží nižší forma bytové náhrady, resp. že mu bytová náhrada nepřísluší vůbec (srov. např. výše uvedená rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1827/99 a sp. zn. 26 Cdo 1138/99, rozhodnutí ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 266/98).
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že v dané věci nedošlo k takové změně poměrů, v důsledku níž by výkon práva žalovaného (trvání na zajištění bytové náhrady) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Dovolatel proti tomu namítá, že k takové změně poměrů došlo; poukazuje přitom na dobu, která uplynula od vydání rozhodnutí, jímž byla povinnost žalovaného vázána na zajištění bytové náhrady, na dosažení věku zletilosti dětí žalovaného, na to, že žalovanému byl znám jeho zdravotní stav v době uzavření smlouvy o užívání bytu, jakož i na nesprávnost závěru odvolacího soudu, že žalovanému příslušelo (podle tehdy platné právní úpravy) právo na náhradní byt.
I když dovolací soud – se zřetelem k výše uvedenému – nesdílí názor odvolacího soudu na právní důvod nároku žalovaného na náhradní byt, považuje jeho právní posouzení ve výsledku za věcně správné. Odvolací soud se vypořádal se zásadní námitkou žalobce, z níž dovozoval důvodnost aplikace §3 odst. 1 obč. zák., tj. s délkou doby, která uplynula od vydání rozhodnutí, v němž byla povinnost žalovaného k vyklizení podmíněna zajištěním bytové náhrady, a jeho závěr, že povinnost zajistit pro žalovaného bytovou náhradu tíží žalobce jako nabyvatele bytu, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 493/2001, a ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2298/2004). Lze přisvědčit i jeho názoru, že na délce této doby má podíl pasivita žalobce, a že na žalovaném nelze – vzhledem k jeho poměrům – spravedlivě požadovat, aby na sebe převzal závazek žalobce. Není-li pro odepření bytové náhrady v dané věci rozhodná (toliko) změna poměrů, a jiné okolnosti, než shora uvedené, významné pro posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 obč. zák., nebyly v řízení tvrzeny (prokázány), lze uzavřít, že právní posouzení otázky otevřené dovolacímu přezkumu, je správné.
Protože rozsudek odvolacího soudu je správný, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř., a žalovanému byla s ohledem na výsledek dovolacího řízení přiznána náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. září 2006
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu