ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1660.99.1
sp. zn. 26 Cdo 1660/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně Vězeňské služby České republiky, Soudní 1672/1a, Praha 4, proti žalovaným 1/ B. B., 2/ H. B. a 3/ B. V., o přivolení k výpovědi nájmu bytu a o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 3 C 111/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 1998, č.j. 26 Co 296/98 - 43, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 1998, č.j. 26 Co 296/98 - 43, a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 17. září 1997, č. j. 3 C 111/96 - 33, ve výroku, jímž soud prvního stupně zavázal všechny žalované vyklidit byt č. 2, I. kategorie, o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím, nacházející se v prvním nadzemním podlaží domu čp. 301 v J., do patnácti dnů od přidělení přiměřeného náhradního bytu, a ve výrocích o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti žalovaných, se zrušují, a věc se v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu Praha - západ.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 19. 2. 1996 proti všem třem žalovaným domáhala přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 2, I. kategorie, o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím, nacházejícího se v prvním nadzemním podlaží domu čp. 301 v J. (dále jen "předmětný byt" nebo "byt"), dané prvnímu žalovanému v rámci uvedené žaloby (z důvodů podřazených §711 odst. 1 písm. a/ a b/ obč. zák.), s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Navrhla, aby bylo žalovaným uloženo předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty. V žalobě učinila "výhradu dodatečné úpravy petitu" a v dalším průběhu řízení před okresním soudem (u jednání 2. 6. 1997) především přednesla, že žalobu odůvodňuje pouze výpovědním důvodem podle §711 odst. 1 písm. b/ obč. zák. a na výpovědním důvodu podle §711 odst. 1 písm a/ obč. zák. "netrvá", a prohlásila také, že mění žalobní "petit" tak, že "tento žalobní petit bude petitem eventuelním, když prvním petitem primárním bude žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu s tím, že prvý žalovaný bude uznán vyklidit byt po přidělení bytové náhrady a ve vztahu k druhé a třetí žalované bude žaloba zamítnuta", a že "nebylo-li by to možné, žaluje na vyklizení bytu všech žalovaných z předmětného bytu do šesti měsíců od právní moci rozsudku". Usnesením vyhlášeným u téhož jednání soud prvního stupně rozhodl, že "připouští změnu žaloby tak, jak je shora uvedeno".
Okresní soud Praha - západ pak rozsudkem ze dne 17. 9. 1997, č. j. 3 C 111/96 - 33, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu. Zároveň rozhodl, že žalovaní jsou povinni předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po "přidělení" přiměřeného náhradního bytu, vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovaným uložil povinnost zaplatit státu soudní poplatek 1.000,- Kč. Vycházeje ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí domu, v němž se nachází předmětný byt, že tento dům byl kolaudován dne 15. 6. 1978, a že rozhodnutí o přidělení předmětného bytu prvnímu žalovanému bylo vydáno dne 1. 4. 1978, dospěl k závěru, že rozhodnutí o přidělení bytu bylo vydáno dříve, než byla stavba zkolaudována, "nelze je považovat za platné", žalovaným proto nevzniklo právo osobního užívání bytu podle §155 odst. 1 obč. zák. v tehdy platném znění, a nemohlo tedy ani dojít k transformaci tohoto práva na nájem bytu podle §871 odst. 1 obč. zák. Okresní soud dovodil, že žalovaní užívají byt bez právního důvodu (neboť "nájem bytu fakticky nevznikl"), a žalobu, jejímž prostřednictvím se žalobkyně domáhala přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu, proto shledal nedůvodnou. Výrok, jímž vyhověl žalobě "v části, která se týká vyklizení žalovaných z předmětného bytu", odůvodnil tím, že podle §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Zároveň ale vyslovil názor, že by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., kdyby byli žalovaní vyklizeni z bytu bez "přidělení" bytové náhrady, a formu této náhrady - přiměřený náhradní byt - určil na základě analogické aplikace (§853 obč. zák.) ustanovení §712 odst. 2 obč. zák. a s přihlédnutím ke skutečnosti, že "žalovaní užívali byt na základě rozhodnutí, vydaného státním orgánem - Ministerstvem spravedlnosti České republiky - Správou sboru nápravné výchovy", že "nebylo zaviněno žalovanými, že toto rozhodnutí bylo vydáno nesprávně", a že předmětný byt užívali v dobré víře, že jsou jeho řádnými uživateli, resp. nájemci.
K odvolání žalobkyně, která napadla rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o vyklizení bytu, když nesouhlasila s tím, že žalovaným byla přiznána bytová náhrada, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 1998, č. j. 26 Co 296/98 - 43, změnil rozsudek soudu prvního stupně "v napadeném vyhovujícím výroku" tak, že žalovaní jsou povinni vyklidit předmětný byt po zajištění náhradního bytu. Jinak rozsudek okresního soudu "v tomto výroku i ve výroku o nákladech řízení" potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně důvodnosti žaloby na vyklizení bytu i ohledně nutnosti přiznání bytové náhrady, když sdílel názor, že vyklizení žalovaných bez bytové náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy. Při posuzování, jaká bytová náhrada žalovaným náleží, ovšem učinil závěr, že "není nezbytné poskytnout žalovaným přiměřený náhradní byt, ale byt, který není zásadně rovnocenný s bytem, který má být vyklizen". Jak dále uvedl, "při rozhodování o bytové náhradě vycházel rovněž z ustanovení §712 odst. 2 obč. zák." (z odůvodnění se podává, že i odvolací soud měl na mysli aplikaci podle analogie ve smyslu §853 obč. zák.), avšak dovodil, že "nejpodobnější pro daný účel je úprava bytové náhrady jako v případě skončení pracovního poměru výpovědí pronajímatele, když nájemce přestal pro něho vykonávat práci bez vážných důvodů", kdy stačí při vyklizení poskytnout přístřeší, soud však může rozhodnout z důvodů zvláštního zřetele hodných o přiznání náhradního bytu o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybaveného, popřípadě i bytu mimo obec, než je vyklizovaný byt. Uzavřel, že v souzeném případě jsou tyto důvody dány a o odvolání proto rozhodl výše citovaným způsobem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Dovolací důvody podřadila ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., když namítla, že odvolací soud žalovaným nesprávně přiznal bytovou náhradu, odůvodněnou §3 obč. zák. a analogickým použitím ustanovení §712 obč. zák. Podle dovolatelky použití analogie na daný případ nemá žádnou právní oporu, neboť "užívání věci z právního důvodu a bez právního důvodu nejsou vztahy obsahem a účelem nejbližšími, ale právě naopak jsou vztahy naprosto protikladnými". Užívání bytu "z právního důvodu" - pokračovala dovolatelka - je řešeno v ustanoveních §§685 až 716 obč. zák. (tj. v části osmé občanského zákoníku), zatímco užívání věci bez právního důvodu a jeho právní následky upravuje část šestá téhož zákona. Nejde o občanskoprávní vztahy zvlášť neupravené tímto nebo jiným zákonem a není tedy naplněna ani základní podmínka pro postup podle §853 obč. zák. Vycházejíc z této argumentace dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní v dovolacím vyjádření namítli, že danou situaci (užívání bytu bez právního důvodu) jednoznačně zavinila žalobkyně, když vyhotovila dokumenty, jejichž neplatnosti se dnes dovolává, že byli jejím jednáním utvrzeni v dobré víře o pravoplatnosti těchto dokumentů, a že za této situace nelze posuzovat jejich užívání předmětného bytu jako neoprávněné. V této souvislosti poukázali na právní názor Ústavního soudu, obsažený v jeho nálezu sp. zn. II. ÚS 28/96, že "účastník, který předpokládal, že jde o úkon učiněný vážně, se ho může dovolávat, jako by byl platný". Žalovaní též opakovali přesvědčení o platnosti dokumentů zpracovaných žalobkyní (resp. jejím právním předchůdcem), postup žalobkyně označili za diskriminační a namítli, že vyhověním jejímu návrhu by byl porušen princip rovnosti účastníků zakotvený v článku 1 "Listiny základních lidských práv a svobod" (míněna je zřejmě Listina základních práv a svobod). Dovolací vyjádření vyústilo v návrh, aby byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, případně aby bylo zrušeno i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť žalovaní jsou názoru, že jim v případě stanovení povinnosti vyklidit předmětný byt náleží jako bytová náhrada přiměřený náhradní byt.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř., označuje způsobilý dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci), a za dovolatele jedná a dovolání sepsal jeho zaměstnanec, který má právnické vzdělání (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Dovolání v dané věci je také přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. se ovšem omezuje pouze na ten výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o povaze bytové náhrady, která má být pro žalované zajištěna v souvislosti s vyklizením předmětného bytu. Jinak - ve vztahu k rozhodnutí o samotné povinnosti žalovaných byt vyklidit (proti němuž dovolání podané žalobkyní z pochopitelných důvodů nesměřuje a bylo by ostatně subjektivně nepřípustné) - je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím, což je v jeho výroku správně vyjádřeno.
Vymezení přípustnosti dovolání je přitom určující pro rozsah dovolacího přezkumu. Jestliže totiž napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž je proti němu dovolání přípustné, netrpí i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, přičemž je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). V dovolacím řízení nemůže být přezkoumávána věcná správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné (zde potvrzujícího výroku), i když jde z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Ani okolnost, že účastníci řízení, kteří sami dovolání nepodali (žalovaní), namítají v dovolacím vyjádření nesprávnost takového výroku, nemůže vést k rozšíření mezí dovolacího přezkumu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž bylo podáno přípustné dovolání, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje pouze v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., které dovolatelka namítá, je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy skutkový stav byl posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže napadené rozhodnutí na tomto (nesprávném) právním posouzení spočívalo.
V projednávané věci jde o vyklizení žalovaných z předmětného bytu, který užívali - podle dovoláním nezpochybněných a dovolacím soudem proto nepřezkoumatelných závěrů okresního i krajského soudu - bez právního důvodu. Spornou právní otázkou, jejíž řešení dovolatelka zpochybnila, je otázka, zda osobě, užívající byt bez právního důvodu, která má tento byt vyklidit, náleží bytová náhrada na základě ustanovení §853 a §712 obč. zák. (tj. na základě aplikace podle analogie zákona).
To, zda je povinnost vyklidit byt podmíněna zajištěním bytové náhrady vyklizované osobě, stanoví zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen "občanský zákoník" nebo "obč. zák.") a zákon č. 102/1992 Sb.
Podle ustanovení §712 odst. 6 obč. zák. má-li nájemce právo na bytovou náhradu, není povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není zajištěna odpovídající bytová náhrada. Právo na bytovou náhradu je věcně spjato s právem nájmu, byť jeho (předchozí) existenci na straně toho, kdo má byt vyklidit, nutně nepředpokládá (viz §713 obč. zák.).
Stanoví-li zákon výslovně, že právo na bytovou náhradu přísluší, nelze ji vyklizovanému nepřiznat, ledaže by podmínění jeho povinnosti byt vyklidit zajištěním bytové náhrady znamenalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Pro jiné situace zániku nájmu bytu, jakož i tam, kde k vyklizení bytu dochází odpadnutím důvodu bydlení, jenž nemá vazbu na nájem bytu, a logicky i v případech, kdy zde od počátku nebyl žádný právní důvod bydlení, však platné právo otázku bytové náhrady výslovně neřeší.
Soudní praxe je v podstatě jednotná v tom, že bytovou náhradu v těchto případech lze přiznat tam, kde se může uplatnit analogie zákona (§853 obč. zák.), např. tomu ze společných nájemců, který po zrušení práva společného nájmu bytu podle ustanovení §702 odst. 2 obč. zák. nebyl určen dalším nájemcem bytu, a který je povinen byt vyklidit. Ustanovením občanského zákoníku, která upravují právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší (§853 obč. zák.), je v tomto případě §712 odst. 3 věta druhá obč. zák. (o právních vztazích manželů - společných nájemců po rozvodu manželství), neboť právo společného nájmu bytu manžely je specifickou formou práva společného nájmu, a platí pro ně i obecná ustanovení o společném nájmu bytu (§701 a §702 odst. 1 obč. zák.).
K závěru, že cestou analogie ve smyslu §853 obč. zák. lze založit právo na bytovou náhradu, došla soudní praxe i v situacích, kdy ten, kdo dosud v bytě bydlel, jej má vyklidit proto, že odpadl jiný než nájemní titul bydlení. Podle rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod pořadovým číslem 35, při pozbytí práva užívat byt v domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu k tomuto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší (§853 obč. zák.) ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizovaný byt (§712 obč. zák.) při zániku práva nájmu bytu. Analogické použití ustanovení §713 obč. zák. (ve spojení s analogií §712 odst. 3 obč. zák. ohledně druhu náhrady) shledala soudní praxe přípustným i v případě, kdy důvodem bydlení, který odpadl, byl rodinný (manželský) vztah k vlastníkovi domu, v němž se vyklizovaný byt nachází (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 26 Cdo 813/99 ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1801/2000 ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2962/99 ze dne 17. 1. 2001, a sp. zn. 26 Cdo 25/2001 ze dne 6. 2. 2001).
Meze konstrukcí o možném přiznání bytové náhrady prostřednictvím aplikace podle analogie zákona naznačil Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 23, pod pořadovým číslem 170), v němž dovodil, že rozvedený manžel, který užíval byt v rodinném domku na základě souhlasu vlastníků - rodičů druhého manžela, je povinen byt po odvolání tohoto souhlasu vyklidit zásadně bez toho, aby vyklizení bylo vázáno na zajištění náhradního bytu; ustanovení §712 a §713 obč. zák. zde ani analogicky - ve smyslu §853 obč. zák. - použít nelze (ve stejném rozhodnutí však Nejvyšší soud vyslovil názor, že nepřiměřenou tvrdost, jež by v obdobných situacích mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení nemovitosti, lze zmírnit postupem podle §3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením /omezením/ výkonu práva argumentem rozporu s dobrými mravy).
I když dovolací soud nesdílí dovolatelčin názor, že úprava (všech) vztahů vzniklých při vyklizování bytu, který je užíván bez právního důvodu, je obsažena v části šesté občanského zákoníku (Odpovědnost za škodu a za bezdůvodné obohacení), dává dovolatelce za pravdu v tom, že užíval-li někdo byt bez právního důvodu (protože mu nevzniklo právo nájmu bytu a nesvědčil mu ani jiný právní důvod užívání bytu, předvídaný zákonem), nelze mu v souvislosti s jeho vyklizovací povinností přiznat právo na zajištění bytového náhrady na základě aplikace ustanovení §712 a §853 obč. zák. (tedy za použití analogie zákona). Z toho vyplývá závěr, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn důvodně, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž její dovolání směřuje, spočívá na právním názoru, že analogii zákona v souzené věci uplatnit lze. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil tento rozsudek v celém rozsahu, tj. nejen v přezkoumávaném výroku o přiznání bytové náhrady, ale - vzhledem k propojenosti výroků odvolacího rozsudku, která již byla vysvětlena - též ve výroku o vlastní vyklizovací povinnosti žalovaných, jakož i v závislém výroku nákladovém. Jelikož důvody, pro které musel být zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně v té části, kterou krajský soud přezkoumával, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 17. 9. 1997 ve výrocích uvedených v enunciátu, a v tomto rozsahu věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný, o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Při dalším rozhodování neujde pozornosti soudu skutečnost, že právní otázka, zda se bytová náhrada může prosadit v případech, kdy nemá oporu ani v přímé, ani v analogické aplikaci příslušných ustanovení občanského zákoníku, je řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, sešit 1, poř. číslo 5 (dále též "judikát R 5/2001"). Tento rozsudek poukazuje na judikaturu k občanskému zákoníku ve znění účinném do 1. 1. 1992, která dovodila, že vyklizení po zajištění bytové náhrady nemusí být dáno pouze výslovnou právní úpravou, nýbrž (kromě analogické aplikace pozitivní úpravy) může vyplynout i ze situací, kdy žalovanému sice bytová náhrada ani přímo ani analogicky nesvědčí, ale přesto žalobě o vyklizení bytu lze vyhovět - vzhledem k důvodům hodným zvláštního zřetele - výjimečně (ve smyslu tehdejších článků VI. a VII. občanského zákoníku) jen za předpokladu přiznání bytové náhrady (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986, pořadové číslo 39 - dále jen "judikát R 39/86"). Vzhledem k tomu, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., jehož výklad byl podán např. v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pořadové číslo 16, plní obdobnou funkci, jakou v posuzovaných právních vztazích plnily výše označené základní články občanského zákoníku dříve platného, shledává judikát R 5/2001 principy judikátu R 39/86 použitelnými i nadále, neboť prostřednictvím §3 odst.1 obč. zák. se v poměrech žalobce nezakládá povinnost, kterou dosud neměl, nýbrž jeho důsledkem je pouze omezení žalobcova práva již existujícího; toto omezení pak spočívá v tom, že se žalobci odepírá právo na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě, která plyne již od právní moci rozhodnutí (viz rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pořadové číslo 18). Citovaný judikát R 5/2001, který vyústil v právní větu, že "při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil", ovšem zdůrazňuje (s odkazem na judikát R 39/86 i na rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 36), že má-li být argumentem rozporu s dobrými mravy odepřen výkon práva, musí být odpovídající úsudek soudu podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit, tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, pro které je udržitelný závěr, že lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana žalobcova práva takto podmínila (a oddálila).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková